Martin McDonagh (1970) je u nás poměrně známým britským tvůrcem, u většího počtu vnímatelů patrně víc jako filmař (kupříkladu snímky V Bruggách, Tři billboardy kousek za Ebbingem, Víly z Inisherinu), nicméně každý, kdo se jen trochu zajímá o divadlo, se musel s některým z jeho titulů setkat. Jeho syrové, ba surové tragikomedie se na českých jevištích objevují poměrně hojně. Začalo to Kráskou z Leenan. Mnohé tituly se dočkaly více uvedení, týká se to i jeho patrně nejtemnějšího textu pro divadlo Pan Polštář (v originále The Pillowman), která měla nedávno premiéru v Divadle Rokoko. Hra z roku 1995 (poprvé v zemi svého vzniku inscenována však až 2003) se stala v roce 2005 inscenační událostí v Činoherním klubu, viděl jsem také její realizaci Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, uvedenou v témže roce (tam pod lehce pozměněným titulem Pán Polštářů). V Činoherním klubu hru nastudoval Ondřej Sokol (ve šťastné tvůrčí periodě, kdy ještě nerozmělňoval svůj talent ve službách televize Nova) s Ondřejem Vetchým v hlavní roli, ostravské inscenaci v témže partu vévodil Jan Hájek, dnes herecká opora právě Činoherního klubu (režíroval polský divadelník Andrzej Celiński).
Vedení Městských divadel pražských projevilo důvěru v umělecké dispozice posluchače magisterského studia divadelní režie na DAMU Tomáše Ráliše a pověřilo ho nastudováním nesnadného textu.
Hrůzně detektivní story začíná v policejní vyšetřovně, kde je zatím ne příliš úspěšný spisovatel Katurian Katurian (v čerstvé premiéře Aleš Bílík) vyslýchán. Dva reprezentanti státní moci, „hodný“ Tupolski (Tomáš Havlínek) a „zlý“ Ariel (Tomáš Kalvoda) z něho hodlají jakýmkoliv způsobem vypáčit, jaká je souvislost mezi vraždami malých dětí v dané lokalitě a zatím nevydanými povídkami, k nimž se ovšem policie dostala a v nichž jsou nezletilci likvidováni jakoby přesně podle návodu v dotyčných literárních drobnostech. Podezření padá také na mentálně retardovaného spisovatelova bratra Michala (Tomáš Dalecký), oba sourozence detektivové zajistili. V dramatických zákrutech fabule vychází později najevo, že zrůdní rodiče obou bratrů s nimi výchovně experimentovali, Katuriana nechali cíleně se rozvíjet, zatímco Michala permanentně trýznili (odtud jeho zdravotní nedostatečnost). Jde o poněkud krkolomnou zápletku, s níž pak souvisejí další události hrou zobrazované. Pan Polštář se jmenuje jedna z Karurianových drobných próz, polštář jako takový poslouží coby prostředek k relativně milosrdné vraždě. Případným čtenářům, s titulem ještě neobeznámeným, nebudu prozrazovat drastické předěly ve fabuli, jenom konstatuji, že v dění po přestávce lze v inscenaci nalézt i několik záblesků hodně černého humoru (v Činoherním klubu ani v ostravském Národním, pokud si dobře vzpomínám, publikum smíchem nereagovalo, svědčí to asi nejen o interpretačním přístupu, ale také o posunu v emocionalitě návštěvníků divadelních představení).
Srovnám-li novou inscenaci se dvěma jmenovanými (a v paměti díky jejich kvalitě docela přítomnými), hráli Ondřej Vetchý i Jan Hájek Katuriana sice jako bytost událostmi zaskočenou a kvůli rodinné anamnéze také psychicky poznamenanou, ale jejich kreace se vyznačovaly výrazovou cudností, o to větší ovšem tajemností a nezbadatelností. Aleš Bílík v režisérem hodně vybičovaném zobrazení fatální situace často hystericky řve a překypuje neurotickou mobilitou, není to v rámci inscenační koncepce vlastně profesionálně špatně, ale permanentní fortissimo první (delší) části produkce diváka časem otupí a přestává vnímat jemné finesy textu, kdy jde i o převyprávění některých zmiňovaných morytátů. V ostravské inscenaci byly povídky dokonce přehrávány jako němohry dalšími herci za průsvitným plátnem, nebyl to kupodivu vůbec špatný nápad. Představitel Michala Tomáš Dalecký vykresluje v aktuální divadelní novince retardovaného bratra jako naivního prosťáčka, znepokojivější podobu měl v Činoherním klubu v interpretaci Marka Taclíka, v jehož podivně uhýbavém pohledu se zračila celá tragédie jeho údělu. Rálišova inscenace spěje po přestávce k jakémusi emocionálnímu vyrovnání, působí věrohodněji, také se ke slovu víc dostávají oba vyšetřovatelé. Dojde i k částečnému rozkrytí jejich psychických dispozic. Jsou odlišní už fyziognomií, blazeovaně elegantní nadhled Havlínkův v partu Tupolského kontrastuje s rustikálním Kalvodou jako Arielem. V Činoherním klubu policisty hráli sobě přece jen „podobnější“ Michal Pavlata a Jaromír Dulava (v Ostravě pak Tomáš Jirman a Jan Fišar). Když už se úplně rozpletou detektivní zápletka i motivace pachatelů, dojde k „odhalení“, že hodný Tupolski je bystrý, ale v podstatě povrchní šarmér, zatímco zlý a ve svém konání mnohdy sadistický Ariel disponuje mnohem větší dávkou empatie. Pochvalu zasluhuje další složka inscenace, totiž scénografie Jakuba Perutha, také dosud studenta magisterského oboru, otřískaná vyšetřovna má charakter podkrovního prostoru se zašpiněným oknem na šikmém stropu, k atmosféře divadelního tvaru přiléhá přesně. Pod nánosem atraktivního thrilleru směřuje hra (i inscenace) k tázání po smyslu umělecké tvorby a jejího dalšího osudu. Neúspěšný spisovatel, jehož životní pouť se chýlí k násilnému konci, prosí totiž vyšetřovatele, aby jeho dosud nevydané dílo, které sloužilo v kauze jako předmět doličný, nezničili.