Pojďme večer do Národního!

Pomalu končí třetí sezona, kdy v čele činohry Národního divadla stojí Daniel Špinar. Nedávno premiérovaný Goethův Faust v režii šéfova uměleckého souputníka (a nyní již i tamního kmenového režiséra) Jana Friče jako by shrnoval všechno, čím se nové směřování souboru a jeho vedení vyznačuje. Spektakulárností, směle neuctivým postojem ke kanonizovaným textům, výtvarnou složkou, která se neuchyluje k zobrazování doby, v níž díla vznikala, kvalitními výkony všestranných herců a… občasnými rozpaky nad poselstvím děl, která v jevištní interpretaci této „nové krve“ vždy obsahují určitou dávku zábavnosti, ale i možné zploštění myšlenkové bohatosti.

Špinarova parta (zprvu se spolurežisérem Štěpánem Páclem a dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským) nezastírala, že chce do posvátné instituce vnést čerstvý vítr. Postavení Národního divadla v naší kultuře má pro mnohé stále buditelsko-muzeální odér, je to dáno nejen českou divadelní tradicí, ale i letitou centralizací kultury (až v poslední době můžeme Brno či Ostravu považovat za další, byť menší divadelní střediska; s námi sousedící Německo či Polsko mají i díky odlišné historii národních celků významná umělecká působiště po svém území rovnoměrněji rozprostraněna). O talentu Dana Špinara pochybnosti nepanovaly, pozoruhodné výsledky v Praze (Hamlet ve Švandově divadle) i mimo ni (současná kanadská komedie Můj romantický příběh u ostravských Bezručů či Maupassantův Miláček na Kladně) probouzely velké očekávání. V Národním ještě před nástupem do funkce nastudoval v pozoruhodném výkladu Othella („zpívala“ mu v něm Nina Simone), vážnosti požívá nyní jako režisér operní (Janáčkův opus Z mrtvého domu a nedávno uvedený Billy Bud od Benjamina Brittena, v UNI 2/2018 reflektovaný Alexem Švamberkem). Šéfování činoherního souboru však jako by mu ve vlastní tvorbě do jisté míry svazovalo ruce. Chápu jeho vstřícný krok vůči mladému divákovi (a podle zájmu omladiny o vstupenky soudě úspěšný). Nerad bych použil termín podbízivost (tu si spojuji vždy s viditelnými kumštýřskými průšvihy), ale o vědomě ordinované líbivosti by se už hovořit dalo. Šéf činohry svým poměrně rasantním obměněním dámské i pánské šatny výrazně snížil věkový průměr hereckého souboru, otázkou však zůstává, bude-li mít především vyrovnaný a poměrně početný ženský element dostatek interpretačních příležitostí.

Experimentální či poloexperimentální tvary Zemětřesení v Londýně a Spolu/Sami na Nové scéně, kterou nové vedení činohry deklarovalo jako prostor pro nevyzkoušené postupy i texty, předcházely u Špinara samotného jeho vpádu do zlaté kapličky. Tam v první polovině roku 2016 uvedl Nezvalovu Manon Lescaut a Shakespearův Sen čarovné noci (tak nazval překladatel Jiří Josek slavnou komedii, známější u nás pod titulem Sen noci svatojánské). Pochybnosti o dramatičnosti sledu Nezvalových veršů jsem už v UNI vyslovil (4/2016). Ke Snu, podívané plné atraktivních vizuálních proměn, opulentní choreografie a scénografických kouzel i řady solidních hereckých výkonů, mám jednu výtku zásadní: byli jsme ochuzeni o nácvik a produkci athénských řemeslníků-ochotníků, takže dráždivá afinita vysokého a nízkého, Mistrem geniálně dávkovaná, byla v podstatě vypuštěna (že postava Klubka toho ve Špinarově inscenaci mnoho nenamluví – u Shakespeara jde o chlapíka vysloveně ukecaného – a jeho buranství je „shrnuto“ stálým drbáním se na přirození, shledávám režijními nápady nedostačujícími). Vůbec nechci upírat oběma kouskům živost ani intuici v odhadu naladění mladého publika, a přesto, že obě jevištní díla nepovažuji za ta Špinarova nejlepší, jim prokazatelný zájem diváků přeji.

Další jeho „velká plátna“ mě jako recipienta oslovila podstatně víc. Jak Čechovovy Tři sestry, tak jevištní zpracování románu Jane Austenové Pýcha a předsudek pracují s tématy subtilněji, nechávají vyniknout především mladým talentovaným hercům (například skvělá Magdalena Borová v hlavním ženském partu v Pýše a předsudku), a přes všechny vpády netradičních jevištních postupů do inscenací jde o díla, která nic neslevují z plnosti tématu originálních předloh. V loňském roce připravil Dan Špinar jakousi experimentální benefici pro kvintet skvělých hereček zralejší věkové kategorie (Janžurová, Preissová, Medvecká, Salzmannová, Tesařová), na Nové scéně ovšem došlo k experimentu nepodařenému, tato „hommage“ (Křehkosti, tvé jméno je žena) je režisérovým největším jevištním omylem, jaký pamatuji. Zadařilo se mu naopak v inscenaci současné britské autorky Rebeccy Lenkiewiczové Noční sezona, kde se v pěkné roli mohla blýsknout Jana Preissová i řada dalších interpretů (mimo jiné jedna z nejzajímavějších divadelních kreací Ondřeje Pavelky, který se v posledních letech mohl jevit jako talent již poněkud vyčerpaný).

Jeví se, že šéfování přináší Špinarovi také práci, která ho jako tvůrce možná poněkud vysiluje a vyčerpává, odskok k opeře (připomínaný Billy Bud) však jeho stálý tvůrčí potenciál připomíná v tom nejlepším světle. A výborným nápadem jsou komponované návštěvy prostor i zákoutí historických budov Národního divadla, v nichž mohou diváci potkat herce například v rolích požárníků, byvších sponzorů či autorů (autorek), znechucených tím, že se jejich kusy málo hrají.

Režisér Štěpán Pácl nedávno rozjetý rychlík opustil (přemístí se do Národního divadla v Brně), přičemž za sebou zanechal tři sympatické opusy, symbolistní pohádku Maurice Maeterlincka Modrý pták, která může oslovit celou rodinu, další pokus o portrét Boženy Němcové (text Lenky Lagronové Jako břitva) a koláž z Klicperových komedií Mlynářova opička. Jeho místo druhého kmenového režiséra přebírá – jak už vzpomenuto – Jan Frič, uměleckým profilem podobná krevní skupina jako Špinar. Mnozí se táží, zda tandem s méně rasantním Páclem nebyl vlastně vyváženější, nechme se překvapit. Frič zatím (ještě jako host) prezentoval na Nové scéně v poněkud magickém balení soudobou kvalitní domácí novinku (hru René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj), čerstvého Fausta, ambiciózní a až obžerně nápaditou podívanou jsem připomněl v úvodu této úvahy.

Prostor dostávají ovšem i režiséři hostující, ovšem pouze ti plus minus stejně staří (mladí). Dan Špinar mi v rozhovoru, který jsem s ním vedl pro časopis Xantypa (4/2016), prozradil následující: „Hosté budou ti s námi generačně spříznění. Generační divadlo opravdu existuje a my si nejlépe rozumíme se svými vrstevníky, s kolegy ze starší generace je komunikace někdy velmi náročná“. Tvůrci, inklinující k divadelním tvarům méně standardním, ba experimentálním (Petra Tejnorová, Jiří Adámek, Jiří Havelka), dostali příležitost ke svým formálně smělým výbojům na Nové scéně, tam také Braňo Holiček uvedl divadelně sice konvenčnější, pro některé diváky však námětem překvapivě iritující genderovou taškařici Jsme v pohodě (psal jsem o ní v UNI 12/2017). Kmenovému režisérovi Divadla Na zábradlí Janu Mikuláškovi umožnilo vedení činohry Národního divadla vstoupit svými inscenacemi na obě kamenné scény, do Stavovského divadla dramatizací prózy Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, do zlaté kapličky pak pro tradici Národního divadla kusem zásadním, Maryšou bratří Mrštíkových. Troufnu si říct, že především Maryša, nastudovaná hostem, znamená skutečně významné gesto i vyjádření této generace divadelníků k domácí klasice, gesto velmi smělé, ale v zásadě nikoliv obrazoborecké. Realizačně suverénní tvar se blíží k úrovni nejlepších evropských modernistických interpretací klasiky.

Vedení činohry Národního divadla má své příznivce i odpůrce. Sám za sebe nemohu tvrdit, že všemi premiérami zde jsem nadšen (to však u takového divadelního kolosu není ani možné), řada z nich však ve mně vyvolala výrazné sympatie. Zvědavost, co se na těch trojích prknech (Národní divadlo, Stavovské divadlo, Nová scéna) objeví, mě neopouští, což nemohu tvrdit o svém vztahu k některým jiným divadlům s dlouholetou tradicí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *