Virginia Woolfová: Orlando

Slavná hra Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové byla v Československu souhrou neuvěřitelně příznivých náhod uvedena již rok po své americké premiéře, tedy 1963, Václavem Lohniským v tehdejším Divadle S.K. Neumanna (jedná se o to libeňské, nyní Divadlo pod Palmovkou), avšak pro nedostatek obeznámenosti s významnou britskou spisovatelkou v našem tehdejším kulturním kontextu byla přejmenována na Kdopak by se Kafky bál (Franz K. už tehdy jako ideologická třaskavina v Čechách působil). Postupně se ovšem začaly texty obdivuhodné prozaičky objevovat v překladech: Mezi ploty, K majáku (nemohu si odpustit poznámku, že jeden z mých nejsilnějších čtenářských zážitků vůbec), Paní Dalowayová. Román Orlando vyšel již za první republiky v překladu Staši Jílovské, nový převod Kateřiny Hilské jsme mohli číst až po revoluci. Virginie W. byla v posledních letech zpopularizována především Daldryho zfilmováním Cunninghamových Hodin (spisovatelka je jednou z jednajících osob a na plátně její složitou osobnost ztvárnila Nicole Kidmanová) a Národní divadlo uvedlo životopisnou hru o spisovatelce pod titulem Virginia (stala se jí Táňa Medvecká v textu Edny O’Brienové a v režii Lucie Bělohradské).
virginia_volfDruhá „vysvětlivka“ se bude týkat souboru, který se pro Orlanda jako předlohu divadelní inscenace rozhodl. Spolek Masopust s. r. o. odvozuje název od své první inscenace, Konce masopustu Josefa Topola, se kterou se výrazně uvedla trupa mladých herců – vystupujících i v jiných divadlech – pod vedením režiséra Štěpána Pácla. Snaha přivádět na české jeviště pozapomenuté anebo na první pohled i málo hratelné kusy je evidentní ctižádostí tohoto uskupení. „Nerozlousknutelné“ texty, Ibsenův Brand a Calderonův Vytrvalý princ, byly prokazatelně úspěšnými inscenacemi, a obě se postupně objevily na prestižním plzeňském mezinárodním divadelním festivalu. Štěpán Pácl se ovšem nedávno stal šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče, proto s Masopustem začali spolupracovat i jiní tvůrci, v případě Orlanda jde o Annu Petrželkovou (dceru J. A. Pitínského). Připomeňme ještě, že i další tvůrčí plány Masopustu jsou více než ambiciózní, chystá se Zvěstování Panně Marii Paula Claudela a v Čechách dosud nikdy nerealizovaný Hölderlinův Empedoklés. Orlando Virginie Woolfové ovšem v posledních desetiletích ve světě „neležel ladem“, připomeňme alespoň one woman show herečky Mirandy Richardsonové, která v režii věhlasného Roberta Wilsona (občas činného i u nás) dílo zpřítomnila poprvé na edinburgském divadelním festivalu v roce 1996.
Jak setkání Masopustu a Virginie Woolfové, které se už evidentně nebojíme, dopadlo? Magický román je v interpretaci režisérky Anny Petrželkové a scenáristky Terezy Marečkové znatelně zploštěn (což v případě divadelního převodu prózy není ani jinak možné). Hlavní postava Orlando, zprvu muž a později žena, v předloze ovšem žijící dlouhá staletí, poslouží k chytlavým a vizuálně atraktivním genderovým hrátkám, mužskou periodu hrdiny navíc hraje žena (Anežka Kubátová), ženskou pak muž (Miloslav König). Jelikož jsou oba protagonisté mladí a půvabní, nesklouzne toto škádlení nikdy do nevkusu, jsou oděni v jakémsi pážecím bílém úboru, renesanční kostýmová inspirace je u výtvarného řešení Hany Knotkové patrná. Výstřednější variantu odění představuje vzhled mužem ztvárněné královny (Tomáš Dianiška), postava ovšem své oficiální pohlaví později zpochybňuje a herec to názorně předvede publiku. Grandiózní ryšavá paruka kontrastuje s holým trupem a lascivně přiléhavými nohavicemi, zdobenými v genitální oblasti shlukem perel. Má to ovšem svoji logiku. Orlando, královnou milovaný, tu reprezentuje i ve své sexuální rozostřenosti čistotu, královna stařeckou chlípnost. Renesanční inspirace je znatelná i v hudební složce. Songy Jakuba Kudláče upomínají na tvorbu Johna Dowlanda König je navíc „dobovým“ falzetem interpretuje zcela suverénně. Výrazně ošetřená zvuková stránka inscenace pracuje s různými foukátky, napodobujícími ptačí zpěv, i s miniaturními klávesovými hračkami. V této atraktivní ambaláži, k níž v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí patří i zelená stěna na horizontu, pokrytá především ptačími maketami (kachny), a holý bílý strom uprostřed scény, se poněkud ztrácejí vztahy mezi postavami, zobrazené především v groteskní poloze a s nejasností (která patří i k základům tajemnosti knižní předlohy), kdo je vlastně kdo. Čtyři herci (kvarteto doplňuje Martina Krátká) jsou v hravé stylizovanosti téměř dokonalí, jejich šprýmování jsou zábavná, ale banálně gnoseologické zvědavosti (o čem to vlastně celé je?) jsem se nemohl zbavit. Závrať nad neuchopitelností lidské identity, vztahů a jejich proměn v čase, kterou jsem zažíval při četbě původního Orlanda, se nedostavila. I přesto, že občas něco z hlubších úvah o naznačených tématech z úst protagonistů zaznělo. Inscenaci zdobilo mnoho efektních režijních nápadů od pokusu o sebevraždu oběšením v horizontální poloze (v lehu na zemi s chodidly na stěně) až po hapticky náročné hrátky s krabičkou zápalek, koketujícími se zobrazením milostného vzplanutí.
Má tato divadelní inscenace nějaký příběh? Scénosled nabízí podobně jako román poněkud fantaskní fabuli, ale jaksi zhuštěnou a jistě i z povahy rozdílu mezi prózou a divadlem dosti rozmlženou. Orlando je zprvu královnou jakoby vychováván, stvořen, je poučován, co některé věci či jevy znamenají, zároveň je úpěnlivě vyzýván k stálému mládí a čerstvosti (Nesmíš zvadnout… vyblednout… Nesmíš zestárnout!). Pozná se s ruskou princeznou Sašou, s níž chce dokonce – nejspíš před královniným stálým milostným nátlakem – prchnout do Ruska, zaspí velký mráz i požár Londýna (události, které během několika staletí Británii potkaly). Poté, co byl především předmětem touhy jako atraktivní muž, začne tíhnout k literární tvorbě a stává se postupně ženou. V libretu se objevují i vtipné sentence o literatuře jako řemeslu včetně publikačních aktivit a nakladatelských smluv, Martina Krátká a Tomáš Dianiška ztvárňují další a další postavy, ale jejich identifikace ze strany diváka je čím dál tím obtížnější (stabilní epizodní postavu knihovnice vytváří Ivana Šolcová). Pod tím vším ovšem stále jako leitmotiv šumí již zmiňované genderové kolísání, hravě a rozpustile prezentované. Ve finále hrátky obou představitelů Orlanda, Anežky Kubátové a Miloslava Königa, vedou snad k jakési osobnostní syntéze.
A poslední slova této jevištní verze jsou následující: Prošel mnou čas. Všimli jste si? Myšlenky jsou jednodušší… Sluch se zostřil. A vše vidím jakoby zřetelněji. Orlando!? Orlando! Orlando. Teď tu jsi. Celá a úplná. Uvnitř. Jako voda uvnitř studny. Teď získáváš svůj tvar. Jsi tady. Telegram manželovi. Jsem žena. Stop. A budeme mít dítě! Stop.
Masopust s. r. o.

Přidat komentář