Před dvěma lety zesnulý americký komponista Stephen Sondheim patřil k nejrespektovanějším muzikálovým tvůrcům, jeho opusy jsou prosty laciné líbivosti, jde naopak o kompozice rafinované a muzikantsky náročné, vyžadující od interpretů vysokou profesionalitu. V roce 1979 měl na Broadwayi premiéru jeho muzikálový thriller Sweeney Todd, inspirovaný námětem sešitových hororů ze čtyřicátých let devatenáctého století. Hrůzný příběh o vraždícím holiči byl zpracován v několika divadelních a později i filmových verzích. Tou nejrespektabilnější je patrně film Tima Burtona s Johny Deppem v titulní roli, pro nějž bylo podkladem právě Sondheimovo jevištní dílo. To se u nás objevilo v několika komorních provedeních (poprvé 2012 v pražském Divadle Na Prádle), úctyhodné a patřičně opulentní zpracování lze ovšem datovat teprve od letošního února, kdy ho s muzikálovým souborem ostravského Národního divadla moravskoslezského (umělecká instituce zahrnuje také činohru, operu a balet) nastudoval režisér Juraj Čiernik. Všechny stěžejní role jsou alternovány, v závorkách uvedu ty představitele, které jsem na sedmé, beznadějně vyprodané repríze, měl možnost vidět a slyšet.
Sweeney Todd (Tomáš Novotný) přichází do Londýna pod tímto pozměněným jménem, před patnácti lety byl totiž jako Benjamin Barker soudcem Turpinem (Pavel Klečka) nespravedlivě odsouzen na doživotí v australské trestanecké kolonii, podařilo se mu však utéct a vrací se jako mstitel. Zanechal po sobě v Anglii manželku a dceru Johannu (Patricia Janečková), tu po matčině zmizení adoptoval právě Turpin, a teď, když dospěla v krásnou dívku, z ní chce učinit svou manželku. Sweeney se seznámí s pekařkou Lovettovou (Hana Fialová), a když lazebník poprvé břitvou podřízne svou první oběť (jako kdyby trénoval na usmrcení Turpina), totiž konkurenčního holiče Pirelliho (Tomáš Savka), vzklíčí v hlavě praktické paní Lovettové nápad, že by mohla vzniknout manufaktura na pirohy plněné lidským masem. Pomocníkem, který zprvu netuší, o jaká jatka se v propojení oficíny a pekárny ve Fleet Sweet jedná, se stává původně Pirelliho fámulus, sirotek Tobias (Lukáš Adam). Další peripetie hrůzné fabule nechám stranou, kolotoč vražd, poprav (Turpin posílá na šibenici i nezletilého) a šílenství spěje k moralitě, naznačující, že touha po pomstě se může vymknout z plánovaného „oko za oko“ a roztočit se do nebývalých rozměrů. Inscenace potvrzuje výbornou pověst ostravského muzikálu, spolu s brněnským (Městské divadlo) v domácím divadelním provozu nejuznávanějšího. Za mimořádnými výkony všech sólistů nijak nezaostává skvěle pěvecky i pohybově vybavená company, čítající třicet dva členů, z nichž nikdo na jevišti není jen do počtu. Sbor fabuli v bohatě propracovaných vokálních „vsuvkách“ komentuje a částečně i posouvá, v kostýmech ho tvoří také ti Toddem podříznutí (polovinu tváře mají zabílenou). Na bezchybně fungujícím projevu „komparsu“ budou mít nepochybně zásluhu sbormistryně Iveta Weis Viskupová a choreografka Jana Burkiewiczová. Hudební nastudování (Marek Prášil, který zároveň diriguje orchestr, umístěný v proscéniu Divadla Jiřího Myrona) nezanechává pochybnost o vysoké profesionalitě všech zúčastněných. Rozlehlé jeviště múzicky oživil výtvarník David Bazika, iluze chudinské čtvrti Londýna, tvořená rafinovaným labyrintem konstrukcí a schodišť s využitím točny i občasným atmosférotvorným promítáním oblak či mlh, patří k jeho vrcholným scénografickým kreacím.
Hvězda ostravského muzikálu Hana Fialová prezentuje šikovnou podnikatelku s mrtvolami s potměšilým humorem, z její energičnosti mrazí, patřičné napětí má i její vokální projev. Tomáš Novotný ztělesňuje s temně fatálním výrazem tváře mstitele, jemuž se „dobrý úmysl“ vymkl z ruky, a i když na první pohled působí méně akčně než jeho spolupachatelka, drtivé odstartování monstrózní aktivity míří spolehlivě do publika a jde jak se říká „přes rampu“. Lukáš Adam vkládá do sirotka Tobiase chlapeckou citovost, pěvecké číslo Dokud já vás hlídám, adresované jako vyznání paní Lovettové, patří k nejdojemnějším momentům inscenace. Mezi ty nejvydařenější a bizarně existenciální lze zařadit také duet Lovettové s Toddem Lahodný pan kněz, kdy se jakoby v rozmarném duchu domlouvají na tom, jak svůj program „pirohy plněné lidským masem“ rozjedou. Režisér Čiernik nabízí situace jiskřící dynamikou, třeba tu, kdy Tobias roznáší v úctyhodném tempu čerstvé pochoutky davu hladových obejdů, ale i výjevy komornější (paní Lovettová myje svému společníkovi nohy). Muzikál jako žánr bývá někdy chápán jako moderní odnož opery, týká se to i občas opulentně překombinované fabule. Přiznám se, že jsem při stále víc se komplikujícím ději i přítomnosti zločinně aktivního a nepotrestaného Turpina už v duchu poněkud žehral na jistou přebujelost díla a říkal si „ať už ho konečně sejme“, ale ruku na srdce, jsou snad některá libreta oper, třeba těch od Giuseppe Verdiho, dějově méně načechraná?
Po vřelé děkovačce (standing ovation) nám divákům, již odcházejícím ze sálu, ještě orchestr živě vyhrával „medley“ z hudebních motivů, které jsme během večera slyšeli.