Silné ženy z „německých“ divadel

Chvalně známý Pražský divadelní festival německého jazyka se od 9. listopadu do 4. prosince 2022 konal již po sedmadvacáté. Dramaturgickou linku tentokrát prezentovaly výrazné ženské představitelky, a to i v mužských rolích. Hned úvodní představení Richard dítě a král z hamburského divadla Schauspielhaus, čerpající ze Shakespearových tragédií Jindřich VI. a Richard III., nabídlo v titulní roli mnohými cenami ověnčenou Linu Beckmann. Režisérka Karin Henkel připravila pro diváka přece jenom poněkud vyčerpávající čtyřhodinovou inscenaci, v níž se krvelačná bestie Richard (Shakespeare charakteristiku figury v rozporu s dějinnými poznatky značně přitvrdil) představuje zprvu jako dítě v neradostném a chladném rodinném milieu, později pak jako nelítostný vládce. V jevištně účinné fresce s efektní scénografií (pouze množství kulatých svítidel, která se zhasínají i rozsvěcují, občas v barevných odstínech) a důmyslné práci s především pánským chórem hlavní interpretka vyzařuje až drtivou energii. Přesto řada známých výstupů – kvůli inscenačnímu pojetí – nevyznívá příliš přesvědčivě. Jeden z nejpověstnějších, Richardovo získání přízně lady Ann brzy poté, co ji připraví o manžela, zde vyšel trochu naprázdno. Ženský protějšek ztvárnil pro změnu mužský představitel (ostatní role zůstaly genderově „v normě“) a přeměna odporu v okouzlení neměla patřičnou dámskou chvějivost. (Neodpustím si poznámku stranou, před více než dvaceti lety tuto jevištní situaci, a to v inscenaci Spolku Kašpar, skvěle spolu s Janem Potměšilem spoluvytvářela – dnes to zní téměř neuvěřitelně – Lucie Vondráčková). Richard se chová surově, herečka ovládá celé jeviště. Tak například svého bývalého spojence Hastingse popraví osobně, zprvu ho dusí igelitem, pak mu cupuje z těla „střeva“, která, zkrvavená, se až do konce produkce válejí na zemi. Inscenace mocenské hrátky aktualizuje, jak jinak dnes a v německé produkci s tradicí politizujícího divadla obzvlášť, Richard si na finálové klání, při němž prohraje, bere samopal, stranou nezůstane ani ekologická problematika, a to v tirádě, v níž vyčte publiku, že se pohoršuje nad jeho mordy, přičemž ono samo mnohem víc škodí tím, jak devastuje Zemi.

Ani Sluha dvou pánů legendárního souboru Berliner Ensemble se nevyhne netradičnímu pojetí. Uznávaný režisér Antú Romero Nunes obsadil do titulní role Stefanii Reinsperger, známou i z inscenací Dušana Pařízka, před sedmi lety jsme ji mohli na „německém“ festivalu obdivovat v Lotzeho Směšné temnotě, inspirované Josephem Conradem (Pařízek ji nastudoval ovšem ve vídeňském Burgtheatru). Goldoniho taškařice, vyhrávající si se záměnami, zdvojováním a dalšími lahůdkami commedie dell arte, je v podání Berliner Ensemble přesazena do Ameriky a má charakter divokého westernu. Všechny role hrají ženy a kromě ústřední Stefanie R. ztvárňují ostatní hned rolí několik. Jsou odpudivě maskovány (křivé zuby, pleše, neupravená vousiska). Ačkoliv jde nepochybně o profesionálně mimořádné interpretky, v rámci režijní koncepce hodně tlačí na pilu. Goldoniho předloha je zkomplikována jaksi na druhou, humor nabírá na hrubozrnnosti. Kromě gagů jemnějších, například toho velmi vynalézavého se skládacím zubním kartáčkem, se v inscenaci setkáme také s imitací hovězích genitálií, textová úprava se totiž hodně točí kolem kuchařské přípravy býčích žláz. Dojde i na Miroslavem Donutilem proslavený třesoucí se puding, zde je ovšem výstup kratší, zato se bizarnímu zákusku říká úmyslně chybně petting. Přes obdiv k představitelkám se nemohu ubránit rozpakům, obohaceným také tím, že se celý kus prezentuje v angličtině (jistě vzhledem k prostředí, kam byla komedie zasazena, v jazyce adekvátním, ale festival má v názvu přece jen charakteristiku „německého jazyka“).

Angličtina ovšem kralovala i ve finálovém přestavení přehlídky, muzikálu Slippery Slope souboru Maxim Gorki Theater z Berlína. Progresivní divadlo sdružuje umělce ze všech koutů světa, kteří v německé metropoli nalezli domov – včetně režisérky Yael Ronen, která se narodila v Jeruzalémě. V inscenaci se „silné ženy“ teprve stávají samy sebou v konfrontaci s machistickým a do zapomnění pomalu směřujícím pop zpěvákem Gustavem (Lindy Larsson), emancipace se týká jeho manželky Clary, novinářky (Anastasia Gubareva) i zpěvačky a zároveň milenky Sky (Riah Knight). Manipulace, korupce, také další jevy, spojené s dnes už pověstným fenoménem „me too“, se prezentují a také vyzpívávají v často brutálně tezovitých formulacích. Songy (autorem je Shlomi Shaban) charakterizuje případný hudební eklekticismus, Gustav totiž ve své kariéře střídá různé styly a najíždí na aktuální trendy. V inscenaci, která se také vyznačuje agresivní výtvarnou opulentností včetně světelných hrátek, všichni protagonisté výborně zpívají. Musím však dodat, že na předchozích „německých festivalech“ jsem od Yael Ronen zhlédl jevištní díla, která mě oslovila mnohem víc (o její mimořádné inscenaci The Situation jsem informoval v UNI 2017/1).

 

Přidat komentář