Owen McCafferty: Jak zabít komika/Divadlo Ungelt

Komorní Divadlo Ungelt v historickém centru Prahy má snad nejmenší kapacitu sedadel v celé republice, mnozí herci se v tomto intimním prostoru téměř na dotek s publikem cítí výborně, někteří ovšem také v tak těsné blízkosti diváků hrát už odmítli. Inscenace pro dva či tři aktéry tvoří většinu repertoáru (vyšší počet účinkujících bývá výjimkou), svoje recitály tu v postsametovém období realizovala Marta Kubišová. Jevištní počiny lze zahrnout do širšího označení divadelní mainstream, zdejší tvorba nikdy neklesla pod laťku dobrého vkusu, naopak, objevily se tu i inscenace výrazně nadprůměrné (Ledňáček, Deštivé dny, Život podle Jonesových, Pardál).

 

Fenomén stand-up komiky pronikl už i k nám, i když spíš na sociálních sítích a v internetových médiích. „Naživo“ jsme měli možnost v Praze zaznamenat produkci Jsme v pohodě na Nové scéně Národního divadla (o ní v UNI 12/2017), nyní tedy téma přichází do Ungeltu a může se opřít o výborného herce Marka Daniela, pověstného Tondu Blaníka z mystifikační série televize Stream i filmu, který Marek Najbrt představil publiku v období prezidentských voleb. Hra severoirského dramatika Owena McCaffertyho Jak zabít komika (Death of a Comedian) v sobě odvážně – z hlediska zákonitostí dramatické kompozice – propojuje příběh se stand-up výstupy. Neodhadnu, do jaké míry Daniel v těchto číslech improvizuje (narážek na politickou realitu teď a tady je přiměřené množství), ale jako problém se mi tentokrát jeví právě příliš intimní prostor a spořádané publikum (jednotlivci reagují jen výjimečně). Tři výstupy zároveň ilustrují vývoj jednoduchého příběhu-morality. Komik totiž zprvu konzultuje svoji bavičskou aktivitu s přítelkyní (Kristýna Frejová), očekává ovšem zájem nějakého agenta, který by v publiku při jeho výstupech seděl a jako hledač talentů mu nabídl lukrativnější spolupráci. Takový pokušitel (Václav Vašák alternující s Ladislavem Hamplem) se musí zákonitě objevit a jeho „vytříbený“ smysl pro to, jak s publikem manipulovat, způsobí později vzrůst komikovy popularity i jeho odcizení s partnerkou, která zhruba ve dvou třetinách hry odchází, aby se už na scéně neobjevila (což považuji za autorův dramaturgický prohřešek). Všechna sóla pracují s prvky nedokonalosti, ano, nemáme se domnívat, že jde o komika kdovíjak geniálního, ale trapnost „pouze“ zobrazovaná se snadno stává trapností jako takovou. K lepšímu se tu dává zpráva z charitativního maratónu, který dotyčný ve skutečnosti neabsolvoval, a v němž měl být předbíhán zvířaty, či lehce dehonestující vtipkování o obnažených seniorech ve fitcentru. Marek Daniel zdolává porce banality s velkou interpretační empatií, má ve své kreaci i několik zjitřeně autentických momentů, především těch posmutnělých, kdy si je komik evidentně vědom, že to, co provozuje, není „nic moc“. Ve finálovém výstupu, kdy popularita hrdiny příběhu vystoupala hodně vysoko a on sám je svým „uměleckým vývojem“ unaven a zhnusen, ztrácí v prezentaci pro televizi, oděn do zlatistě třpytivého saka, zábrany, odhazuje pomyslnou masku a natvrdo publiku sděluje, že už takhle dál nechce. Ale jak už to bývá, toto extempore se záhy nato vyhoupne mezi ty s extrémní sledovaností.

 

Inscenaci, ze které mám rozporuplné dojmy, režírovala herečka Švandova divadla Martina Krátká, a myslím, že také v její malé zkušenosti s přípravou jevištního celku tkví nepevnost tvaru, byť nejen Daniela, ale ani Frejovou a Vašáka nelze jako interprety ignorovat. Boj o hlavní postavu mezi partnerkou a cynickým pokušitelem působí přesto trochu unaveně a postrádá napětí, což se projeví i v nepřesvědčivých, násilně traktovaných peprnostech. Nebývám pohoršen verbální obscenitou na jevištích, která „realisticky“ odráží stav světa, v němž žijeme, ale benefity orálního sexu od případných fanynek, které agent komikovi důrazně a zdlouhavě „slibuje“, působily věru nadbytečně.

 

Přidat komentář