Viliam Klimáček, David Ireland, Max Łubieński: Pohlednice/Spolek Kašpar

Časopis Svět a divadlo vypisuje soutěž krátkých politických her o Cenu Ferdinanda Vaňka (dramatického alter-ega Václava Havla). Jde o soutěž mezinárodní, svoje žně měla na sklonku loňského roku již počtvrté. Všechny do soutěže došlé texty vycházejí v jednom svazku jako předplatitelský bonus periodika, vyhlášení výsledků se koná většinou v Dejvickém divadle, kde jsou některé texty formou scénického čtení prezentovány, na slavnosti se aktivně podílejí osobnosti Václavu Havlovi blízké (vdova Dagmar, Karel Schwarzenberg). Do „prodloužené“ oslavy se tentokrát zapojil i Spolek Kašpar, který ve svém Bytovém divadle předvedl tři opusy, zaslané do soutěže, nastudoval je se svými kolegy principál souboru Jakub Špalek. Jde ovšem o neveřejnou produkci, pouze pro zvané hosty.

K intimní jevištní realizaci (do „bytu“ se vejde cca 30 diváků) si vybral „pohlednice“ z Číny, Irska a Polska, čínský titul Aupairky a konkubíny (Srdečné pozdravy z Číny) je ovšem dílem slovenského dramatika Viliama Klimáčka. Pásmo impresí z „říše středu“ prezentují v těsné blízkosti publika Martina Prášilová, Tereza Slámová, Štěpán Coufal, Daniel Ondráček a Tomáš Stolařík. V jejich interpretaci slyšíme kupříkladu zpověď v značně nekomfortních podmínkách působících aupairek, promluvu imitací kabelek Louis Vuitton, vyráběných v Číně, ženu a muže, kteří (každý zvlášť) nabízejí na trhu svoje šikovné děti – s jejich portréty – k sňatku, přičemž se navzájem svěřují, že svoje „nadbytečné“ potomky byli nuceni zavraždit. Vystoupí také mrtvý Ujgur, který láká na pověstnou Body the Exhibition a je snad i spokojený s tím, že po své věru ne náhodné smrti může posloužit k výuce anatomie. Setkáme se také se staříky, cvičící v parku, kteří s nostalgií vzpomínají na to, jak za kulturní revoluce zabíjeli odpůrce a ponižovali svoje pedagogy a věhlasné spisovatele. Jako historický pandán k reflexi slepé poslušnosti a brutálního kolektivismu je vložena zpověď eunucha, který pro svou paní rád dospěl k sebeobětování. Herci se minimálně přeskupují, jednotlivé výstupy odděluje dynamizující svícení, otvírání či zavírání dveří, občas také nevtíravý hudební podkres Daniela Fikejze. Ve finálové pohádce o lukostřelci, králíkovi a princezně dojde na stínohru s vystřihovánkami a do sladkého usínání zní pointa: „Kdo ví, jaká tajemství skrývá temná tvář největší oběžnice Země? Zná je pouze princezna Čchang-e, její králík a Ústřední výbor Komunistické strany Číny. Dobrou noc, milé děti!“

Irský příspěvek je monologem a titul nese název Clint Eastwood. Autor David Ireland nastoluje ve zpovědi muže, který nemá daleko k sebevraždě, celou řadu osobních a celospolečenských problémů. Clark obdivuje známého herce a existence veterána stříbrného plátna ho tzv. drží, vždyť „Clint Eastwood pořád ještě žije“. Protestant v interpretaci Tomáše Stolaříka těžce nese, že se z jeho manželky, která zprvu působila jako ateistka, vyklubala katolička a vychovává tak syna, neboť „ženský vyhrávaj všechny domácí bitvy“. V krátkém výstupu, který interpret podává sice s autenticitou chlapa, právě vstávajícího z postele (kostýmem je pyžamo s přehozenou vestičkou), ale také s dost nedbalou dikcí, zazní – občas na hranici srozumitelnosti – vzpomínky na předky a jejich nelehký, ba tragický osud, související s problémy rozděleného ostrova (včetně připomínky aktivit IRA i Sinn Fein). Text se týká aktuálně i brexitu, chlapácky divoká realita Clarkovi nepřála i proto, že má humanitní vzdělání („Zajímalo mě výtvarné umění, hudba a divadlo. Takže mně říkali buzna.“) Clark je pravděpodobností brzkého skonu letitého Eastwooda přímo posedlý a chystá se, že to potom také „zabalí“.

Nejvýraznějším epickým potenciálem se vyznačuje text polského autora Maxe Łubieńského Satisfaction. Titul upomíná na známou pecku Rolling Stones a s legendárním hostováním této formace v Polsku v roce 1967 hra souvisí. (O uhrančivosti této události ostatně svědčí třeba i hra Domana Nowakovského Ústa Micka Jaggera, u nás ji v roce 2002 uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče, či – spíš popový – song skupiny 2 plus 1 Gdy grali dla nas Rolling Stones, který lze dohledat na vinylu The Best of Tonpress, 1983). Bohuš (Daniel Ondráček) unese z domova důchodců Alzheimerem dost poznamenanou Elu (Tereza Slámová). Za mlada spolu měli jako začínající vysokoškolští pedagogové milostný vztah, absolvovali spolu vystoupení Stounů, Bohušův otčím, pracovník státní bezpečnosti, se později postaral o vyhazov Ely ze zaměstnání. Tyto skutečnosti se z rozhovoru stařenky s poškozenou pamětí a jejího zdá se pořád solidně myslícího únosce vylupují postupně. On ji veze – jak tvrdí – na vystoupení Rolling Stones – po padesáti letech. Po páru je vyhlášeno pátrání, zapojují se do něho i Bohušův syn Adam (Štěpán Coufal) a Elina dcera Anna (Martina Prášilová). Při hledání rodičů se spolu poprvé seznamují a hodnotí minulost zploditelů ze svého úhlu pohledu. Jeví se, že tehdy, před půl stoletím, měla podle Bohuše Ela příležitostný sex s bubeníkem Charliem Wattsem (nejspíš po koncertě), není vůbec jisté, zda k tomu došlo, jejího tehdejšího partnera to však neurazilo ani tolik coby oklamaného milence, ale především jako Poláka. Teď by rád zuboženou Elu Wattsovi ukázal a „pomstil“ se tak oběma. Trochu kostrbatě konstruovaná maličkost má otevřený konec, možná by z tohoto materiálu mohla vzniknout zajímavá celovečerní hra. Inscenační řešení třetího dílu „pohlednic“ je vynalézavé, atmosféru vytváří dosti důmyslné změny osvětlení (na to, v jak miniaturním prostoru se hraje), všichni čtyři herci ve svých partech působí přesvědčivě, za nosný nápad považuji i to, že hledající potomky ztvárňují zralejší herci, zatímco jejich rodiče jsou interpretováni mladšími aktéry (v jejich rolích je ovšem potenciálně obsaženo už dávno uplynulé mládí). Autor scénické hudby Dan Fikejz pochopitelně použije i úvodní riff z ikonického I can’t get no satisfaction.

Napsat komentář