Španělské dokudrama Smečka, které na základě přepisu soudního procesu a výslechových protokolů zkomponoval katalánský dramatik Jorge Casanovas (ani věta mimo protokoly prý navíc nezazní) se týká procesu s pěti mladíky z roku 2016. Ti během červencových slavností, spjatých též s býčími zápasy, znásilnili v Pamploně osmnáctiletou dívku. Hra byla jako scénické čtení uvedena v listopadu loňského roku v Činoherním klubu, nyní se objevuje jako inscenace v prostorách Archy+. Text nastudovala režisérka a choreografka Adéla Stodolová, v obecném povědomí známá především svými produkcemi na Letní scéně Muzea Kampa (kvartet inscenací o úctyhodných osobnostech Mládková-Werich-Kubišová-Forman).
V sevřeném prostoru malého sálu Archy+ se začíná se židlemi a mikrofony v těsné blízkosti publika, na kterých budou pachatelé i postižená vypovídat o tom, co se osudné noci přihodilo. Na plátně vidíme v klasickém černobílém filmovém záběru býka (po stranách hlediště jsou umístěny i televizní obrazovky), ten se ovšem při zvýšené dynamice dění bude barevně proměňovat, dojde i na detaily, třeba jenom zježenou srst. Vizuální doplňky na zmíněných obrazovkách se občas s děním na ústředním plátně rozcházejí, objeví se třeba i srnka, snad symbol nevinnosti dívky, která padne do osidel zpovykaných mladíků. Ti se na jeviště vřítí v dynamické choreografii, jejich temperamentní projev před promítaným býkem naznačuje jak probublávající maskulinitu, tak atmosféru pověstné španělské kratochvíle, která není pro citlivější povahy. Mladíci Adam Královič, Kristián Laštovka (syn režisérky), Matěj Pour, Tomáš Sedláček a Štěpán Tuček jsou většinou čerstvými absolventy hereckých učilišť, k profesní dokonalosti mají především v mluvním projevu ještě daleko, testosteron však nepostrádají a pro zpodobení nesolidních mladých mužů jsou jednoznačně způsobilí. Vyprávění (u výslechů) začíná popisem setkání dívky s prvním mladíkem, ostatní se později nenápadně jeden po druhém připojují. Ona (citlivě ztvárněná Klárou Tilcerovou) sedí na lavičce, od kamaráda, s nímž přijela na slavnosti, se na čas odpojila a náhle dochází ke kontaktu s neznámým klukem, zprvu ve vší nevinnosti, i když s lehce erotickým podtextem. Aktéři poněkud zbytečně z lavičky umístěné na jevišti přebíhají k výslechovým židlím s mikrofonem a zase nazpět (situace se tak protočí několikrát). I když se sestava mladíků rozroste na pět, ještě se nic zlého neděje, do dívčina tušení se ovšem postupně vkrádá stín znepokojení. Ve vzdálenější části dějiště, tedy když herci nesedí na oněch židlích před mikrofony, začínají pak kolem ní zlověstně kroužit. To už ve výpovědi dochází k tomu, co se stalo, střídají se popisy události jak od poškozené, tak od členů smečky, ona sděluje, že i když k opakovanému násilnému sexu došlo, nezmohla se zcela konsternovaná na odpor a měla zavřené oči, oni to komentují věcně, cyničtěji. Evokace trestného činu se ve výpovědích rozchází, ne ale nijak frapantně, mladí muži argumentují tím, že se nebránila, tedy nejspíš souhlasila. Jsme vlastně coby přísedící u výslechů i u pozdějšího soudu ušetřeni „technických“ podrobností sexuální agrese, na jevišti ani náznakem – k prospěchu věci – ztvárněny nejsou. Soud jako takový pak v divadelním provedení znamená především změnu kostýmů, z násilníků se nasazením konvenčních obleků stávají soudce, žalobce, obhájce, svoje dotazy formulují dost neurvale a s profesionální dotěrností, nejsilnějším momentem inscenace pak je, když kolem trochu zakřiknuté dívky začnou opět výhružně kroužit, připomíná to scénu před znásilněním, navíc interpretovanou týmiž aktéry. Avšak i oběť se později převlékne do „dospělého“ a oficiálního oděvu, v právnické funkci klade pak doplňující otázky obžalovaným, a navzdory jejich zlehčování události zazní finálový verdikt, že jsou odsouzeni každý na devět let. Projednáváno bylo také to, že poškozené ukradli mobil a ona se poté, co byla znásilněna, nemohla nikomu dovolat, celou sexuální eskapádu jeden z nich komentoval cynickou esemeskou kamarádovi, jiný si všechno na chytrý telefon natáčel.
Výkony aktérů lze klasifikovat jako nadějné, prozatím menší profesionální zkušenost byla příčinou toho, že při především pohybově vyčerpávajícím výkonu (inscenace bez přestávky) se u některých s přibývajícími minutami drolila zprvu solidní dikce. Inscenace se jako potřebné memento řadí do současné zvýšené frekvence diskusí i soudních kauz spjatých se sexuálním násilím. Že se netýká jen horkých jižních lokalit, je skoro zbytečné dodávat.