A studio Rubín
Titul nové inscenace malostranského Rubínu působí provokativně, v dnešním často zjitřeném diskurzu ohledně rasismu, LGBT komunity, vegetariánství a dalších kulturních témat bych tedy očekával nekorektní „jízdu“, která by přikládala další polínka do ohně. Ale celkem brzy mi došlo, že název projektu bude skoro tím nejpikantnějším z celé produkce. Což o to, pro silná slova se v ní často nejde daleko, ale prezentace jakoby archetypů maskulinity působí poměrně usedle. Jde o využití prvků dokumentárního divadla verbatim, podkladem pro výsledné dílo jsou i výpovědi oslovených respondentů. V Rubínu už takto vzniklo několik inscenací (včetně těch zaměřených na zkoumání ženské identity), Divadlo Na zábradlí nedávno v tomto „žánru“ realizovalo sociologizující inscenaci Discoland.
Malé jeviště malostranského sklípku je představeno jako čekárna blíže neurčené instituce, na displeji na zadní stěně se objevují pořadová čísla, dlouhou dobu neměnná, a pak zase záhadně pulzující a očekávatelnou posloupnost přeskakující. Prvním na scéně přítomným a rozprávějícím je ten, o němž se později hovoří jako o patriarchovi (Hanuš Bor), který nastiňuje některá „mužská“ témata a vypomáhá si kulturními odkazy – během inscenace padne také zmínka o jeho profesi vysokoškolského pedagoga. Na volné židli, kam čas od času aktéři usedají, se povalují oba díly Musilova Muže bez vlastností, patriarcha se často – při úvahách o cestě a iniciaci – odvolává na Pána prstenů, jednou také na Parsifala, mluví i o tom, že žena má ve srovnání s mužem dva zážitky, které ji proměňují z dítěte v dospělou bytost, a to ztrátu panenství a porod, muž takto mezní zážitky oproti tomu postrádá. Z patriarchy ovšem také později vypadnou výstřední bonmoty, kupříkladu ten, že „každý správný chlap musí chtít vošukat kosmos“. Na jeviště přibudou další aktéři, Michal Bednář a Pavel Neškudla, o něco později i Václav Rašilov. Téma iniciace a přerodu do dospělosti prostupuje dalšími promluvami, je kladen důraz na krajní zážitky, na přetřes tím pádem nutně přijde i povinná vojenská služba, jeden z mužů ovšem konstatuje, že byvší zapojení do sil Varšavské smlouvy tuto výchovu chlapce v chlapa politicky znehodnotilo. Michal Bednář funguje jako moderátor, při svém rádoby stydlivém koketování s publikem poněkud přehrává a do mikrofonu bohužel šumluje. Tři ostatní herci odvádějí spolehlivý profesionální standard a některé, jen lehce nahozené příspěvky se snaží rozehrát, seč mohou. Tak Pavel Neškudla prezentuje kupříkladu bezdětného fotbalistu (sport preferuje před možností vychovávat potomky) či ekologa při aktivitě v polárních končinách, Václav Rašilov závisláka na počítačích i muže, který svého syna vedl ke „kvalitnímu bigbítu“ (a ten namísto toho, aby šel obdobnou cestou jako Robert Plant či Freddie Mercury, vystupuje v boybandu a zpívá „lepkavé slaďáky pro třináctky“). Všechny herecké výstupy jsou však rozdrobeny nesourodými režijními nápady spoluautorky projektu Barbary Herz. Protagonisté se často zbytečně převlékají, nasazují i odlepují si knír, jevištní humor reprezentuje nefunkční automat na nápoje, k němuž později přijde „zřízenec“, přední desku odejme a odnese si pití v plechovce. V televizi, která spoluúčinkuje, spatříme Arnolda Schwarzeneggera i jiné svalovce, také ale obtloustlého, nicméně zdatného parkouristu v akci, rovněž smyčku z počítačové hry. Jistě všechny ty nápady s problematikou maskulinity nějak souvisejí, ale v šejkru inscenačních ozdob je příliš mnoho ingrediencí.
Nejsilnějšími z celé inscenace se jeví dva soustředěné monology, podpořené kvalitní hereckou interpretací i tím, že opravdu nabízejí příběh. Václav Rašilov vypráví s přesvědčivou hořkostí o muži, který se zúčastnil protikomunistického odboje, byl tvrdě perzekvován, přežil těžký kriminál, a přesto je dodnes ve vysokém věku fyzicky i psychicky svěží. A Pavel Neškudla v jemné kresbě přibližuje řidiče kamionu, který byl ženou (transgender epizodu bych v inscenaci nečekal) i matkou, a líčí, jak se se svým rozhodnutím změnit identitu odhodlával svěřit pubertálnímu synovi.
Zaujalo mě, že při premiéře reagovaly i na banality souhlasným smíchem především dámy, což mě vede k dojmu, že scénické pásmo o mužích vytvořily ženy – pro ženy.