Klasická díla dramatické literatury lákají k novým interpretacím, ba inovacím, týká se to pochopitelně i tragikomedií Antona Pavloviče Čechova. Razantní úpravu Tří sester předvedli před lety ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, režisér Michal Zetel otevřel prostor pro hereckou improvizaci, vymezil jen několik fabulačních zastávek, do nichž se měli protagonisté „navrátit“. Vznikla inscenace dráždivě sympatická. Méně mě nadchlo vystoupení italské formace Muta Imago na letošním královéhradeckém festivalu Regiony, kde pouze tři protagonistky (zpodobňující sestry) doplňovaly své promluvy i replikami mužských figur z Čechovovy předlohy, celé to snad mělo působit jako vzpomínání na to, co se už dříve přihodilo, pro diváky neznalé originálu však musel projekt působit poněkud hermeticky, navíc ani interpretačně nebyl nijak výrazný.
Jinou cestu zvolil režisér Martin Vokoun se sdružením 3D Company. Čechova citlivě přepsal a „přeložil“ do domácích poměrů, posmutnělá rodinná groteska se odehrává na Žižkově v roce 1912. Lokace je důležitá, soubor totiž rezidenčně působí v Divadle Járy Cimrmana a na jeho dvorku variaci na klasika realizoval. Vokoun všechny postavy počeštil, jenom zamindrákovaný oficír Solený je prezentován jako maďarský člen rakousko-uherské posádky a nese příjmení Esterházy. Jakousi „vzpomínkou“ na ruský originál jsou jména tří sester, byť Vaňkových, totiž Věra, Ljuba a Naďa, rozuměj víra, láska, naděje. Inscenace nabídla hercům řadu vděčných příležitostí, které aktéři využili, soubor se v drtivé většině skládá z absolventů Vyšší odborné školy herecké v Michli, což je zároveň dobrou vizitkou pro tento umělecký vzdělávací ústav. Sluší se vyjmenovat všechny, neboť se podařilo vytvořit vztahově uvěřitelnou přehlídku typů. Sestry, starostlivá a prázdnotou svého osamění usmýkaná Věra Lucie Botlíkové, vášnivě k nové posile místní posádky vzplanuvší Ljuba Elišky Nejedlé, přízní dvou nápadníků zahrnovaná a vnitřně nejistá Naďa Anny Faldusové, se doplňují s přesvědčivými kreacemi Josefa Horáka (již zmíněný zatrpkle netaktický Esterházy), filozofujícím a v rozhodných chvílích emocionálně zbabělým oficírem Petra Floriána (hraje Antonína Svobodu, pandán k Čechovovu Veršininovi) či Václavem Krátkým v partu nekonečně laskavého a problematický svazek si nepřipouštějícího Ljubina manžela. Lví podíl na katastrofálních vztazích v domě mají slabošský bratr Mirek (Michal Kuboušek) a Margareta, švagrová-semetrika (Anna Klamová). Netradiční řešení především v herecké interpretaci nabízí trojúhelník Naďa – Esterházy – Černín (pandán k Tuzenbachovi), ten třetí je v podání Václava Krause skoro nesympatičtější než jeho maďarský sok, chová se k soupeři hned zkraje velmi přezíravě. Připomeňme, že herecké kreace charakterizuje kvalitní řečová kultura, jev dnes spíš vzácný.
Martin Vokoun jako autor úpravy i režisér využil některé situace ke krutě groteskním výjevům. Manželovi ne zcela věrná a pragmatická Margareta spěchá na rande s místním „funkcionářem“ v hodně vysokém stadiu zřetelného těhotenství. Když se Ljuba loučí s jinam převeleným Svobodou, vrhne se na něho a visí na něm obkročmo, to vidí její manžel, který se pak uchýlí k trochu koktavému chlácholení zlomené životní družky. Žižkovský genius loci je využit k občasnému prozpěvování ke čtvrti přináležejících odrhovaček typu Já jsem Anda Žižkovanda. Příchod na dvorek zajišťuje schodiště, na němž se též hraje, okna domu nad dějištěm se hodí k různým hlasitým výzvám (především velící Margareta) či k naslouchání toho, co se dole děje (melancholicky pokuřující Ljuba). Zraky publika jsou kvůli dispozici venkovního hlediště otočeny k bufetu (v tomto divadle, proslaveném hrami ─ mystifikacemi, psáno jako Bifé), přestávku odstartuje jeho opětovné otevření, roleta letí vzhůru.
Jde o kvalitní letní inscenaci, která významného klasika nezbanalizovala, byla nasazena na přelomu června a července, dalších repríz se dočká na sklonku léta (srpen─září).