Pražský divadelní festival německého jazyka, v pořadí 23., vyvrcholil inscenací berlínské Schaubühne Slavnou Shakespearovu tragédii jsme neviděli na tomto festivalu poprvé, byla už dříve, v roce 2000, také součástí brilantní devítihodinové féerie Do krve!, kterou v Praze – sestavenou z tzv. Kronik čili mistrových historických her – prezentoval hamburský Schauspielhaus v režii Luka Percevala. Berlínského Richarda nastudoval přední německý režisér Thomas Ostermeier (1968) už před třemi lety, inscenace však nijak nezestárla. A my, návštěvníci pražského festivalu, známe od tohoto tvůrce řadu vynikajících divadelních projektů, Mayenburgovu Tvář v ohni, Walshovy Disco Pigs, Ibsenovu Noru, Fassbinderovo Manželství Marie Braunové i Hamleta, plzeňský festival DIVADLO zase představil v jeho interpretaci jak Strindbergovu Slečnu Julii (tu Ostermeier režíroval v Moskvě), tak Ibsenova Nepřítele lidu. Ani tentokrát jsme z reprízy jevištního díla tohoto inspirativního tvůrce neodcházeli zklamáni.
Zprvu se ocitáme na bujarém a hlučném večírku (na jevišti obsluhuje bicí s rockovým drivem Thomas Witte), ozývají se hlučné výkřiky, stříbřité flitry jsou vystřelovány až do prvních řad publika. Jakoby otřískaná, ale přitažlivě patinovaná scéna má kromě přízemí také „první poschodí“, na něž se lze dostat po schodech i požárnickém žebříku, po této výbavě záchranářů aktéři ovšem také efektně a prudce sjíždějí dolů, což v inscenaci umožní výskyt řady dynamických situací. Na zadní, kobercem pokrytou stěnu, jsou promítány sugestivní, většinou fatální atmosféru evokující záběry, často ptáků (snad krkavců?) nebo struktur, připomínajících medúzy či korály. Tento puls života dokresluje zrůdnou životaschopnost podivného hrdiny. Je to z úvodní párty se vydělující a evidentně méně se radující chlapík s hrbem (jde o přiznanou rekvizitu typu baťůžek, připevněnou k hlavě rozšířeným koženým límcem, který pokrývá i temeno). Jde o známou shakespearovskou zrůdu Richarda III. (v podání hvězdného Larse Eidingera), která dle historiků nemá stran charakteru s tím skutečným příliš mnoho společného. V Ostermeierově a Eidingerově interpretaci je řada slavných situací Shakespearovy tragédie podána překvapivě, mnohé se vyznačují černým humorem. Pověstný dialog mezi Richardem a lady Anne (Jenny König), kdy vrah manžela požádá vdovu o ruku a po chvilce naléhání se mu to podaří, bývá výzvou pro umění psychologické zkratky především z hlediska protagonistky. V berlínské inscenaci se Richard vysvlékne donaha (baťůžek zůstává na pleci) a touto „upřímností“ padouch Anne získá. S nahotou pracuje Ostermeier také při zavraždění 
Richardova bratra Clarence (Christoph Gawenda) ve vězení – na Richardovu objednávku. Nájemní vrahové vedou s překvapeným odsouzencem, zahaleným jenom přikrývkou na spaní, víceméně nesmělý rozhovor, pak se však odhodlají k dílu a Clarencovo nahé tělo se po smrtících ranách ještě nějakou dobu zmítá v křečích. Další, dětské oběti korunních princů představuje inscenace jako loutky v životní velikosti, kterým herci dodávají pohyb i hlas, po jejich likvidaci přináší vraždou pověřený vykonavatel na scénu obě marionety halabala zabalené do plachty. Na Shakespearovu dobu, kdy všechny, i dámské role, hráli pánové, upomene sugestivní, nijak genderově výstřední zosobnění královny Margaret Robertem Beyerem (stihl ztvárnit – jako většina ostatních – i další role). Inscenace obsahuje celou řadu mistrovských mizanscén. Například tu, kdy Richard s dosavadním spojencem Buckinghamem (Moritz Gottwald) připraví situaci, v níž se budoucí král nechá přemlouvat, aby uprázdněné místo po zlikvidovaných následnících trůnu obsadil. Předstírá náboženskou kontemplaci s biblí v ruce, z poschodí „se vymlouvá“ prosebníkům, kteří ho žádají, aby královskou korunu přijal. V gestice i hlasových modulacích zde Eidinger boduje vysloveně komediálními polohami. Později, už jako král, vystupuje v dost perverzním kostýmu: koruna, korzet (na něm nezbytný „hrb“), slipy a boty typu bagančata.
Přiznám se, že Eidingerův styl herectví (svou suverénní rozevlátostí a kontaktem s publikem trochu připomínající interpretační typ Miroslava Donutila) mně zcela nesedl v jeho slavném Hamletovi (Festival divadel německého jazyka 2016, viz můj článek Poměřovat se německým divadlem, UNI 2017/1)), ke kresbě Richardova charakteru ovšem přiléhá velice případně. Když dá najevo nepřízeň dosavad věrnému Buckinghamovi, popatlá ho – nejspíš čokoládou – a začne se mu vysmívat, jak hrozně vypadá, snaží se přitom přimět publikum, aby se pošklebovalo spolu s ním. Když se však na reflektovaném představení německy ozval kdosi z publika, že hrozně vypadá on, Richard, Eidinger z toho měl evidentní radost a situaci zabudoval do jevištního celku.
Ve finálové bitvě se neobjeví vítězící Richmond, okřídlené „království za koně“ volá Richard ze sna, v němž také defilují jako výčitky jeho oběti. Probuzený král se ohání kordem po protivnících spíš pomyslných a padá zasažen odkudsi vedenou, pro diváky neviditelnou smrtící ranou. Přitom si ještě stačí strčit nohu do seshora visící smyčky, s níž pracoval v celé inscenaci (byly na ní umístěny mikrofon i kamera), a ta ho táhne nahoru. Jako nesportujícímu divákovi se mi zatajil dech nad touto odvážnou koncovkou (předpokládám, že po „hauptce“ zahrané s plným nasazením musel být interpret značně vyčerpán).
Ostermeierova inscenace ukázala nejenom taktické mistrovství bezskrupulózního manipulátora, ale také to, jak snadno lze podléhat zrůdnému vůdcovskému šarmu. Jde snad o téma málo aktuální?