Trochu jsem se vezl na příští vlně

Progresivní festival …příští vlna/ next wave… nesl letos tematickou „jmenovku“ Obnažení a vyvržení. Jako každoročně ani tentokrát se mi nepodařilo obsáhnout veškerou produkci, hustota dalších divadelních událostí či premiér se koncem září mimořádně nakupila. Do mého hledáčku se tedy nevešlo vystoupení přispěvatele UNI Alexe Švamberka, který se svou matkou reflektoval její zkušenosti z druhé světové války, ani projekt skupiny D.R.E.D., který kombinoval nahotu performerů s texty významného, předčasně zesnulého spisovatele Jana Balabána. Michal Hába svůj chystaný festivalový příspěvek na poslední chvíli jako nehotový vzdal, já se přiznám k tomu, že jsem zase vzdal premiéru Miroslava Bambuška, neboť den před jejím provedením jsem si v anotaci přečetl, že tvůrce vyhrožuje „zemitou zvukovou stopou“. O tři absolvovaná představení se s vámi podělím na následujících řádcích.

Jsme vinni opravdu vším?
Uskupení, které si říká Studio Rote, vystoupilo ve Studiu Paměť v Soukenické ulici. Jde o nedávné absolventy DAMU, ze sestavy Vojtěch Bartoš, Tereza Krippnerová, Marek Mikulášek a Ondřej Vacke jsou poslední dva jmenovaní čerstvě v angažmá Divadla J. K. Tyla v Plzni. Projekt Sebeobviňování vychází z proslulého textu Petera Handkeho, režisér realizace Ondřej Škrabal doplnil jako inspirační zdroje ještě Kafkův Proces, Jaspersovu Otázku viny i Barthesovu Smrt autora, vnímali jsme tedy intelektuálně těžkotonážní libreto. Po nesmělém a zajíkavém sebeobviňování postavy, ztvárněné Vojtěchem Bartošem, které ovšem spatříme jako promítaný film, se živý viník objevuje v doprovodu dvou „soudců“ (pochopů z finále Kafkova Procesu), kteří ho verbálně i fyzicky trýzní. Nejenom Bartoš, ale přiléhavěji vlastně i Mikulášek s Vackem mají lesklá fialová saka a vyhlížejí odpudivě establišmenťácky. Intelektuální nakládačka, obsažená v textu, působí hodně stylizovaně, skoro by se chtělo říci, že začínám mít pochybnosti o kvalitě představení, v pravý včas však dorazí Tereza Krippnerová jako ženský element, představuje se coby manželka utiskovaného, říká, že se na předváděné vystoupení nedá dívat, začne pochopy stočeným papírem tlouci, pak se však s nimi rozesměje a podařené trio odkvapí mimo naše zorné pole. Za chvíli se vrátí, muži bez kalhot a žena bez sukně, všichni mají bílé prádlo. Po dalších slovních tirádách spadnou i saka, performeři se zády k nám zcela vysvlečou a pak obléknou do civilu (prádlo mají teď většinou tmavé). Najednou jsou si všichni rovni a začnou se svěřovat s trapnými epizodami z dětství, studia na DAMU i současnosti. Dochází k sebeobviňování, pěkně jeden po druhém, tvar v těchto chvílích nápadně připomíná úspěšnou Regulaci intimity, kterou před dvěma lety zinscenoval Jiří Havelka ze studenty KALD DAMU (jejich činoherní vrstevníci jako kdyby si chtěli „žánr“ také zkusit). Tento duševní striptýz je účinný, zdá se, že vychází ze skutečných zážitků, o pravdivosti sděleného se však můžeme domýšlet podle vlastní míry empatie, zazní i absolutně nepravděpodobné „přiznání“, že jeden z mladých mužů má ve sklepě čtrnáctiletou dívku, kterou pravidelně zneužívá. Tímto drastickým detailem jako by naskočila pochybnost o tom, co o sobě – my všichni – skutečně sdělujeme a „jak“ si vzpomínáme, i když si sami můžeme myslet, že jsme upřímní. Po prezentaci všech čtyř se ke slovu stále více a více dostává ten zprvu osamělý, samotným i zůstává, ostatní tři se mu vysmějí (že by z něho jeho upřímné vyznání chtěli vymámit svým předstíraným?), a on na jevišti stísněného Studia Paměť osamí. Celkový dojem z pečlivě nacvičené performance je poněkud akademický, i když sympaticky znepokojivý, herci své party dobře zvládají (v hudebních vstupech předvedli i kvalitní vokální schopnosti, Krippnerovou si lze ostatně poslechnout na CD Divadla Aqualung, nazvaném Aquajazz). Na typu festivalu  …next wave… působí ovšem tato produkce poněkud usedle.

Telurová budoucnost
Ostravský spolek Stará Aréna (hraje v prostorách, kde začínal dnes jeden z nejlepších činoherních souborů u nás, Komorní scéna Aréna) se představil svým příspěvkem na letošním festivalu jako rozhodně syrovější a alternativnější trupa než na předchozích řádcích reflektované Studio Rote. Režisér Pavel Gejguš připravil inscenaci Hřeby v hlavě, inspirovanou temným futurologickým hororem, totiž románem Vladimira Sorokina Telurie. Z malého ostravského sálku bylo jevištní dílo přeneseno (co se týče výpravy vlastně převezeno) do prostoru 64 U hradeb, kam jsme v „zlatých šedesátých“ chodívali do kina. Dnes se jedná o syrový a chladný, na dřeň obnažený sál site-specific (jelikož ještě před kolaudací, museli jsme jako diváci každý za sebe podepisovat čestné prohlášení, že vstupujeme na vlastní nebezpečí). Dějiště pásma volně na sebe navazujících epizod se odehrává zhruba o padesát let později vzhledem k dnešnímu datu, v totalitním Sovětistánu, který je ve válečném konfliktu s vahábisty. Tři herci (Andrea Berecková, Šimon Krupa a Jan Chudý) procházejí řadou rolí, tedy především pánové, neutěšenou realitu s portrétem Stalina na stěně a pod ním umístěnou bustou Gottwalda (sic!) doplňují dva figuranti v šedém celotělovém prádle, on a ona, předvádějící stále stejné kožichy na jakési bizarní sovětistánské módní přehlídce.
V první epizodě přichází Kolja (Šimon Krupa) na jakousi stavbu, pracovní atmosféra kombinuje totalitní pracovní tábor s duchem sovětského budovatelství, zachyceného ve filmech i knihách především padesátých let minulého století. Předák (Jan Chudý svou mohutnou postavou popírá vlastní příjmení jako eventuální charakteristiku) ho zaměstná neustálým přenášením plného kbelíku, v kradených volných chvílích se Koljovi podaří svést spolupracovnici Marusju (Andrea Berecková). Ta, svůdcem brzy odvržená, prochází pak dalšími epizodami, v nichž se Chudý s Krupou vystřídají v řadě dalších rolí, a prahne po nové droze, telurovém hřebíku, jehož účinnost spočívá v přenesení jedince do jiných světů. Hřebík se aplikuje zatlučením do hlavy, což však dokáží jako řemeslníci provést jen nemnozí, při špatné aplikaci „příjemce“ umírá. V panoptiku mužských postav se setkáváme například s chlípným krátkozrakým úchylem, pak zase s filozofujícím tandemem básníka a filozofa, jimž se v období všeobecného válečného hladovění podaří uvařit a zkonzumovat lidskou hlavu (jinak si pochvalují jako pochoutku různé zdechliny), homosexuálním párem na mořském pobřeží i dvojicí chlapíků, kteří si jdou nechat telurové hřebíky natlouci do veřejných lázní.

Z inscenace Hřeby v hlavě (Foto Aneta Vašatová)
Z inscenace Hřeby v hlavě (Foto Aneta Vašatová)

V promluvách a úvahách temných figur se hovoří například o Stalinovi (s obdivem), ale i o Baudelairovi. Přestože tvar nedrží úplně pevně pohromadě, hrůzná vize příšerného režimu i neuskutečnitelná touha po „drogovém“ úniku mají v interpretaci herců (Krupa je ostatně platným členem i „nové“, slavnější Arény) znepokojivou intenzitu a jako féerie o úpadku našeho biologického druhu působí patřičně depresivně a varovně.
Prostoru 64 U hradeb (ve foyer na obrazovce stále běželi Starci na chmelu beze zvuku, jejich celostátní premiéra se totiž odehrála právě pod touto střechou v roce 1964) využili také český performer Antonín Brinda a jeho libanonská kolegyně Racha Baroud. Svoje vystoupení nazvali Silent Gestures. V bývalém stupňovitém hledišti kina (bez sedadel) seděli on a ona na židlích vedle sebe, docházelo mezi nimi k nesmělému kontaktu, ona byla skoro aktivnější, její nohu, která by ráda šla přes stehno muže, však Antonín vždy uvedl do standardní, „slušné“ polohy. Po několikrát opakovaných prostocvicích utekla Racha na balkon, Antonín odnesl židličky, ona začala zpívat (patrně původní libanonský repertoár, možná, že náboženský), on zběsile obíhal v hledišti a opakovaně vykřikoval: „Ve jménu otce, syna i ducha svatého!“. Zatímco žena z Libanonu stále zpívala, Čech se zklidnil, začal důmyslně a výtvarně působivě pracovat s prsty, později se dal do zaujímání málo čitelných rituálních postojů a ze záznamu se ozval několikrát Otčenáš, pateticky deklamovaný a stále méně zřetelný. Střet kultur či snad konflikt náboženských postojů? Křesťanství versus islám? Přiznám se, že používání základní modlitby naší kultury jako backgroundu mi vadí, koncepce jevištní dvacetiminutovky pro mě zůstala záhadou, ale ne až příliš vzrušující. Jinak nic proti sympatickým performerům.

Přidat komentář