Je možné vzít pouhé tři písně, které pro mnohé přeryčně zazněly 25. června roku 1965 coby jádro filmu? No, když kolem nich dokázal americký hudební publicista Elijah Wald uplést celou knihu Dylan Goes Electric! (2015, česky Dylan se dal na elektriku, 2021, Volvox Globator), tvůrci snímku A Complete Unknown, jen pár týdnů po americké premiéře od ledna v tuzemské distribuci coby Bob Dylan: Úplně neznámý si zřejmě řekli, proč by to nešlo? Respektive režisér James Mangold, s Jayem Cocksem i libretista. A s jednou zdařilou hudební biografií na kontě, johnnycashovskou Walk The Line (2005), ve které riskantně nechal za legendárního ,muže v černém‘ zpívat jeho představitele Joaquina Phoenixe. Osvědčeného principu se mínil přidržet i tentokrát, a tak bylo třeba hledat herce, který by nejen typově odpovídal mladému Dylanovi, ale také dokázal řadu jeho dodnes nejznámějších songů interpretovat uvěřitelně, ale nikoli imitátorsky. A zvolil zřejmě ideálního Timotheé Chalameta, navíc sex symbol dnešních dnů, držitele Oscara za Dej mi své jméno (2017), který mimo jiné hrál hlavní role také v Allenově Deštivém dni v New Yorku (2019) nebo v nové variaci na Karlíka a továrnu na čokoládu (Wonka, 2023). Čímž, dalo by se říci, měl půlku výhry v kapse. Protože Chalamet je ve všech scénách do poslední nuance herecky výtečný a zazpíval ty nesmrtelné poklady úctyhodně.
Film se ovšem samozřejmě neodehrává jenom za oné „noci, která rozdělila šedesátá léta“, jak praví podtitul Waldovy knihy, toliko jí vrcholí. A nejprve vidíme tehdy ještě Roberta Zimmermana, an přijíždí do New Yorku a rovnou nakráčí do folkové Mekky Café Wha? na slavné adrese MacDougal Street 215, kde zrovna vystupuje Fred Neil, autor songu Everybody’s Talking, který později zpíval Harry Nilsson ve filmu Midnight Cowboy. A když se ptá, kde by našel svůj idol Woodyho Guthrieho, vysvětlí mu to bezejmenný chlapík nápadně podobný Davu Van Ronkovi. Ale ani on ani žádný další folkster, kteří měli na Dylana v jeho letech učednických zásadní vliv, se ve filmu neobjeví. Vyjma Petea Seegera (Edward Norton), na něhož v následné scéně natrefí u těžce nemocného Guthrieho. A když za jeho přítomnosti zahraje Guthriemu píseň, kterou mu složil coby poctu, Seeger je Dylanovým talentem rázem okouzlen a spatří v něm věrozvěsta folku.
Čili nesledujeme Dylana, jak si postupně dělá jméno a vstřebává podněty od zkušenějších kolegů, nýbrž jde o zkratky a skoky. A onen nemocniční výjev je klíčem k pochopení pozdějšího Seegerova smutku nad tím, jak se Dylan svatému žánru nezadržitelně vymyká a míří k písničkářskému rock’n’rollu, který Seeger a řada dalších vidí jako komercializaci a zaprodání se hudebnímu průmyslu, tedy vlastně kapitalismu, na který má člen Komunistické strany USA Seeger pifku. Zatímco etnomuzikolog Alan Lomax vidí Dylanův obrat od burcujících protestsongů za zradu hudby vycházející z lidových tradic. On i Seeger pak jsou doslova rozběsněni oněmi třemi písněmi provedenými už folkovou obcí milovaným Dylanem na festivalu v Newportu za doprovodu ostré elektrické kapely.
Kde ovšem nikdo z publika nezakřičel na Dylana „Jidáši“ a on neodpověděl: „Nevěřím ti, lžeš,“ a neobrátil se ke kapele s pokynem „Hrajte kurevsky nahlas!“ To, jak velmi dobře známo, neboť zachyceno v dokumentu Don’t Look Back (1967, režie D. A. Pennebaker), se stalo v britském Manchesteru až o rok později. Nicméně Dylan, se kterým Mangold scénář konzultoval, to chtěl vrazit do newportského vystoupení. A tak to také ve filmu je, byť historicky nesprávně. Pokud to někoho dráždí, měl by se nad sebou zamyslet.
Ve zkratkách nebo náznacích jsou také Dylanovy krachující milostné vztahy jak s levicovou aktivistkou Suze Rotolo (ve filmu ji jako Sylvii Russo hraje Elle Fanningová) i s Joan Baezovou (Monica Barbaro), která možná opravdu žárlila na Dylanovu ohňostrojnou tvořivost, jíž se jí nedostávalo. Obě pak na to, že jim prostě pořád unikal do své plodné a těkavé mysli. A nejen proto, že si různě vymýšlel, jako třeba cirkusovou minulost, pro ně zůstával „a complete unknown“. Což je samozřejmě řádka z písně Like A Rolling Stone, onoho večera také zahrané. Vydané mimochodem z alba Highway 61 Revisited jako singl trvající skoro šest minut, a přesto ho rádia, tolerující doposud maximálně tři a půl, dokola hrávala. A to po celé zemi. Takže to dost možná byla větší revoluce než záměrně provokativní vystoupení ve svatostánku folku před relativně nevelkým počtem lidí. Což ale Dylan potřeboval absolvovat, aby se mohl nadechnout, napřímit, definitivně vyrůst. V sám sebe. I na další dekády ovšem mimo své nejbližší pořád zcela neznámý.
Za zmínku jistě ještě stojí, že vedle Chalametova Dylana, který působí vysloveně sympaticky, a i když jde o nejednoduchou osobnost, člověk nemůže nebýt na jeho straně, je další veskrze pozitivní figurou Johnny Cash (Boyd Holbrook), Dylanovu nezbytnou vzpouru vůči Seegerovi a ostatním strážcům folkově křišťálovosti nejen podporující, ale dokonce k ní lehce poštívající. I jednou v těžké ranní kocovině. Mangold má prostě svého hrdinu stále rád. Však mu také přece vytvořil filmový pomník. Teď i jeho kamarádovi a kolegovi Dylanovi.