Rivers Of Babylon: Peter Pišťanek

peterSlovenský prozaik Peter Pišťanek (1960–2015) odešel z tohoto světa před rokem dobrovolně stejně jako o dvě desetiletí dříve další nekompromisně přemýšlející a tvořící spisovatel Rudolf Sloboda (1938–1995), který ostatně Pišťankovu tvorbu obdivoval. Režisér Juraj Nvota, který s oběma tvůrci spolupracoval, v programové brožurce k inscenaci Slovenského národního divadla Rivers of Babylon poznamenal: Peter sa srazu pobral tam, kam Rudo Sloboda. Akoby to bolo infekčné. Právě román Rivers of Babylon z roku 1991 Pišťanka proslavil, obraz sociálního zrození nelítostného mafiána při zvratu politických poměrů je vylíčen s krutým humorem, nevyhýbá se explicitním sexuálním scénám ani enumeraci vulgarismů a je především vrcholně skeptickou sondou do temnějších stránek lidské přirozenosti v momentě, kdy se stavidla uvolní a proud tak může některé jedince neuvěřitelně rychle vynést do závratné výše, jiné pak nemilosrdně a definitivně spláchnout. V roce 1998 vznikla filmová verze režiséra Vlado Balca s Andym Hrycem v hlavní roli, ale chaotický tvar s kvazimystickou koncovkou nezachránila od umělecké bezvýznamnosti ani hudební participace Jaroslava Filipa a Richarda Müllera.
Už čtyři měsíce prezentuje nyní divadelní verzi tohoto díla první bratislavská scéna (premiéra byla 30. ledna) v dramatizaci a režii slovinského divadelníka s italsky znějícím jménem Diego de Brea. Jelikož si lze před zhlédnutím inscenace koupit program a, pravda, až po ní si dramatizaci přečíst, snadno zjistíme, že z vlastní úpravy de Brea dostal na divadelní prkna přibližně jenom polovinu. Výsledek je lepší než filmová verze, kdyby však byl herci oživen scénář celý, mohlo vzniknout představení plnokrevnější a v řadě momentů méně schematické, na druhou stranu by se prodloužilo na zhruba čtyři hodiny.
divadloProblematickým hrdinou díla je topič Rácz (Milan Ondrík), což působí ironicky i v souvislosti s tím, jak ještě naší generaci byla tato profese prezentována jako vrcholně vykořisťovaná (Wolkerova Balada o očích topičových). Zde jde o muže, který svou bezskrupulózností a talentem, jehož obsahem je vůle k moci, ovládne z kotelny celý interhotel. Ale také široké daleké bratislavské podsvětí, z něhož pak vedou nitky i do vrcholné politiky. Rácz začíná tím, že natruc řediteli a jeho poskokovi Ďulovi (Róbert Roth) netopí a udržuje tak hotel v nevyhovující temperatuře. Z Ďuly si brzy vytvoří poskoka svého a začne ovládat obchod s prostitutkami, s hotelem spjatý, čachruje s valutami (krátce po sametovém převratu to ještě bylo možné), spřáhne se s dalším podvodníkem Urbanem (Alexander Bárta), který pro něho točí kompromitující videa. Rácz také majetnicky a brutálně „konzumuje“ některé prostitutky.
Účinnost inscenace je však omezena tím, že de Brea z vlastní dramatizace odstranil zprvu ne úplně smělé Ráczovy kroky, ale hned zkraje ho vykreslil jako tajemného siláka. Už v prvním výstupu je Milan Ondrík zahalený dýmem (ano, většina scén se odehrává v kotelně), má na hlavě klobouk, do tváře je vidět málo a z bílého tílka vystupuje výrazná hercova muskulatura. Jen rozrazit lítací dveře saloonu a fatální westernový mstitel může vstoupit. Ono vlastně Ráczovo machovství působí zpočátku – ve srovnání s bezcharakterními třtinami okolo – skoro přitažlivě. Jeho sexuální ataky na spoluzaměstnankyně, později ovšem podřízené, se odehrávají mechanicky, i jinak je Ondríkův výkon dost monotónní, viděl jsem ho hrát dobře komplikovanější role (například Macbetha při Letních shakespearovských slavnostech 2009). Bárta s Rothem působí v inscenaci díky svým rolím s určitým vnitřním vývojem přesvědčivěji. De Brea otupil i ve scénáři připravenou erotickou šťavnatost, která by mohla postavě Rácze dát rustikálnější rozměr. Škrtl například tuto topičovo autocharakteristiku: Vojenská kurva mi raz povedala, že keď pánboh rozdával prirodzenia, tak ja, Rácz, som musel byť najmenej dvakrát.
Herečky v inscenaci ztvárňují pouze objekty chlípnosti a vydírání, režisér nechává v rolích prostitutek ještě nedávné sex-symboly slovenského divadla jako Zuzanu Kocúrikovou či Dianu Mórovou na jevišti i mimo akce zbytečně postávat (bez případné energie, které šlapky vyvíjejí na chodnících). Nejmenovaná bratislavská herečka (z jiného souboru) mi sdělila, že v této souvislosti podezírá balkánského režiséra z „pracovního“ machismu.
Hraje se na scéně, kterou průběžně halí dým, kulisy naznačují patinu prorezivělé oceli (režisér sám sobě scénografem). Starý šlágr Rivers of Babylon od Boney M. se oproti filmové verzi neozve, zato s jinými songy je k vytvoření nálady vcelku přiměřeně nakládáno, těsně před koncem, když si Rácz pro chystaný sňatek najde tzv. slušné děvče, pannu-intelektuálku, zní dámská verze (Katie Melua) „pozitivního“ songu Wonderful Life. Při dojemně líbezném backgroundu tohoto kousku se aktéři houfují pro vytvoření svatební fotografie a Ráczova- Ondríkova tvář se poprvé roztáhne do úsměvu, úsměvu ovšem křečovitého a zlověstného. I přes určité realizační nedostatky působí inscenace drtivě, ve srovnání s filmovou verzí jsou eliminovány historické souvislosti. Varuje však před aktivitami dravců zcela současných.

Slovenské národné divadlo Bratislava

Přidat komentář