Nezdolatelnou energii vykazuje už dlouhá léta divadelní uskupení Kašpar, nabízí svoje inscenace také o prázdninách (i v mimopražských destinacích). Letos – pro intelektuálněji zaměřené návštěvníky hlavního města ze zahraničí – nasadil v režii Šimona Dominika anglickou verzi Havlovy hry Ztížená možnost soustředění (přeložil Štěpán Šimek, působící jako vysokoškolský pedagog v americkém Portlandu), na podzim pak uvedl v premiéře její originální českou podobu.
Důmyslně vystavěná skládanka s retrospektivními přeskoky ve fabuli představuje vědeckého pracovníka Humla (Ondřej Novotný), který (ne)řeší dilema vztahu se dvěma ženami, manželkou Vlastou (Tereza Slámová) a milenkou Renatou (Kateřina Zapletalová). Obě o existenci trojúhelníku vědí a naléhají na nerozhodného zbabělce, aby vztah s tou druhou ukončil. On se permanentně vykrucuje, že konkurentce musel při posledním setkání sice dát verbálně přednost, ale „uvnitř jsem si myslel svoje“. Neurotický intelektuál nachází zalíbení také ve své sekretářce Blance (Johana Koubová), které diktuje – se špatně potlačovanými projevy erotické náklonnosti – prázdnými frázemi dunící „společenskovědní“ text. Ještě ke všemu do jeho domácnosti dorazí výzkumnický tým v čele s doktorkou sociologie Balcárkovou (Diana Toniková). Huml byl náhodně vybrán jako objekt přísně vědeckého zkoumání, objektivitu má zaručit „umělá inteligence“ Puzuk, technicky ovšem nedokonalá a vykazující komické projevy svého problematického fungování. Jde o těžkopádný kulovitý přístroj, který se snadno přehřeje, zasekne a podobně. S partou, pokoušející se provést sociologické šetření, dorazí i „kolega vedoucí“ (Jakub Špalek), ve své prezentaci absolutní mimoň. Ve hře funguje oblíbený prvek evropské komedie, výskyt několika dveří, jejichž používáním se děj dynamizuje, Václav Havel ho později naordinoval i pro hru Largo desolato, kde ostatně hlavní hrdina kromě jiných problémů také „tápe“ mezi třemi ženami.
Šimonu Dominikovi se podařilo vytvořit dynamickou podívanou, při níž se mi coby pamětníkovi vybavovaly momenty jak z první inscenace Divadla Na zábradlí z roku 1968 v režii Václava Hudečka, tak z té pozdější (1997 tamtéž nastudoval Andrej Krob). Ve vzpomínkách někdy utkví pikantně překvapivé podrobnosti na úkor hlavního dějového řetězce, tak mi naskočily i dvě svou stylizovaností výrazné role z té úplně první produkce. Suverénně nuancovaný výkon Diany Tonikové jako bizarní vědkyně Balcárkové evokoval kreaci Heleny Lehké v téže roli, která pro mě, tehdy nezkušeného studenta, byla ikonickým dámským ztělesněním „absurdního divadla“. A vichřičně duchem nepřítomný vedoucí Jakuba Špalka, který v téměř němé roli pronese „důležitou“ informaci, že pojede na ryby (a tím nechá výzkumnický tým „na holičkách“), připomněl artistní kreaci Jana Přeučila, který, pokud si dobře vzpomínám, obohatil postavu ještě výraznou manipulací jazyka za zavřenými ústy. Co se hlavní role týče, vybavila se mi kreace Jiřího Ornesta z oné pozdější inscenace, Ondřej Novák představuje úplně jiný typ herce, charakteristika figury je subtilnější a také méně „osudová“, jeho Huml se ze všech nesnází nejspíš nějak otřepe. Pochvalu si zaslouží protagonistova řečová kultura.
Všechny herecké výkony Dominikovy inscenace se vyznačují solidností, občas mi připadlo, že autorova hra nemá především v tzv. společenskovědních tirádách už takovou komickou razanci, jakou měla v době svého vzniku. Doba totiž generuje mnohem více blábolů, až nad máločím vrtíme hlavou.
Často se diskutuje o tom, jak správně Havla hrát. Ideální je patrně přístup Andreje Kroba, v jehož inscenacích se situace drobnokresebně nevyhrávají, jde tam o civilní prezentaci textu, většina inscenátorů však protagonisty tímto způsobem ani nehodlá kočírovat. Dominikova inscenace představuje jakýsi kompromis mezi věcností a divadelní šťavnatostí, funguje a je příjemné ji sledovat. Odpustil bych si ovšem nadbytečný hudební background z tvůrčí dílny Petra Maláska, který svou atmosférotvorností břit Havlových dialogů zbytečně lyrizuje.