SKUTR a kol.: Sen v červeném domě/Divadlo v Dlouhé Praha

Režijní tandem SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, se zabydluje v Divadle v Dlouhé, kde získal trvalé angažmá. Nahradil tak vlastně prázdno, které zůstalo po zesnulém Janu Bornovi (1960–2017), i když o pokračování v jeho hravé poetice s občasnou orientací na dětského diváka bude usilovat Miroslav Hanuš, který s ním spolupracoval v posledních letech a pomáhal mu při konkrétní realizaci jeho divadelních vizí mírnit zdravotní handicap. SKUTři ovšem představují poetiku jinou, spíš snově obrazovou. Zatímco u Borny byla verbální složka inscenací často rozhodující, u nepochybně invenční dvojice působí text především jako podloží k výtvarně pohybovým variacím. Týká se to do jisté míry i jejich prvního titulu v Dlouhé, inscenace Čechovova Racka, ještě výrazněji pak novinky Sen v červeném domě. Už titul je malinko zavádějící, se slavným čínským románem Cchao Süe-Čchina z 18. století nemá jevištní fantazie společného nic. Realizátoři uvádějí: „My si ale pro inscenaci vypůjčujeme jen název tohoto díla. Červený dům je pro nás prostor, ve kterém se ocitáme my, naše vzpomínky, myšlenky, ale i představy budoucnosti“.

 

Jevištní tvar, umístěný v jakémsi dřevěném (či spíš překližkovém) prostoru, s výhledem do snové krajiny na zadní „prosklené“ stěně, začíná odhadováním herců, kteří se do domu nesměle vkrádají, co nebo čím budou, až se narodí. Budoucnost se prolíná s minulostí, přítomnost se vzpomínkami. Tyto křehké variace, které nevytvářejí příliš pevnou linku (o fabuli hovořit nelze,) vycházejí z autorské participace interpretů, a tak tu Pavel Neškudla (TV-boy), Tomáš Turek (hardwareista-softwareista), Ondřej Rychlý (zajíček), Marie Poulová (malá mořská víla), Jan Meduna (medvěd), Klára Sedláčková-Oltová (panenka s ustřiženou řasou), Jan Vondráček (čupr Lojzíček) a Magdalena Zimová (lyžařka) postupně nechávají nahlédnout do podoby svých tužeb, obsesí, zážitků reálných i pouze vysněných. Nehodlám tvrdit, že my jako diváci tyto jemné distinkce rozlišíme u jednotlivých „čísel“, která ovšem přecházejí jedno do druhého bez zřetelných švů. Také bude záležet na každém z nás, který příběh ho osloví víc a který méně, což bude odviset od vnitřního naladění, od schopnosti soustředit se a přijmout „pravidla“ tohoto divadelní tvaru, možná i od schopnosti a charismatu konkrétního interpreta, jak se trefí do našeho momentálního psychického rozpoložení.

 

Já konkrétně při premiéře zůstal zcela chladný k televiznímu rozjímání Pavla Neškudly (navíc mě schválně špatně fungující obrazovka nabourávala harmonický vizuální dojem ze scény Jakuba Kopeckého), upoutaly mě především výstupy zajíčka a medvěda. Rychlého „zajíček“ není zvířátkem, ale nezkušeným mladíkem, zamilovaným do učitelky hudby, s níž má při hodinách klavíru sice snově nejasný, přesto divadelně sugestivní vztah (zprvu jen zdánlivě upjatou pedagožku se šarmem figuruje Klára Sedláčková-Oltová), oba herci přesvědčivě evokují napjatou erotickou atmosféru. Zapůsobila i Marie Poulová jako malá mořská víla, ve svém stříbřitém kostýmu a pomocí vzpínajících se rukou jako by proměňovala dětskou touhu být pohádkovou bytostí a stávala se vyslankyní podmořské říše. Zcela mě ovšem odzbrojil Jan Meduna, odvozující svou medvědí meditaci od svého příjmení, které má blízko k medu i zmiňovanému zvířeti. V této jevištní minifantazii jde o vztah chlapce s plyšákem i o to, že se s ním jako dospělý (ve třiatřiceti letech) musí rozloučit: „Držím ho rukou za pracku, nebo on mě prackou za ruku“. Chlapec-muž-herec uřízne hračce hlavu a nasazuje si ji jako masku. Všechno je však neurčitější a křehčí, než aby tento akt bylo možné klasifikovat jako pointu. Po tomto výstupu konkrétní „příběhy“ dalších začínají s těmi předchozími více fúzovat. Slovy ne zcela postižitelné balábile spěje k efektní koncovce, v níž protagonisté neodcházejí z domu ven, „do přírody“, ale padají do dýmajícího propadla, přičemž někteří těm druhým trochu vesele a trochu zákeřně pomáhají. Finále pak obstarají pingpongové míčky, které padají odněkud z provaziště a vyluzují omamnou hudbu dotekem s perkusními mísami. Jde o méně užívané nástroje, zvané handpan (hudební skladatel Aleš Březina mě poučil, že tyto ambientní objekty mají rozsah celé oktávy). Líbeznost jejich zvuku s lehkým echem doplňuje dost rafinovanou hudební složku inscenace, pod níž je podepsaný Jan Vondráček. Na zvukové složce se podílejí i „klasické“ housle a klávesy, také však varhanní píšťaly. Velmi muzikální herci Divadla z Dlouhé se blýsknou vícehlasými vokály, nestavějí je ovšem nějak efektně na odiv, spíš si občas zanotují jakoby mimochodem.

 

Nebylo možné nepřipomenout si při sledování Snu v červeném domě ranou inscenaci režijního dua s názvem Understand, uvedenou 2005 v Divadle Archa. I tato produkce stavěla na tvůrčím vkladu protagonistů, vycházejícím z jejich osobních příběhů. Silnější – a co se tvorby SKUTRu týče, asi dodnes nepřekonatelný – zážitek byl myslím způsoben i prostorem, v němž se diváci spolu s aktéry nacházeli. Elevace umožňovala výraznější šanci vzájemného sdílení, tedy bližší komunikaci. Rozžít takto dispozici jeviště versus hlediště standardního divadelního stánku je nepochybně obtížnější.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *