Z pražských jevišť zněla němčina

Již podevatenácté (v listopadu 2014) se konal Divadelní festival německého jazyka, z něhož se stala významná součást pražské divadelní kultury. Do Prahy jezdí vždy na podzim soubory z Německa, Rakouska, Švýcarska i Lucemburska, akci zaštiťují prezidenti zúčastněných zemí včetně českého, přehlídka má výrazný společenský lesk.
prazska_jeviste
Festival naštěstí netrpí oficialitou při výběru typu inscenací, které lze v Praze vidět (jako bonus se většinou přidává výlet na představení, které nelze z Berlína, Mnichova či Vídně z technických důvodů převézt, na místě je pak zajištěno i české titulkovací zařízení). Festival mi přinesl některé divadelní zážitky, které považuji za vůbec ty nejsilnější, vyjmenuji alespoň velkolepý kabaret o školení manažerů Nultá hodina švýcarského divadelního mága Christopha Marthalera v provedení hamburského Schauspielhausu (1998), devítihodinovou, ani minutu nenudící fresku Do krve! Luka Percevala, spojující tzv. Shakespearovy kroniky (čili hry o historicky doložených vládcích Británie), předvedenou v Praze týmž souborem ze severu Německa v roce 2002, a dechberoucí Vojnu a mír vídeňského Burgtheatru v režii Matthiase Hartmanna (hrálo se na „širokém plátně“ jednoho z barrandovských ateliérů 2011).

ZÁKOPY A NEUKOTVENÉ DÁMY
Z letošních – v době vydání tohoto čísla vlastně již loňských – sedmi inscenací jsem absolvoval pět (vynechal jsem výlet do Vídně a lucemburskou produkci). Zahájení festivalu obstarali umělci z hamburského souboru Thalia Theater, posíleni ovšem o několik zahraničních kolegů. Hrála se totiž čtyřjazyčná inscenace Fronta – Na západní frontě klid, vycházející nejenom z fabule slavného Remarqueova románu, ale také z díla Oheň (Henri Barbusse) a některých autentických písemností, které po sobě zanechali bojovníci první světové války. Tento v podstatě zákopový horor, zcela odlišný od jiné připomínky první světové války, opulentní výtvarné féerie 1914 (nastudoval Robert Wilson v pražském Národním divadle), připravil slavný režisér Luc Perceval, Vlám, působící dnes především na německých scénách, ano, ten, který v roce 2000 zcela nadchnul „pražský německý festival“ zmiňovaným shakespearovským maratonem. Tentokrát to s dvěma hodinami bez přestávky trvající produkcí bylo z hlediska záživnosti již trochu na pováženou. Herci předvedli v podstatě statický koncert, ve společenském obleku stáli před pultíky, z nichž vycházelo světlo, které aktéry jen spoře nasvěcovalo, a „recitovali“. Na zadní kulisu z plechového materiálu občas poodcházeli „válečně zahřmít“, na ni se také promítaly autentické válečné fotografie, ovšem i vír hvězd či sněhových vloček. Skutečně divadelních akcí nabídla inscenace pramálo, v podstatě jen dvě, první evokovala letecký útok (herci se otáčeli kolem své osy), při druhé, naznačující jakési uvolnění ve válečné každodennosti, hráli účinkující chvilku jakousi jevištní kopanou. V pološeru se divák věru těžko soustředí, jenom na několika místech jsem měl dojem silné výpovědi (herci byli nepochybně výborní). Drtivost a bohužel i aktuálnost textu, který naznačoval, jak málo může stačit k vypuknutí válečného běsnění, nebyly po mém soudu umocněny jevištními prostředky.
prazska_jeviste2Produkce, kterou na festival přivezl Maxim Gorki Theater z Berlína, se vyznačovala větší živostí, ačkoliv hru Sibylle Bergové Co je venku, do toho mi nic není v režii Sebastiana Nüblinga „obstaraly“ pouze čtyři herečky před oponou. Jevištní minimalismus však byl pouze zdánlivý. Protagonistky v dynamickém tvaru, jemuž nechyběly tanečky, domácké prozpěvování ani občasné prvky voicebandu, prezentovaly chytrý a nelítostný text o neukotvené mladé ženě, líčící s drastickou otevřeností problémy s neuspokojivým milostným životem, ale i se vztahem s kamarádkami i matkou, také s všeohlupujícím konzumem moderního světa. Kvarteto vystupovalo občas za jednu postavu, někdy se proměňovalo v hrdinčiny kamarádky. Působilo to jako zábavná groteska, „pranýřující“ současné civilizační problémy, zároveň se v zdánlivě vedlejším motivu textem klubalo občasné oslovování oběti, muže Paula „kdesi dole“. Později nám začalo docházet, že se jedná o vězně ve sklepě, ve finále – víceméně by the way – došlo na vysvětlení, že jde vlastně o únos otčíma, po kterém matka jako po zmizelém teskní. Takže při veškeré té legraci, kterou na jevišti čtyři nehezky vypadající a nedbale domácky oblečené herečky vytvářely, se vyjevily i poněkud zrůdné obrysy rodinné konstelace. Ještě k nevábnému vzhledu protagonistek: při přípitku po představení jsme před sebou měli čtyři mimořádně půvabné mladé dámy. Co se inscenace týče, dala by se charakterizovat jako velmi ostrý feministický řez do nezdravých novotvarů na těle moderní společnosti.

CHUDÁK STRAVINSKIJ A GAY PARK
Zklamáním pro mě bylo tentokrát vystoupení věhlasné skupiny She She Pop, která bodovala na festivalu v roce 2011 variací na Krále Leara. Performerky, absolventky giessenského Institutu aplikované divadelní vědy působící v Berlíně, v ní účinkovaly se svými otci a learovský motiv neporozumění si otce s dcerami předestřely v zábavné i závažné aktualizaci, amatérské výkony tatíků byly okouzlující, pánové se nebáli být třeba i trochu trapní. Letošní projekt s matkami, Svěcení jara, předvedl předky nikoliv živé, ale již nafilmované, upravené a elegantní, dámy jako by chtěly být především důstojné, jen s mírnou dávkou upřímnosti. Jejich děti (tři plus jeden) s nimi vzpomínaly na různé peripetie vzájemných vztahů, tématem byla oběť, ne ta náboženská kterou také evokuje slavná Stravinského hudba k Ďagilevově baletu, ale oběť rodičů pro dítě a vice versa. Traktování „problému“ působilo pseudointelektuálně a Stravinského kompozice, která k představení zněla jako background, byla po mém soudu vysloveně zneužita. Efektně, ale obsahově prázdně působilo technicky dokonalé prolínání živých s promítanými.
prazska_jeviste3Zcela jiným, patřičně silnějším šálkem kávy byla jevištní verze slavného Littellova románu Laskavé bohyně. S ní se představil stálý host festivalu, svými inscenacemi většinou provokující Schauspielhaus z Vídně. Divadelní tvar s herci připravil italský režisér Antonio Latella, též jeden ze spolutvůrců dramatizace. Dva herci, jedna herečka a operní zpěvák byli inzerováni jako jediní představitelé v drasticky mnohovrstevnatém díle. Při příchodu do sálu jsme sledovali projekci zákoutí u vody ve vlídném, přesto lehce tajemném parku, a to stále z jednoho výchozího stanoviště kamery. Pak přišli všichni účinkující, a dva mužští představitelé, brilantní aktéři Stefen Höld (příslušník státní tajné policie v hitlerovském Německu Thomas) a Thiemo Strutzenberger (hrdina románu i inscenace Max) rozehráli první výstup, jehož obsahem byla tzv. verbovka. Thomas měl Maxe v hrsti, protože ten byl přistižen v berlínské Tiergarten, polotajném místě dostaveníček homosexuálních mužů. Když zbystříme pozornost, všimneme si, že v „promítaném“ parku se nenápadně obdobná kontaktní aktivita též odehrává a tento vyvíjející se obraz – bez jakékoliv gradace, v reálném čase – běží celé představení, tedy něco přes tři hodiny. Fabule nabere dramatický spád, z Maxe, kultivovaného intelektuála, se stává během války, především na Ukrajině, vraždící monstrum. Až ve druhé části jevištního tvaru se více rozkrývá psychopatologické podloží jeho charakteru, především osobnostně nedořešený incestní vztah se sestrou – dvojčetem. Herečka Barbara Horvath hraje kromě sestry Uny, na rozdíl od Maxe velmi skeptické vůči fašistické ideologii, i několik mužských figur v první, krví zaplavené válečné části. Operní zpěvák Maurizzio Rippa své vokální umění projeví jen občas (někdy jako pouhý přibarvovač dialogů), většinou se pohybuje po jevišti s pojízdným reflektorem a nasvěcuje akce herců z různých úhlů (občas světlem atakuje i zraky publika). Herci hrají skvěle, ale tvar je přece jenom víc literární než divadelní a vnímatelská pozornost čas od času – přes drastiku a vypjatou intimitu sdělovaného – umdlévá. Mnohá inscenační povzbuzení jsou vůči publiku vlastně poněkud nefér (cca pětiminutové obtěžování jakýmsi “soft“ stroboskopem). Na inscenaci asi nezapomenu, přesto její tvar považuji za diskutabilní. Potleskem jsem nešetřil, ale týkal se v podstatě pouze umu a nasazení protagonistů.

KABARET A ODSUN
Finále festivalu patřilo mnichovským kumštýřům, konkrétně tamnímu souboru Kammerspiele, a inscenaci postmoderního provokatéra René Pollesche Gasoline Bill. Produkcí vlastně ne příliš pozitivním způsobem vyvrcholila dramaturgická linie letošního festivalu předvést tvary nevycházející z klasické dramatické literatury, přesto založené na kvantu textu. To je jistě přínosné pro německy mluvící obyvatele Prahy, potíže však mají už ti, jejichž němčina není třeba úplně nulová, ale řekněme průměrná. Titulkovací zařízení sice pracovala při všech produkcích kvalitně, ale „kulometná palba“ replik nutila diváka buď číst, nebo se dívat. Gasoline Bill je v tomto ohledu příkladem nejmarkantnějším. Na velkém jevišti vinohradského divadla (titulkovací lišty jedna hodně nahoře a dvě po stranách pro diváky z lóží) se odehrával intelektuální kabaret bez fabulační kostry, čtyři nepochybně výborní herci (dvě plus dva), oblečení v pseudokovbojských kostýmech, manipulovali občas za pomoci točny dřevěnou boudou (prý rozděleným bytem) a vtipkovali nespojitě o hereckém údělu (třeba tak, že při sledování divadelního představení může divák „očistně“ zapomenout, že odpoledne ztratil tužku), partnerských vztazích, sociálních problémech. V ústech herců se objevovala jména či citace intelektuálních veličin (Marcel Proust, Max Weber, Slavoj Žižek). Po osmdesáti minutách řečové palby se publikum poměrně vyhraněně rozdělilo na nadšené i poněkud otrávené (s lítostí přiznávám, že patřím k té druhé skupině).
Festival nepochybně ukázal zajímavou polohu současného divadelního umění v německy mluvících zemích, uměleckým vrcholem však byla česká participace (s tématem, souvisejícím s česko-německými vtahy). Dechovka Jiřího Havelky, reprezentovaná souborem Vosto5 s řadou hostujících herců, evokuje ve třech „větách“ dramatický poválečný odsun Němců z Dobronína na Českomoravské vysočině (obce na Jihlavsku byly tehdy tvořeny i nezanedbatelnou německou menšinou). O kauze, která se týká tehdejšího masakru na odsouvaných, se v médiích hodně psalo i hovořilo. První část „přehrává“ schůzi z nedávné doby – produkci lze navštívit v hospodských reáliích Baráčnické rychty. V Dobroníně se uvažuje o pomníku zavražděným, rokují zástupci obce, novináři i potomci sudetských Němců, diskutující občané jsou umně rozesazeni mezi publikem. K definitivnímu rozhodnutí, zda ano či ne, schůze nedospěje. Ve druhé části se při slavnosti v hospodě – včetně vystoupení sokolských cvičenců – vracíme do minulosti, kdy soužití Čechů s Němci bylo víceméně idylické, hospoda jede naplno, nápoje jsou nabízeny i publiku. Třetí díl pak ukazuje situaci těsně po válce, kdy si „vlastenci“ při pivu a dechovce dodávají na kuráži, aby si to ve finále vyrazili s německými spoluobčany vyřídit. Mrazivá inscenace patří vůbec k nejlepším českým divadelním počinům posledních měsíců a její zařazení do festivalového programu považuji za šťastný nápad.

Přidat komentář