Hezké chvilky s Ladislavem Klímou v divadelních sálech

Svérázný filozof, s jehož učením jsou spjaty pojmy egodeismus či egosolismus (Já je tvůrcem všeho, a toto Já je dokonce obdařeno božskou suverenitou), může snést učebnicovou nálepku subjektivního idealisty (vliv George Berkeleye a Arthura Schopenhauera z jeho díla klímavysledujeme). Mezi tzv. systematické filozofy jej však zařadit nelze. Síla a rasance spisovatelského talentu ve spojení s originalitou „osobního ručení“ však z Klímy činí osobnost zcela mimořádnou, vymykající se jakémukoliv zaškatulkování. Když vyšel v relativně uvolněném roce 1967 v Odeonu výběr z jeho textů Vteřiny věčnosti, byl jsem jako vysokoškolák touto lekturou zcela uhranut. Ve svazku, na jehož vydání se podílel znalec Klímova díla, filozof Josef Zumr, se mimo jiné objevily tajemná Slavná Nemesis, která „šturmovala absolutno“ (vypůjčuji si charakteristiku Ivana Slavíka pro verše Richarda Weinera) a překračovala mílovými kroky marxistickou interpretaci lidského konání ze vztahu mezi společenským bytím a společenským vědomím, také provokativní blasfemie o vzniku křesťanství Bílá svině (víc mě v tomto textu oslovoval sarkastický styl než Klímův břitký ateismus), v neposlední řadě pak „skandální“ aforismy, sympaticky destruktivní i vůči tehdy veřejně traktované pseudomorálce („Vše lepší se bez výjimky ožírá“). V pozdějších letech pak došlo na šmejdění antikvariáty a přítomnost přátel za jejich pulty byla podmínkou, aby se člověk k dalším Klímovým textům – pod pulty – vůbec dostal. Vedle stěžejního filozofického textu Svět jako vědomí a nic (titul je „narážkou“ na Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa) mě nadchnul především milostný horor Utrpení knížete Sternenhocha, příběh degenerovaného šlechtice, který se ožení s příšernou partnerkou, „daemonou“ Helgou, tu pak ve finále nesnesitelného soužití zabije, milostná touha však nevyhasla, a tak se Sternenhoch (občas mu jeho Helga říkala také Sternenhošíček) chodí těšit s její mrtvolou (vše pochopitelně prostoupeno autorovou ďábelskou ironií a brilantními filozofickými úvahami).

FILOZOF A DIVADLO

Co se Klímy a jeho tvorby pro divadlo týče, je s Arnoštem Dvořákem podepsán jako spoluautor pod hrou Matěj Poctivý, kterou v roce 1985 „oprášilo“ Divadlo Ypsilon a tento odvážný kousek se režiséru Janu Schmidovi (že Klíma nebyl vítaným autorem pro normalizační kulturtrégry i přes svůj originální ateismus, je nasnadě) vydařil i umělecky, námluvy Ypsilonky s Klímou v době, již nebránící jakékoliv veřejné prezentaci myšlenek (s Franzem Böhlerem spoluvytvořený text Putování slepého hada za pravdou, inscenovaný Jiřím Havelkou 2007), už dopadly méně přesvědčivě.
Velkou divadelní popřevratovou událostí pak bylo nastudování Klímovy Lidské tragikomedie (dokončil ji 1928), považované za nehratelný a knižní text, brněnským HaDivadlem v režii Arnošta Goldflama. Plynutí času a jeho vliv na proměny lidského osudu charakterizují tento podivuhodný opus, posedlost tématem se ostatně nevyskytuje pouze v tomto autorově díle. Goldflamovi se na začátku ještě radostných popřevratových let (inscenace měla premiéru v roce 1991) podařilo zatnout do vnímání diváků znepokojivý existenciální spár. Režisér sám tehdy uvedl: „Když jsem se kdysi hlásil na JAMU, připravil jsem k pohovorům L. K. Lidskou tragikomedii. Byl jsem přijat, protože komisi nebyl Ladislav Klíma znám, a zajímali se o režijní postupy, nikoliv o text. Knihu jsem za ta léta ztratil, vztah ke Klímovi, heroickému a tragikomickému, zůstal.“ V pozoruhodné inscenaci, která se hrála mnoho let (v roce 1999 absolvovala obnovenou premiéru), vystupovali například Břetislav Rychlík, Miloslav Maršálek, tehdy začínající Gustav Řezníček a v neposlední řadě enfant terrible brněnské kulturní scény Martin Dohnal (tomu připadla role „mystické“ bytosti jménem Odjinud). Osu dění tvoří setkání spolužáků po maturitě, pak po třiceti, a ještě po pětadvaceti letech. O světové premiéře Klímovy hry napsal do časopisu Svět a divadlo tehdy Jiří Voráč mimo jiné následující řádky: „V Lidské tragikomedii našel Goldflam novou, originální variaci svého ústředního tématu, ohledávajícího prostor mezi snem a skutečností, prostor mezi fatální lidskou určeností a svobodou, tématu relativity věcí a touhy. Je přitom příznačné, že Klímův sarkastický škleb, černý humor a všeprostupující distancující ironie má v Goldflamově inscenaci svůj protipól v lidském soucitu. Vidí-li Klíma ze svého nadhledu ubohé lidské hemžení na tomto světě jako trapnou frašku hodnou smíchu, Goldflam, vida zespodu, nalézá i rozměry prostého lidského neštěstí. Jsou- -li Klímovy postavy ‚jen‘ objektem na šachovnici absolutní vůle autorské hry, u Goldflama se zživotňují v konkrétním lidském příběhu.“

DVOJITÁ HELGA

Dříve než se budeme věnovat čerstvé inscenaci Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé, připomeňme ještě divadelní námluvy se vzpomínaným Utrpením Knížete Sternenhocha z roku 2007. V té době již s nepříliš velkým ohlasem běžel v kinech Němcův film V žáru královské lásky, textem inspirovaný (šíleného Sternenhocha ztvárnil zpěvák a baskytarista Pražského výběru Vilém Čok, hrůznou Helgu Ivana Chýlková). Jevištní verze Davida Jařaba s Pražským komorním divadlem (hrálo se v Divadle Komedie) byla rozhodně zdařilejší a Klímovu morbidnímu sarkasmu bližší. Režisér, autor scény i úpravy v jedné osobě, usadil publikum na jeviště a divadelní dění tak získalo prostor ve zbytku sálu, tedy hlavně v hledišti. Zdvojování hlavních postav podtrhlo snově makabrózní atmosféru celého kusu. Snad k alespoň základní evokaci přispěje ukázka z mé tehdejší recenze v Divadelních novinách.
„V krátké, klaustrofobně působící ouvertuře ještě při zatažené oponě uvidíme groteskně hypertrofovaný výstup, který zobrazuje knížecí požádání o Helžinu ruku. Její ordinérní otec, mohutně bzdící a zlostně se pochechtávající kreatura (Jiří Štrébl), vyprovokuje knížecího hejska (Stanislav Majer) k trapně chlubné exhibici. Po roztažení opony však v hledišti proti nám již sedí Sternenhoch mnohem sofistikovanější (Martin Finger), který komunikuje s Helgou živou (Vanda Hybnerová) i záhrobní (Ivana Uhlířová). Jde o celkem důmyslně ‚nastříhanou‘ retrospektivu, takže tíživým finále je veškeré dění vlastně už předznamenáno. Postavy mizejí a vynořují se mezi sedadly, občas v rudé, světly ještě ‚zjedovatělé‘ kompozici zahlédneme třeba jen hadovitě se vinoucí ženskou paži. (…) Za zmínku rozhodně stojí hudební podkres Ivana Achera, v němž se střídá patos s jakousi manýristickou ironií, kluzce působící vokál přidal na nahrávku samotný komponista.“ K Lidské tragikomedii se vrátilo v roce 2003 ostravské divadlo Aréna (režíroval Ivan Krejčí), a nyní tedy Divadlo v Dlouhé. Režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem se Klímův opus chystali ztéci již dlouho, čekali však, až dojem z vydařené Goldflamovy inscenace po její derniéře ještě poněkud vyprchá. Nyní tedy předstoupili před divadelní publikum s víc než důstojnou inscenací vlastní.

ČERSTVÁ TRAGIKOMEDIE

Ve třech dějstvích je předvedena Lidská tragikomedie; třech dějstvích, která zobrazují přerývanou časovou posloupnost. Druhé dějství se odehraje, jak již bylo připomenuto, třicet let po tom prvním, třetí po dalších pětadvaceti. Maturanti Pulec (Jan Vondráček, v Goldflamově inscenaci Gustav Řezníček), Shoř (Miroslav Táborský, u Goldflama Břetislav Rychlík), Obnos (Miroslav Hanuš, u A. G. Hynek Chmelař) a Kantorka (Martin Matejka, v Brně Miloslav Maršálek), prezentují zprvu ve své oblíbené krčmě svoje mladistvé ideály. Pulec představuje originální kvinteto hostinskému U hliněné podkovy následovně: „A víš, kdo jsme: pět neobyčejných duchů, kteří vytušivše navzájem svoji výsostnou genialitu, uzavřeli věčné přátelství.“ On sám má nakročeno k údělu básnickému, zdá se však, že už dost holduje alkoholu, Shoř neskrývá především svůj erotický apetýt (ten je ovšem v tomto výstupu ironicky prezentován víc než odpudivou ženštinou), Obnos má ideál v Napoleonovi a inklinuje k politice, Kantorka prudí poněkud rigidně a suchopárně svým zaujetím vědou. Na poslední chvíli dorazí v pomaturitním dějství i se čtveřicí ne zcela srostlý spolužák s výmluvným příjmením Odjinud (Marek Němec, ve slavné inscenaci z „devadesátek“ již připomínaný Dohnal v alternaci s Cyrilem Drozdou). Existenciální groteska funguje na jevišti Divadla v Dlouhé už v prvním dílu náramně, Vondráčkovi – jako Pulcovi – lze věřit právě nabytou dospělost, Táborský je neodolatelný jako naivisticky rozkochaný proutník, Marek Němec v partu filozofujícího solitéra Odjinuda je nalíčen přesně podle portrétů Ladislava Klímy – se ztuženým mohutným knírem. Sugestivní scénografie nabízí dva průhledy z hospody, v jednom vidíme za pomoci výtvarnických „kouzel“ scénografa Martina Černého černobílý výčep, evokující šerosvitné knižní ilustrace, ve druhém pak máme možnost sledovat dynamické proměny počasí, jimž občas nechybějí prvky hororu. Na konci pomaturitní oslavy si spolužáci slíbí, že se ve stejnou dobu a stejný den – ovšem za třicet let – určitě sejdou a zjistí, nakolik dostáli svým ideálům. Odjinud, prezentující klímovský egodeismus a víc než skeptický k životním plánům spolužáků, ujistí ostatní, že dorazí též – i kdyby to mělo být z onoho světa.
Setkání po třiceti letech působí dosti žalostně. „Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje,“ parafrázuje později Odjinud Schopenhauera. Z nadějného básníka Pulce je alkoholická troska, „donjuan“ Shoř úpí pod pantoflem a jeho dominantní manželka Brigita (Magdalena Zimová) ho neustále sleduje, z Obnose se stal vlivný a nedůtklivý politik, učitel Kantorka píše nesmyslné „vědecké“ slátaniny, stále vodí za ruku svou údajnou dceru Doubravku (Veronika Lazorčáková). Jak se dozvíme později, jeho záletná manželka ji ovšem povila s někým jiným. Trapnému setkání dominují prosby neúspěšných spolužáků o protekci u mocného Obnose. A Odjinud nepřichází. Náhle se však objeví jako poněkud nadpřirozená androgynní bytost ze záhrobí, připomene svou indickou zkušenost i přechod do jiného stavu bytí, začne prezentovat Klímovu filozofii – egosolismus, a na jevišti se začnou „dít věci“. Ke slovu přichází rafinovaná animace, Odjinudovi vstanou vlasy na hlavě, změní se na dvourozměrnou, promítanou a levitující bytost, probouzejí se přírodní živly (kouzlení zahušťuje i hudba Ivana Achera, zdá se, že Klíma je mu souzen), jevištěm se proženou dokonce tygři (pochopitelně za pomoci animace) – neodbytně se mi vybavila Blakeova báseň Tygře, tygře. Sugestivním Odjinudovým výstupem je nejvíc zasažen Pulec, přece jenom ještě básník.

MNICH A PRINCEZNA

klíma_2Ve třetím dějství se setkáme s Pulcem poměrně zachovalým, který pod vlivem mystického zážitku s Odjinudem (ten mu i přikouzlil nějaké peníze) přestal pít, vydal dokonce dvě knížky a vypadá na svůj věk dobře. Troskami jsou ovšem kantor Kantorka (byl léčen v blázinci a ztratil paměť), Shoř v područí své hrůzné Brigity nedostane doma ani najíst, politik Obnos byl pro korupci sesazen, souzen a vězněn. Po krátké přehlídce těchto ztracených existencí, které se po chvíli z jeviště vytratí, dojde k opětovnému setkání Pulce s Odjinudem. Do potemnělého parku na místě po zbořené hospodě, který celé dějství jaksi skrytě žil (vlnil se a světélkoval), se začne z výšky snášet jakýsi podivný kolotoč z nesourodých objektů (fetiše s mystickou symbolikou, ale i lidské končetiny) a přicházející Odjinud, působící jako někdo mezi orientálním mnichem a pohádkovou princeznou, začne filozofovat, zpívat, tančit a komunikovat s Jarouškem (rozuměj Pulcem). Nadhled z jiných sfér činí však jeho mystické rady velmi pestrými, rozhodně nejde o nějakou neživotnou apoteózu meditativního přístupu ke smyslu existence. Naopak, ke slovu přichází sarkastický humor včetně šokující maximy: „Uchlastej se!“ A po chvíli: „Co uškodilo, spasí tě dnes.“ Jevištní dílo graduje, nechybí mu potřebná „šťáva“. Němec s Vondráčkem herecky excelují, dynamicky si předávají repliky v rétorské i vokální interpretaci. „Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta. Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu! Smát se sobě, hrát si se Sebou, věčně se smát – toť Věčnost, Bůh a Všetajemství Obnažení!,“ to jsou vrcholné maximy Odjinudova „kreda“.
Tvůrci z Dlouhé vystihli ve svěžím temporytmu inscenace groteskní oscilaci mezi mystikou a ironií, zásadními existenciálními otázkami i jejich léčivým zlehčením. Jsem přesvědčen, že jde o divadelní událost přinejmenším sezóny, ať už na českých jevištích vzniknou sebezajímavější inscenace (na velké množství takových to však zatím nevypadá). Předpokládám, že svobodný myslitel, který zcela suverénně dokázal skloubit vysoké s nízkým, by se nad poslední vydařenou divadelní připomínkou své tvorby dobře bavil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *