SKUTR a kol.: Sen v červeném domě/Divadlo v Dlouhé Praha

Režijní tandem SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, se zabydluje v Divadle v Dlouhé, kde získal trvalé angažmá. Nahradil tak vlastně prázdno, které zůstalo po zesnulém Janu Bornovi (1960–2017), i když o pokračování v jeho hravé poetice s občasnou orientací na dětského diváka bude usilovat Miroslav Hanuš, který s ním spolupracoval v posledních letech a pomáhal mu při konkrétní realizaci jeho divadelních vizí mírnit zdravotní handicap. SKUTři ovšem představují poetiku jinou, spíš snově obrazovou. Zatímco u Borny byla verbální složka inscenací často rozhodující, u nepochybně invenční dvojice působí text především jako podloží k výtvarně pohybovým variacím. Týká se to do jisté míry i jejich prvního titulu v Dlouhé, inscenace Čechovova Racka, ještě výrazněji pak novinky Sen v červeném domě. Už titul je malinko zavádějící, se slavným čínským románem Cchao Süe-Čchina z 18. století nemá jevištní fantazie společného nic. Realizátoři uvádějí: „My si ale pro inscenaci vypůjčujeme jen název tohoto díla. Červený dům je pro nás prostor, ve kterém se ocitáme my, naše vzpomínky, myšlenky, ale i představy budoucnosti“.

 

Jevištní tvar, umístěný v jakémsi dřevěném (či spíš překližkovém) prostoru, s výhledem do snové krajiny na zadní „prosklené“ stěně, začíná odhadováním herců, kteří se do domu nesměle vkrádají, co nebo čím budou, až se narodí. Budoucnost se prolíná s minulostí, přítomnost se vzpomínkami. Tyto křehké variace, které nevytvářejí příliš pevnou linku (o fabuli hovořit nelze,) vycházejí z autorské participace interpretů, a tak tu Pavel Neškudla (TV-boy), Tomáš Turek (hardwareista-softwareista), Ondřej Rychlý (zajíček), Marie Poulová (malá mořská víla), Jan Meduna (medvěd), Klára Sedláčková-Oltová (panenka s ustřiženou řasou), Jan Vondráček (čupr Lojzíček) a Magdalena Zimová (lyžařka) postupně nechávají nahlédnout do podoby svých tužeb, obsesí, zážitků reálných i pouze vysněných. Nehodlám tvrdit, že my jako diváci tyto jemné distinkce rozlišíme u jednotlivých „čísel“, která ovšem přecházejí jedno do druhého bez zřetelných švů. Také bude záležet na každém z nás, který příběh ho osloví víc a který méně, což bude odviset od vnitřního naladění, od schopnosti soustředit se a přijmout „pravidla“ tohoto divadelní tvaru, možná i od schopnosti a charismatu konkrétního interpreta, jak se trefí do našeho momentálního psychického rozpoložení.

 

Já konkrétně při premiéře zůstal zcela chladný k televiznímu rozjímání Pavla Neškudly (navíc mě schválně špatně fungující obrazovka nabourávala harmonický vizuální dojem ze scény Jakuba Kopeckého), upoutaly mě především výstupy zajíčka a medvěda. Rychlého „zajíček“ není zvířátkem, ale nezkušeným mladíkem, zamilovaným do učitelky hudby, s níž má při hodinách klavíru sice snově nejasný, přesto divadelně sugestivní vztah (zprvu jen zdánlivě upjatou pedagožku se šarmem figuruje Klára Sedláčková-Oltová), oba herci přesvědčivě evokují napjatou erotickou atmosféru. Zapůsobila i Marie Poulová jako malá mořská víla, ve svém stříbřitém kostýmu a pomocí vzpínajících se rukou jako by proměňovala dětskou touhu být pohádkovou bytostí a stávala se vyslankyní podmořské říše. Zcela mě ovšem odzbrojil Jan Meduna, odvozující svou medvědí meditaci od svého příjmení, které má blízko k medu i zmiňovanému zvířeti. V této jevištní minifantazii jde o vztah chlapce s plyšákem i o to, že se s ním jako dospělý (ve třiatřiceti letech) musí rozloučit: „Držím ho rukou za pracku, nebo on mě prackou za ruku“. Chlapec-muž-herec uřízne hračce hlavu a nasazuje si ji jako masku. Všechno je však neurčitější a křehčí, než aby tento akt bylo možné klasifikovat jako pointu. Po tomto výstupu konkrétní „příběhy“ dalších začínají s těmi předchozími více fúzovat. Slovy ne zcela postižitelné balábile spěje k efektní koncovce, v níž protagonisté neodcházejí z domu ven, „do přírody“, ale padají do dýmajícího propadla, přičemž někteří těm druhým trochu vesele a trochu zákeřně pomáhají. Finále pak obstarají pingpongové míčky, které padají odněkud z provaziště a vyluzují omamnou hudbu dotekem s perkusními mísami. Jde o méně užívané nástroje, zvané handpan (hudební skladatel Aleš Březina mě poučil, že tyto ambientní objekty mají rozsah celé oktávy). Líbeznost jejich zvuku s lehkým echem doplňuje dost rafinovanou hudební složku inscenace, pod níž je podepsaný Jan Vondráček. Na zvukové složce se podílejí i „klasické“ housle a klávesy, také však varhanní píšťaly. Velmi muzikální herci Divadla z Dlouhé se blýsknou vícehlasými vokály, nestavějí je ovšem nějak efektně na odiv, spíš si občas zanotují jakoby mimochodem.

 

Nebylo možné nepřipomenout si při sledování Snu v červeném domě ranou inscenaci režijního dua s názvem Understand, uvedenou 2005 v Divadle Archa. I tato produkce stavěla na tvůrčím vkladu protagonistů, vycházejícím z jejich osobních příběhů. Silnější – a co se tvorby SKUTRu týče, asi dodnes nepřekonatelný – zážitek byl myslím způsoben i prostorem, v němž se diváci spolu s aktéry nacházeli. Elevace umožňovala výraznější šanci vzájemného sdílení, tedy bližší komunikaci. Rozžít takto dispozici jeviště versus hlediště standardního divadelního stánku je nepochybně obtížnější.

 

Přidat komentář