Zvrhlosti a imaginace

Letošní festival alternativního divadla… next wave… měl společnou námětovou linii, vyjádřenou „krycím“ názvem Teroristé a démoni. Také jednotlivé večery vykazovaly různým způsobem jednotící ideu. V žižkovské Venuši – Švehlovce se kupříkladu realizoval večer nazvaný Zvrhlosti a masakry ve Venuši. Vystoupil na něm soubor Depresivní děti touží po penězích a trio se shakespearovsky naléhavou visačkou Masakr Elsinor.

PÍT ČI NEPÍT A MASO NADARMO
depresivni detiDepresivní děti se na loňské „nextvejvce“ prezentovaly Sto dvaceti dny Sodomy podle (neblaze) proslulého textu markýze de Sade. Autor nekonvenčnímu divadélku a jeho uměleckému šéfovi Jakubu Čermákovi učaroval natolik, že letos nabídli Kabaret Sade. Tentokrát šlo o tvar „vyděračsky interaktivní“, i když ani loni o zapojování publika nebyla nouze, to se však týkalo hlasování o eticky sporných otázkách. V čem letošní vydírání spočívalo? Po zahájení Čermák v poněkud slizce zupácké stylizaci prohlásil, že všechny vchody jsou uzavřeny a kdo chce ještě vykonat malou potřebu, má poslední možnost, ovšem na jevišti. Mladík, předpokládám, že spoluúčinkující, byl „při výkonu“ zakrývaný laškovně ručníkem, pak odevzdal moč. O její vypití dobrovolníkem pak šlo (lze se domnívat, že se ve skutečnosti jednalo o nějakou jinou tekutinu, kupříkladu bílé víno). Všichni v publiku se upejpali, i když za odvážný čin byly slíbeny nejprve dvě vstupenky právě na Sto dvacet dnů Sodomy, nabídka se zvyšovala vytvořením „love songu“ přímo na míru odvážné osobnosti, pak možností zahrát si v krátkém výjevu Sada jako takového, posléze i bonusem během jedné minuty svléknout si někoho z šesti Čermákových spoluhráčů (v nabídce byli tři ženy a tři mládenci), stupňované přemlouvání vrcholilo přidáním tisícovky. Mezi nabídkami se realizovala kabaretní čísla, náladou pochmurně eroticky morbidní, to nejzávažnější, pracující s textem o atentátech na středních školách, jejichž oběťmi jsou především spolužáci pachatelů, znehodnotily mdlá dikce přednášejícího performera i ne zrovna ideální akustika sálu. Při poslední nabídce proklouzl ke sklence s „močí“ (mezitím také částečně neutralizované colou) jakýsi chlapík a obratně ji vypil (byl- -li či nebyl „najatý“, není, myslím, podstatné). A mohl si „vybrat“ slíbené. Obdržel vstupenky, po krátkém osobnostním dotazníku mu dva ze sadovské bandy zazpívali píseň na míru, podle její kvality bych soudil, že opravdu vznikla až na místě, její neumělost ovšem zapadala do estetického rámce inscenace. Následovalo vstoupení do role zvrhlého markýze a odměněný mohl mrskat dívku (chrániče na zádech pod kostýmem výrazně chrastily). Při svlékání jednoho z mládenců se pak choval odměněný zdrženlivě, ale i kdyby byl posedlý sebetrýznivějším chtíčem, během minuty by toho stejně moc nezvládl, „figurant“ měl všecky složky oděvu důkladně připevněny izolepou. Tisícovku odměněný hrdina souboru kavalírsky vrátil (vždyť oni přece „touží po penězích“). Ze sálu jsme byli ve finále vypuštěni pod podmínkou, že absolvujeme dle vlastního výběru jednu z variant zvláštní sadovské kolekce (nechat se „pohřbít“ v černém pytli, okusit toleranci bolestivosti vstrčením ruky do podezřelého otvoru atd.). Že jsme zkoušku vykonali, o tom pak svědčil stíratelný polibek od příslušného protagonisty. Volil jsem cestu nejmenšího odporu, pasivně ležícího mládence, který měl na těle fixkou napsáno Dělej si se mnou, co chceš, jsem jen pohladil a propouštěcí polibek (otisk rtěnky) si vlastně urychleně ukradl… a byl jsem jedním z prvních venku u bufetu.
Hodnotit inscenaci klasickými měřítky asi nelze, „kompars“ působil sympaticky, ale moc toho nepředvedl (a když měl možnost, neuspěl, viz nepodařený přednes), Čermák sám byl pohotový a přiměřeně vtipný i protivný. Únosně nechutný projekt chvílemi i nudil, za alternativu však tento kabaret jistě označit lze. Vedle inscenace (též premiérové) Bagately k masakru tria Masakr Elsinor však novinka Depresivních dětí působila vysloveně usedle. Trojice výstředních intelektuálů, Ondřej Novotný (známý i jako dramatik, jehož hru To léto pro brněnskou Husu na provázku považuji za mimořádně inspirativní text), Petr Míka a Tomáš Soldán přitáhli do stísněného prostoru herecké šatny ve Švehlovce cca 40 diváků a rozpoutali alternativní orgie. Jde o spolužáky z brněnské JAMU a bývalé členy souboru D’Epog. Novotný, oděný pouze v bílé šortky, za něž si občas zastrkoval objekty typu pytlík s bonbony (nebo sušenkami?), připevňoval ke své tváři stylizované řídké vousy na provázku, občas nesnesitelně vyl a Soldána různými způsoby trýznil, Míka, oděný v bílý protibakteriologický komplet, fungoval především jako muzikant (laptop, trubka, netradiční typ kytary). Úryvky pozoruhodných textů se mísily s akcemi, v nichž se operovalo s nebezpečně vypadajícím kinžálem (či jak onu bodně-sečnou záležitost pojmenovat), také kusem masa, přikládaným na holý zadek (zchlazování či vice versa ohřívání?), později však umletým na mlýnku, který byl připevněn na držadlo kočárku, do toho kočárku aktéři zmíněnou zbraní občas zběsile bodali. Mleté maso pak znehodnotili smícháním s tmavou tekutinou, která byla nedlouho předtím přečerpávána cestou z velké zavařovací sklenice přes ústa do prezervativu, ten byl s tímto podezřelým obsahem nafukován, protagonisté s ním pinkali, došlo pochopitelně k protržení, hrozícímu potřísnění diváci vepředu o vlas unikli. Manipulace s masem mi připadla, ačkoliv nejsem ekologický aktivista, hodně hnusná. Ondřej Novotný také často prozpěvoval nejznámější koledu Narodil se Kristus Pán s drobnými textovými obměnami, také kleštěmi trhal Tomáši Soldánovi nehty na rukách, trýzněný při tortuře skučel, předchozí výjev však byl ve znamení jeho nasazování si těchto umělých nehtů. V popisu situací, které se do jisté míry cyklily a vyjadřovaly snad jakousi tíživou atmosféru hrozícího násilí, pokračovat nebudu, ani jich víc pouhý den po performanci v paměti nezůstalo. To, že jsem nebyl z produkce moudrý, mi nevadí, ale účinnost jiných složek divadelní magie (atak na podvědomí, evokace vzrušení, odporu či kontemplace) byla zanedbatelná. Ve festivalovém věstníku Tsunami jsem se pak dočetl, že citovanými autory byli literární velikáni Louis-Ferdinand Céline, Paul Celan, Henri Michaux a Maurice Maeterlinck. Námět „hry“ tvůrci-protagonisté charakterizují takto: Matka všech teroristů, bývalá cirkusová hvězda, se chystá slehnout a vydat tak světu plod svého největšího štěstí.

TADY VLAK ZAPOMNĚL NÁDRAŽÍ
Nákladní nádraží Žižkov, samo o sobě inspirativní prostor, svým industriálním kouzlem trochu připomínající ostravské Vítkovice, nabídlo sadu tří vystoupení pod společným názvem Teror a imaginace na nádraží. Ještě za denního světla na jedné ze slepých železničních kolejí (publikum sedělo dílem nablízku akci, dílem na vyvýšené rampě) mim – a prý také klavírista – Alexej Byček prezentoval one man show Heydrich. I když na koleji vlastně byli dva, také houslista Tomáš Brumel, a ten protagonistu „přehrál“. Na produkci jsou také podepsáni spolutvůrci pohybové spolupráce a light designu, obě tyto složky přišly při venkovní repríze vniveč (pohybová proto, že mezi kolejnicemi a pražci se dost těžko stylizovaně víří). Proto možná asi čtyřicetiminutový výstup působil dost mdle, v soustředěnější atmosféře může fungovat lépe. Říšský protektor Heydrich byl, jak známo, vynikající houslista, a při spoluúčasti hráče na tento nástroj jsem očekával, že bude nějak předestřeno znepokojivé téma, jak se kultivovaná noblesa může aktivně podílet na násilí a vraždění. Byček mezi jednotlivými pohybově- převlekovými (postupně z koncertního do vojensky zupáckého s vysokými holínkami) evolucemi v dlouhých pauzách jako by fixíroval publikum – zcela bez úspěchu. Jeho kolega hrál s profesní suverenitou dost „návodný“ repertoár od Internacionály přes Deutschland, Deutschland über alles („použitý“ Haydn) až ke klezmer melodii, to když mu Heydrich přilepil židovské pejzy. Byček, přiměřeně árijsky plavovlasý, také dalším smyčcem občas „obtěžoval“ některé divačky, jednu vzal mezi koleje do tance, musel ji však úpěnlivě přemlouvat, což s obrazem diktátorského protektora věru příliš neladilo. Nakonec Heydricha v nijak negradujícím tvaru postřelil „atentátník“ (do role byl k mému pobavení obsazen jeden z mladších kolegů – divadelních publicistů) a padouch utekl ze scény. Další produkce se odehrávala uvnitř objektu, upraveném na zvláštně vychlazený sál, vystavený totiž před zahájením akce permanentnímu průvanu. Studenti brněnské JAMU předvedli v premiéře projekt I Love You, X4312. V režii Barbory Chovancové, také ještě studentky, si dvě dívky a dva mladíci formou pohybového divadla „vyřizovali“ svoje poněkud komplikované (a neradostné) vztahy, zahrnující něhu přerůstající v násilí, chlapskou rvačku, pokus o sebevraždu a podobné „radovánky“. Do toho se občas na projekční plátno za nimi promítaly úryvky z chatování či partnerské mailové korespondence. Dynamizující background obstarávali kytarista s bubeníkem (zaplaťbůh za živou, i když nijak oslnivou hudbu, „pohybovky“ bývají totiž často doprovázeny reprodukovaným zvukem). Na čtyři hezké mladé lidi bylo příjemné hledět, nepříliš náročná choreografie vykazovala v závěru už určitou míru stereotypnosti. Po představení jsem se dozvěděl, že polovina ze čtveřice se na JAMU připravuje na muzikálové herectví, zbylí dva na činohru. Jako studentské osvěžení alternativního festivalu však vystoupení fungovalo – proč tedy ne?
quatro
V PODZEMÍ – KONEČNĚ DIVADLO
Matador české alternativní scény Miroslav Bambušek má už v divadelních kruzích určité renomé, které na festivalu potvrdil. Ze všech performancí, které zde popisuji, se v případě jeho projektu Quatro Mother Fuckers – přes výhrady, které ke komplikovanému tvaru mohu mít – jednalo opravdu o divadelní zážitek. Ocitli jsme se ve sklepních prostorách Nákladového nádraží Žižkov a nejprve jsme se dívali na expresivně agresivní film Kotouč, jehož tématem bylo slunce. Intenzitou se snímek občas bohužel blížil až stroboskopickému ataku, jako kdybychom se do slunce občas podívali a pak před jeho intenzivní září uhýbali. V prudkých střizích se střídaly východy a západy tohoto nebeského tělesa, pohledy na krajiny, většinou nepřirozeně barevně tónované, mírná pohoří i zimní les, nahá lidská těla, experimentálně deformované vizuální fantazie. Mnohé ze záběrů byly velmi krásné, i když sledovat promítaný materiál přímo fyziologicky vysilovalo. Po této estetické tortuře se v dalších prostorách sklepa (za rohem) ozvaly bicí a my se vydali za jejich nervním tepem. Když jsme se rozesadili na nepříliš pohodlné stupně, vytvářející elevaci, započalo divadelní představení. Za mříží seděli tři performeři, Richard Němec, Petr Krušelnický a Bambuškův bratr Tomáš, kteří představovali tři naštvané chlapíky, hledící na televizní sportovní přenos (TV byla „jako by“ mimo scénu). Dění sledovali s temnými zraky a občas vulgárně na výkony sportovců reagovali. Pak se však jako mávnutím čarovného proutku situace změnila, mříž se otevřela a my slyšeli ze záznamu hlas herce Milana Stehlíka, který se v roli táty „Afrodisiáse, syna Hérakleitova“ loučil se svými třemi syny. Tím začalo filozofující přemítání o smyslu umění, tichu a dalších hlubinných záležitostech, částečně zprostředkovaných právě nahrávkou (sklepní akustika její srozumitelnosti příliš nesvědčila), částečně herci samotnými. Texty byly namíchány z Ovidia, francouzského filozofa Bachelarda a dalších úctyhodných autorů (to vše jsem se dozvěděl až po skončení inscenace, přímo při ní je intelektuální „nakládačka“ dost těžko dešifrovatelná) včetně textů Bambuška samotného. Ovšem ta sugestivnost a tentokrát opravdová magie divadelního jazyka! Při úchvatných hrách se světly (zářivky, baterky, reflektory) se nám otevře dlouhá chodba, v níž se performeři, podivně postrojení či poloobnažení, pohybují, tančí, malují obraz, perou se (a to v hloubi chodby či na různých úrovních blízkosti vůči publiku). Abychom při těchto estetických orgiích nebyli unaveni přepjatou ušlechtilostí, kombinují občas „vysoké s nízkým“. Když například drží Tomáš Bambušek (sám výtvarník) ke dvěma dalším přednášku o smyslu umění a oni nestačí výklad sledovat a chtějí něco dovysvětlit či zopakovat, okřikne je známým expresivním vulgarismem, označujícím mužský pohlavní orgán. Několik tahů malířským štětcem realizuje i na jejich nahých hýždích (ejhle, signifikantní objekt naší alternativy!). Nutno připomenout též bohatě strukturovanou zvukovou složku, vyluzovanou výborným perkusistou Štěpánem Chloubou. Nebudu tvrdit, že přesně vím, o čem inscenace byla, název Quatro Mother Fuckers je zavádějící, tak zněl jen text nedokončeného popěvku, kteří protagonisté „na place“ dávali k lepšímu (pakliže není klíčem k titulu poznámka v anotaci, že inscenace zkoumá možnosti čtyř druhů uměleckého vyjádření, divadla, filmu, hudby a výtvarného umění). Nicméně inspirativní momenty z útržků textů korespondovaly s rozvahami o místě člověka v tomto slzavém úsilí a troufnu si říci, že přednášená, byť ne vždy úplně srozumitelná verbální složka ve spojení se sugestivními světelnými a muzikantskými hrátkami vyvolávala pocit spoluúčasti na povznášejícím, nikoliv temném obřadu. Útok na podvědomí netradičními postupy se vydařil.

Letošní festival alternativního divadla… next wave… měl . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář