Po rozdělení Československa zesílil vztah citlivějších Čechů ke slovenskému umění, pro oblast divadla to platí zvlášť výrazně. Špičky slovenského herectví účinkovaly v rodném jazyce (některé i v českém) ve zdejších inscenacích, začasté si také odnášely prestižní herecká ocenění (s ohlasem se tak setkaly například kreace Zuzany Kronerové, Emílie Vášáryové, Martina Huby, Milana Kňažka či Mariána Labudy).
V Čechách nalezli své profesionální působiště někteří slovenští režiséři (Martin Čičvák, Viliam Dočolomanský, pohostinsky Marián Pecko), tvůrci zdejších divadel režírují naopak s úspěchem na Slovensku, například David Drábek, David Jařab (na něho ještě v tomto článku dojde), Vladimír Morávek. Dramatik Viliam Klimáček je v Čechách nejenom inscenován, ale napsal pro konkrétní divadlo (Dejvické) svou hru. Především zmíněné hostování „top“ herců je však pouze jakousi smetanou, sesbíranou z vrcholků „sousedské“ divadelní profesionality. Realita slovenské jevištní sklizně se jeví jako syrovější, často rozporuplnější, o to ovšem více vzrušující.
NA FESTIVAL K DUNAJI
Letos už podesáté se v Bratislavě v polovině května konal týdenní festival Nová dráma, kterého se mohou zúčastnit – po výběru dramaturgickou komisí – inscenace, znamenající první uvedení původních slovenských her nebo přeložených titulů.
Obrázek slovenského divadla uzavírající se sezony (4x Bratislava a po jednom titulu Banská Bystrica, Bátovce, Košice, Martin a Prešov) můžeme nazírat jako naléhavý a znepokojivý, také forma nepředstavuje banální konvenci. Slovenské národné divadlo se uvedlo dvěma inscenacemi, Polákovou inscenací Gindlovy hry Karpatský thriller a Jařabovým (tu ho máme!) zpracováním textu Elfriede Jelinekové Rechnitz – Anděl zkázy. V prvním případě jde o výsostně politické téma. Korupční kauza ze začátku devadesátých let, týkající se propojení zahraniční firmy na nemocniční přístroje s nejvyššími patry slovenské politiky, byla zpracována novinářem Eugenem Gindlem do doku- -dramatu, dramaturgie první slovenskéscény text zdivadelnila personifikovanými představiteli nebe a pekla a také postavičkou hrobníka, který jako by na bratislavskou scénu zabloudil ze Shakespearova Hamleta. Herci vzali téma za své, někteří z nich i aktivně inscenaci na veřejnosti propagují, ta je vyprodána, má přídech politické senzace a končí ironickou modlitbou k nadnárodním korporacím, ať jsou laskavé a nekradou tak moc, jinak prý lidé vezmou spravedlnost do svých rukou (prý došel do divadla dotaz z „potrefených“ míst, zda jde o výhrůžky vraždou). I když je úroveň Polákovy inscenace žánrově poněkud nevyrovnaná, její étos působí očistně, navíc se ve velmi dobrém světle představuje mladší generace protagonistů zdejší scény (nejen již zavedená Zuzana Fialová v hlavní roli investigativní novinářky, ale také Milan Ondrík jako představitel „ďábelského principu“ a teprve loňský absolvent VŠMU Daniel Fischer jako „posel nebes“).
Rechnitz – Anděl zkázy kontroverzní nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové vychází z kauzy tzv. rechnitzkého masakru, který se odehrál před koncem druhé světové války, kdy při oslavě narozenin jedné hraběnky a orgiích s tím souvisejících zavraždili veselící se hosté 180 židovských dělníků (zločin byl později promlčen). Jelineková nepíše hry klasického typu, jde o nekonečnou verbální litanii bez jednajících postav a vždy se vlastně jedná o „pouhé“ inscenační východisko. David Jařab s dramaturgem Martinem Kubranem rozdělili text mezi herce, představující blíže neidentifikovatelnou, spíš šlechtickou než středostavovskou rodinku (role ukázněně plní hvězdy první slovenské scény Szidi Tobias, Emília Vášáryová, František Kovár, Richard Stanke a mladičká Zuzana Porubjaková), přítomno je i hrající smyčcové kvarteto (hudba Petr Haas). Muzikanti jsou posléze odvedeni kamsi jinam, rozsvítí se za plexisklem ukrytý zadní plán, jakýsi lovecký salonek, v němž se jako stylizovaná němohra odehrají ony orgie s masakrem, pochopitelně ne „realisticky“, zmínění hráči na smyčcové nástroje vystupují v rolích obětí. Ve výrazu přesná Ivana Kuxová jako hraběnka má k sobě ještě dva eroticky s ní laškující pochopy. Mrazivě sugestivní inscenace získala ocenění Grand prix i Cenu studentské poroty (přehlídka je do jisté míry soutěžní).
Populární bratislavské divadlo Astorka představuje v kontextu slovenské divadelní kultury jakýsi kompromis mezi avantgardou a mainstreamem, honosí se úctyhodnou minulostí a může se pochlubit silným hereckým potenciálem. Mezi nepřehlédnutelné stálice souboru patří Zita Furková, Zuzana Kronerová, Marta Sládečková, Ady Hajdu, Matej Landl, Peter Šimun. Ti všichni plus mladší posily účinkují v inscenaci Juraje Nvoty Kometa. Autorkou hry je německo- mexická dramatička Justine del Corte, která rozehrává komplikovanou strukturu vztahů, překvapivě se obnažujících při „remaku“ svatby po deseti letech – na přání nevěsty. Důsledné lpění na detailech (dort, tance i ostatní rituály byvší události) odkryje překvapivá tajemství. Hra i inscenace připomínají v mnohém náladu slavných tragikomedií Antona Pavloviče Čechova, ovšem o poznání jedovatěji, jevištní tvar se opírá o schopnosti, ukryté v herecké trupě, výrazněji působí dámy. Zaujme především niterně věrohodná Rebeka Poláková v roli oné nevěsty, která si slavnost přála a vyvolala tím duchy minulosti, také Zuzana Kronerová s Martou Sládečkovou v partech profesně i milostně soupeřících hereček (jedna divadelní, druhá filmová), obě své figury vykreslují nemilosrdně. Jevištní tvar je ovšem poměrně konvenční a dílo se jeví přes veškeré fabulační zákruty jako poněkud dlouhé. V rámci festivalu se jednalo prakticky o jediné představení, mířící k nadčasově všelidským, nikoliv politickým problémům.
V TEMNÉM STÍNU MINISTERSTVA VNITRA
To čtvrtý bratislavský titul, výrazně dokumentárně orientovaná inscenace Vnútro vnútra (do češtiny bychom asi méně libozvučně přeložili jako Vnitřek vnitra) souboru SKRAT nikoho nenechala hned od začátku na pochybách, že půjde o krutou sondu do naší nedávné minulosti. Divadelní skupina, soustředěná kolem Ľubomíra Burgra a Dušana Vicena, předvedla estébáckou féerii, přesněji asi její ráz nedokážu vystihnout. V první části čtyři protagonisté zcela dokumentárně a v podstatě neherecky inscenují několik výjevů z vyšetřoven StB (jedná se ovšem o výslechy vnitřní, o prověřování samotných členů této zlopověstné organizace) a rámují je dotáčkami, které posouvají čas od padesátých let přes události osmašedesátého roku po listopad 89. Finále první části tvoří emocionálně vypjatý spor Petra Cibulky a Václava Havla o vinu „agentů“, kteří podepsali tzv. vázací akty s komunistickým ministerstvem vnitra (Cibulku sledujeme ze záznamu, Havla ztvárňuje jeden z herců). Je zajímavé, že při pozdější diskusi o inscenaci tvůrci prohlásili, že oba, Cibulka i Havel, měli každý po svém pravdu, že to však stejně nebylo nic platné, protože kroky k pojmenování minulosti v této temné sféře byly učiněny špatně.
Druhá část produkce má z hlediska uměleckého mnohem sofistikovanější formu, na mě ovšem překvapivě zapůsobila méně účinně. Protagonisté vystupují v bílých oblecích a maskách, mnoho textu se ozývá z reproduktorů (přes ony masky vlastně nelze ani mluvit), na panely se promítají tváře herců z Národného (Oľhová, Kovár a Roth), které přibližují slavný výjev z Shakespearova Hamleta, „past na myši“, kdy Hamlet hodlá s pomocí kočovné herecké společnosti usvědčit krále Claudia z vraždy Hamleta staršího (tím, že instruovaní umělci zločin předvedou tak, jak se přibližně odehrál). Souvislost s morální očistou slovenské (ale spoluprožitkem společné minulosti i české) společnosti je nabíledni, přesto komplikovaný zvukový a obrazový tvar (promítané tváře jsou často deformovány, rozkouskovány apod.) trochu překáží vnímat zdrcující případ dosud neobjasněné smrti tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala (smrt si „došlápla“ ještě počátkem devadesátých, svobodných let na novináře, který se kauze věnoval). Jako nejsilnější moment druhé poloviny Burgrovy a Vicenovy inscenace jsem vnímal situaci, kdy si herci na chvíli sejmuli těžké masky a vnesli do dění na jevišti „zcizující“ realitu – včetně drobného poškorpení, jeden z nich totiž kdysi vázací akt podepsal. Ve finále produkce se nikdo nepřijde děkovat, jenom fotoaparát, výhružně blikající do publika, si nás všechny „dokumentuje“.
NA VÝCHOD OD BRATISLAVY
Divadlo Pôtoň sídlí v malé obci Bátovce poblíž města Levice a představuje svéráznou, profesionálně-amatérskou variantu venkovské avantgardy, která pracuje se slovenskými reáliemi, místními tradicemi i folklorem, nemá však nic společného s radostně hravou poetikou, kterou kupříkladu – byť ironicky – prezentuje Radošínské naivné divadlo. Její umělečtí šéfové, manželé Michal Ditte a Iveta Ditte Jurčová se s odvahou pokoušejí hrát netradiční divadlo mimo kulturní centra. Na festivalu představili féerii Krajina nepokosených luk (autorem je pseudonymní Mikuláš Hoblina Šahanský, režírovala již zmiňovaná Iveta D. J.), kde se v jakoby inzitním rozvolněném tvaru objevují témata venkovského machovství, vztahu k „rodné hroudě“, některým polofeudálním venkovským zvyklostem apod. Výsledný tvar působil jako poněkud obsedantní litanie, odezvu měl především u mladého publika, univerzálně přenosné poselství toto jevištní dílo po mém soudu nenabízí.
Štátne divadlo Košice přivezlo Svědectví krve, vycházející ze hry Karola Horáka, inspirované smrtí tzv. košických mučedníků, misionářů, kteří byli roku 1619 za protihabsburského povstání Gábora Betlena zavražděni. Ostatně vyhraněně luteránské Košice a katolický Prešov prý dodnes svou starosvětskou orientací na víru východ Slovenska značně dynamizují (či stabilizují?), uvědomil jsem si při diskusi po představení, jak málo víme (kromě těch, kteří se slovenským duchovním klimatem odborně zabývají) o zemi, která byla donedávna součástí společného státu. Až obrazoborecky moderní jevištní tvar „obnažil“ divadelní šatnu, realizovanou vzadu na jevišti, představitelé budoucích mučedníků jsou mladí nekonvenční chlapíci, nejspíš rockoví muzikanti či jiní alternativci, herec, ztvárňující kata, má řeznický úbor s patřičným červeným poskvrněním, v hracím prostoru po východu z šatny „na plac“ pak kolegy různým způsobem šikanuje, oni se předvádějí také jako muzikanti, jeden velkým číslem na klavír (jazz s folklorními názvuky). Úvod inscenace ovšem obstarala vysvětlující dotáčka, na níž autor hry (který prý výsledným tvarem nebyl příliš nadšen) provádí několik studentů po historických místech Košic a traumatickou kapitolu místní historie objasňuje. Tvar je velmi rozvolněný, na jevišti zaznamenáme i dámy v krojích, zpívající patrně lokálně ukotvené lidové písně, poloobnaženého Betlena (či někohoz jeho bojůvky) v divokém sólovém tanci, všechny na první pohled nesourodé prvky se přece jen skládají v smysluplný celek. Inscenace, publikem rozporuplně přijatá, získala Zvláštní cenu poroty.
Druhé centrum východu Slovenské republiky, Prešov, se představilo hrou Michaely Zakuťanské Single Radicals. První scéna města, která ji uvedla v režii Júlie Rázusové, nese označení Prešovské národné divadlo. Čtyři singles (dva plus dvě) se scházejí v prešovských klubech, jako součást programu ostatně diváci dostanou plánek několika málo možných útočišť méně konvenční zábavy ve městě. Ale ani tato shromaždiště nenaplňují hrdiny víceméně bezdějové hry optimismem. Nemohou se uchytit nejenom v partnerských vztazích (zkoušejí to bez většího úspěchu mezi sebou), ale ani v profesi (snaží se prorazit také blíž či dál na západ od Prešova). Inscenace působí generačně upřímně, je trochu do sebe „zapouzdřená“, což patrně vystihuje přesně klima lokality (autorka při diskusi k inscenaci sdělila, že tak nevinná témata jako samota, nespokojenost a jenom náznak proměn v milostných vztazích fungují u domácího publika jako výrazně nekonvenční a odvážné).
NA ROZCESTÍ
Bábkové divadlo na Rázcestí z Banské Bystrice má obdobně jako mnohá česká loutková divadla činoherní, v počtu titulů i repríz víceméně rovnocenný repertoár. Umělecký šéf této scény, režisér Marián Pecko, je známý i v Čechách, režíruje pravidelně například v Hradci Králové či Pardubicích a jde s ním pověst lyrického jevištního mága. Na domovské scéně realizuje v „dospělých“ inscenacích především texty své manželky Ivety Horváthové, bylo tomu tak i při uvedení titulu Nostalgie. V poněkud komplikované, bez chronologie poskládané féerii se jako ústřední téma objevila emigrace, provázející Slovensko výrazněji, než jsme zvyklí třeba u nás. Odchod nejenom za lepší, ale vůbec snesitelnou existencí měl (a má) motivaci politickou i ekonomickou. Kostru rozvolněného příběhu tvoří osudy plus minus jedné rodiny, poslední „emigrant“ v oné historii, mladík dnešních dnů, odchází ze Slovenska za lepším definitivně – do Drážďan. Z mozaiky situací hrdinů v ohrožení se do mysli výrazně vepíše výjev, ilustrující strach jedné z postav za normalizace. Dotyčný se bojí, že v jeho bytě budou policií objeveny romány Michaila Bulgakova a Borise Pasternaka či desky s Martou Kubišovou. V magickém jevištním tvaru sice zaznamenáme „výkonnostní“ rozdíly v činoherních kreacích loutkoherců, k stylovosti a čistotě díla ovšem přispívá uhrančivá scénografie z bílých stěn s drsným povrchem a na nich kus nad zemí připevněných stolech a židlích od Pavola Andraška (známe jeho „krajiny“ například i z pražského Dejvického divadla).
Za jediný omyl přehlídky považuji inscenaci významného režiséra Rostislava Balleka s jindy skvělým souborem Slovenského komorného divadla z Martina. Výsledkem této spolupráce byl nemúzický dotyk s českou dramatikou, konkrétně s Akvabelami Davida Drábka. U nás oprávněně ceněný text (a především Vladimírem Morávkem mimořádně zinscenovaný v Klicperově divadle v Hradci Králové) o bizarní zálibě tří kamarádů, kteří si „krasoplaváním“ řeší různé problémy, až se jeden z nich rozhodne ve vodním živlu natrvalo zůstat, pozbyl na lehkosti i na existenciální melancholii. Vznikla křečovitá groteska, která snad pojmenovala – obdobně jako předloha – některé z problémů naší doby, chyběla jí však právě tolik důležitá plavnost. Jeden z příkladů za mnohé: ve hře se objevuje vedlejší gay motiv (u jednoho z hrdinů jde o „doplňkový“, ne zrovna zodpovědný vztah), načrtnutý jen lehce a se samozřejmostí, v martinské inscenace však došlo na ušišlané, „satirické“ ztvárnění. Když jsem při diskusi zapochyboval nad adekvátností této interpretace, byl jsem ke svému překvapení panem režisérem informován, že na Slovensku jsou prý zvyklí homosexualitu umělecky ztvárňovat jinak než my, několik málo set kilometrů vzdáleni.
Týden v Bratislavě ve mně zanechal silné zážitky, v rychlíku do Prahy jsem se znovu probíral programovými materiály, mezi něž jsem umístil i cédéčko s báječnou slovenskou formací Korben Dallas, a myslel na slova Mariána Pecka (v Banské Bystrici byl za župana svobodně zvolen jistý Kotleba s jednoznačně fašizující rétorikou), že Slovensko není Bratislava a že on má někdy pocit, jako by seděl na sudu se střelným prachem.