Zlatá lýra: Marián Amsler

Divadlo Andreja Bagara Nitra

Režisér Marián Amsler sepsal a v nitranském divadle nastudoval rozsáhlou, téměř tříhodinovou show, mapující dějiny československého hudebního festivalu Bratislavská lýra, který byl především ve svých počátcích hojně a se zájmem sledován (jak fanoušky, tak dohlížejícími orgány, které za minulého režimu podrobovaly veškerou kulturu nevybíravému tlaku). Amsler, úspěšný v poslední době hlavně v Čechách, se nevyhýbá velkým ani rozsáhlým tématům. V Praze lze teď navštívit jak jeho verzi Mefista podle Klause Manna (činohra ND v prostorách Státní opery), tak zpracování nesmírně populární tetralogie Elly Ferrante Geniální přítelkyně (na scéně Městských divadel pražských ABC). Obě směle vybudovaná jevištní panoramata s prodlouženou stopáží považuji – s drobnými výhradami – za umělecké úspěchy. O převyprávění dějin Bratislavské lýry to však tvrdit nemohu. Reprízu prezentovalo Divadlo Andreje Bagara v pražské Hybernii jako slavnostní představení ke dvacátému výročí vstupu Slovenska do EU.

Celá show je pojednána jako televizní přenos, z každé strany jeviště stojí kamery s patřičnou obsluhou. V první části, věnované „zlatým šedesátým“, přezpívali písně, které získaly v počátcích festivalu nějaké ocenění (zlatou, stříbrnou či bronzovou lyru) slovenští herci v plném, tří až čtyřminutovém rozsahu. Živý orchestr pod taktovkou Jána Cibuly (ten si stihne zahrát i roli Waldemara Matušky) hraje původní festivalové aranže, zazní Mám rozprávkový dom, Oh baby, baby, Don diri don, Rekviem, Cesta, Píseň o mé zemi. Ne dosti na tom, při připomenutí okupace z osmašedesátého se ozvou (opět v plném rozsahu, a nikoliv třeba z nahrávek v originále) Modlitba pro Martu i Krylův Bratříček. Čeho je moc, toho je příliš. Nitranští herci během většiny songů slušně intonují, což ovšem nestačí. Čestnou výjimku reprezentuje Andrej Remeník, herec velmi muzikální a s patřičnou pěveckou technikou, předvede docela elegantně Gottův Rozprávkový dom a později i Duchoňovou Zem pamätá. Poslech některých dalších songů se blíží tortuře, týkalo se to při pražské repríze hlavně Cesty, s níž Marta Kubišová vyhrála v roce 1968. Písně se střídají s groteskními výjevy, v nichž cenzoři zasahují proti textům, plakátům na festival a podobně, také jsou připomenuty osudy interpretů: Matuškova emigrace, zákaz, který postihl Martu Kubišovou, později také Duchoňův alkoholismus i fatální nehoda Mariky Gombitové. Dojde též na vynucené vrácení „lyry“ Karlem Černochem. U Matušky jsou „satiricky“ zobrazeny pomluvy o jeho skandálním soukromém životě, za zpěvu Don diri don se postupně svléká i je svlékán do spodního prádla. A Karola Duchoně (tedy Remeníka) musí ostatní na jeviště přinést, ten pak píseň suverénně „vystřihne“ a z ceny, kterou byla symbolicky jakási „minilyra“, se hodlá napít. Promítají se přednatočené scénky i skutečné archivní záběry s poměrně dlouhou prezentací Dubčekova úsměvu a také z pohřbu Jana Palacha. Během přestávky pak plochu divadelní opony přizdobí Husákův projev, vyjde to tak, že agresivně přisprostlý politikův atak běží i v prvních minutách druhé části, tehdejší „první muž“ ve státě se vyjadřuje také ke Gottovu krátkodobému pokusu o emigraci. Po přestávce znějí už v drtivé většině oceněné slovenské festivalovky, a protože jich je hodně, už ne naštěstí všechny v plné stopáži, přesto jde o nálož velmi únavnou, i když hercům repertoár více sedí. Songy, které při federálním klání prezentovali třeba Modus, Elán či Miro Žbirka, fungují během této podívané přirozeněji. Žbirkovu Atlantidu Juraj Ďuriš imituje téměř dokonale (mám na mysli i styl původního interpreta), jako nejlepší číslo celého večera (také choreograficky) se pak jeví Posledný valčík pre Európu Robo Grigorova v podání Mariána Viskupa. Pozadu pochopitelně nezůstává ani politický rozměr či komentář k oněm letům, v parodickém výstupu kontroluje pověstně pruderní náměstkyně televizního ředitele Balašová mravné oblečení těch, co v televizi vystupují, ano, opět dojde u některých na prezentaci spodního prádla. Při rozšupovačce Pár not, se kterou zvítězila v roce 1976 Jana Kocianová, se objevují na plátně už jaksi předem novinové protichartovní titulky včetně takového jako Kdo je profesor Patočka? Rozumím tomu, že režisér úmyslně propojuje zcela disparátní výjevy, žel ne vždy to vychází. Přiznám se, že jsem netrpělivě očekával ono historické bratislavské vystoupení Joan Baez, neboť jsem toužil po tom, aby opulentní představení směřovalo k nějakému finále. A opravdu, po nějaké době přichází dlouholetá opora nitranského souboru Eva Pavlíková coby Baez na jeviště, uvolněně si prozpěvuje Lennonovo Imagine, přistoupí k mikrofonu, pozdraví Chartu 77 a Václava Havla, představí Ivana Hoffmana. A dál, jak už i nám pamětníkům připomíná historie, dochází ke zpěvu Hoffmanovy protirežimní Nech mi nehovoria, zběsilá aktivita po celou dobu představení „škodícího“ soudruha vyvrcholí vypnutím mikrofonu, ozývá se jakýsi sílící hukot, vidíme na plátně boření zdí (nikoliv té berlínské) a do toho zní pověstný Havlův „vstupní“ projev: Naše země nevzkvétá. Konec inscenace. Historizující revue o festivalu se tedy uzavírá totálně nefestivalově.

Přes výhrady, které jsem tady prezentoval, musím ocenit desítku interpretů, kteří byli všichni téměř stále na jevišti, zpívali tak i onak, výborně se pohybovali. A jejich nasazení bylo nepřehlédnutelné. Zajímalo by mě, jak toto jevištní dílo funguje na Slovensku. Působí vlastně dost didakticky. Zaujme ještě ty mladší, kteří už onu bratislavskou slavnost u televizních obrazovek neabsolvovali? Pro nás pamětníky jde o vzpomínání poněkud těžkopádné.

Přidat komentář