Festival dʼAvignon
Už podruhé se podařilo na plzeňský mezinárodní festival DIVADLO přivézt inscenaci šéfa avignonského festivalu Tiago Rodriguese, ba co víc, domácí festival se stal jedním z koproducentů jevištního díla. Loni se jednalo o moderní variaci na Euripidovu tragédii Hekabé pod titulem Hekuba, ne Hekuba, obohacenou o reflexi herectví jako takového i o problémy mateřství. Letos prezentoval respektabilní portugalský divadelník Rodrigues (ročník 1977) svůj původní text, dystopickou féerii Vzdálenost, zasazenou do roku 2077.
Na točnu umístil velkorysou scénografii, na níž dominovaly zbytky vyvráceného letitého stromu a narudlé skalisko, také starý typ gramofonu a box na vinylové desky. Ali (Adama Diop) se hudbou utěšuje, jeho rozpoložení po zmizení dcery není zrovna záviděníhodné. Amina (Alison Deschamps) se ovšem pomocí zvukové zprávy ozve, nedávno přibyla na Mars, a výměna zpráv bude tvořit jedinou složku divadelního textu. Do zvukové komunikace zapojí otec také jeden song z repertoáru brazilského zpěváka Caetana Veloso (to aby v inscenaci zazněla i režisérova „rodná“ portugalština), jehož nálada evokuje vzpomínku na Aliho manželku a Amininu matku. Dynamiku osudově podbarveného dialogu podtrhuje točna, která je prakticky neustále v pohybu, při dramatičtějších složkách „promluv“ dochází k zrychlené dynamice.
Amina byla vždycky velmi samostatnou dcerou, Ali jí připomíná jeden pobyt u moře, kdy ona, sedmiletá, nedbala na jeho pokyny, ať se od břehu vzdaluje jenom do té míry, co jí bude voda sahat po kotníky, kráčela však, ba plavala stále dál, ignorovala otcův křik, a ten pak za ní musel do vln přispěchat. Tentokrát – jako dospělá – zvolila pobyt na jiné planetě se šancí být u toho, kdy bude vznikat nové lidské společenství, začínající prakticky od nuly. Na Zemi došlo k několika kolapsům, což je (trochu ve stylu Planety opic) připomínáno například tím, že Amina studovala v Sydney a sportovně se potápěla k ruinám zdejší Opery. Ali pracuje jako lékař a výkon povolání je stále náročnější, prostředky k ozdravování populace se kvůli neutěšené sociální situaci tenčí, a co se politických poměrů na zeměkouli týče, Korponárod „ubližuje“ Republikám. Mars cíleně osidlují Zapomenuvší, při letu k započetí budování nového světa požívají chemický koktejl, který paměť pomalu likviduje, je dokonce známo, kdy přesně k totální amnézii dojde. Otec s dcerou mají pro svou komunikaci tedy vymezený čas. Když se tato možnost začíná naléhavě krátit, použije Rodrigues jednoduchý, ale účinný divadelní efekt. V zadním plánu klesá reflektor namířený do publika (ne však takový, který by pálil do očí), kosmická tělesa jsou totiž v pohybu a k Aminině amnézii má dojít při jedné z planetárních konjunkcí. Ona by se sice mohla vrátit, ta šance pro nové „Marťany“ ještě před totálním zapomenutím existuje, otec se snaží dceru přemluvit, ovšem marně. Smíří se s tím, že jí tedy alespoň vysílá svoje láskyplné zprávy. Dojde také k připomenutí matky, která zemřela, když byla Amina velmi malá, na dálku je identifikována i jizva, která dceři zůstala při pokusech o jízdu na koni. Amina také otci sděluje, že se stává spolutvůrkyní nového života, otěhotněla s vybraným protějškem, jedním z oněch již zcela Zapomenuvších. Jakousi mantrou pro situaci, charakterizující budování nové identity, je „čím víc toho zapomeneš, tím líp se ti povede“. Ve finále, kdy čas pro smysluplný dialog pomalu zaniká, začíná dcera otci vykat a ztrácí jistotu jáství.
Divadelní tvar se opírá o výkony skvělých interpretů, nefrancouzsky hovořícím divákům pomáhají titulky v brilantním překladu Michala Zahálky. Adama Diop je v hereckém projevu pochopitelně výrazově bohatší, jeho Ali občas propukne v téměř zoufalé „proč? proč? proč?“, složitost neobvyklé situace přibližuje s emocionální naléhavostí. Alison Deschamps působí sice zklidněněji, postupující amnézii podává s noblesou a v divákovi dokonce probouzí špetku naděje, že noví obyvatelé Marsu mohou vytvořit smysluplné společenství. Jenom budou úplně jiní, stará pozemská kultura, která bohužel vyústila v plíživě postupující katastrofu, bude zapomenuta. A těch, kteří zůstali na Zemi, se alternativa nové společnosti nebude týkat. I takové úvahy může Rodriguesova tísnivá dystopie vyvolat. Nejistoty nad směřováním našeho biologického druhu probouzí víc než naléhavě.