Daleko od Reykjavíku: Režie Grímur Hákonarson

Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019

Islandská dramedie Daleko od Reykjavíku je třetím celovečerním snímkem režiséra Grímura Hákonarsona. Ten mimo jiné absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, kdy natočil krátkometrážní snímek Slávek The Shit o správci veřejných záchodků. Na poli celovečerního filmu se poprvé objevil před deseti lety s Říší léta, největší dosavadní úspěch ale zaznamenal s Berany, se kterými vyhrál canneskou sekci Un Certain Gerard. Po pěti letech se vrací s dalším počinem z nehostinného Islandu, bohužel po stránce kvality a originality na výrazně nižší úrovni. Do českých kin vstoupilo Daleko od Reykjavíku 23. ledna 2020 pod distribucí Aerofilms.

 

Divák sleduje příběh z malého hospodářství v malé vesnici na severu Islandu. Selka Inge, která se se svým manželem na statku jen tak tak uživí, musí čelit nečekaným událostem poté, co její manžel tragicky umírá při dopravní nehodě. Ocitá se v dluzích, a ještě k tomu jí za zády stále stojí místní družstvo, kterého je členem a musí mu prodávat všechny své výrobky, i kdyby je jinde prodala za mnohem lepší peníze. Když se dozví, že s manželovou smrtí má něco společného právě šéf družstva, rozhodne se jednat a vzít osud do vlastních rukou.

 

Sledování Daleko od Reykjavíku by se dalo přirovnat k cestě po české dopravní tepně D1 z Prahy do Brna. Ona nějakým způsobem funguje, ale všude jsou nějaké problémy, které nikdo není schopný vyřešit, a vás už to opravdu nudí. Nevíte, jestli se máte smát, nebo radši brečet. Říkáte si, jak je možné, že to trvá tak dlouho, že jste ještě stále nedojeli do konce. Zrovna míjíte asi Jihlavu, když najedete na opravený úsek, který kupodivu vcelku svižně jede kupředu, a vy se blížíte k cíli. Na konci cesty, kdy jste konečně dorazili do Brna, skoro oslavujete, že jste přijeli, a snažíte se zapomenout, jak byla skoro většina cesty nudná, trhaná a nekomplexní. Přesně tak totiž funguje toto Hákonarsonovo filmové vyprávění. Zatímco na pomalou a nezáživnou expozici navazuje ještě táhlejší kolize, krize působí jako vodítko ke zvratu k lepšímu. Zásadně narativ změní až peripetie, což je moment, kdy hlavní hrdinka Inge začíná jednat.

Najednou se změní tempo a poprvé za celý film zazní rytmická dunivá hudba, která popožene celý příběh dopředu až ke katastrofě, která ale bohužel končí přesně tak, jak jste si mysleli.

 

Ústředním problémem však není pouze tempo, ale také postavy, které jsou bohužel vystavěny vcelku nekomplexně a bezcharakterně. Zatímco hlavní hrdinka je popisována jako mlčenlivá a tvrdohlavá vesničanka, která je smutná ze smrti manžela a hodlá ho pomstít, mění se jí motivy pomsty. Ač nejdřív chce pomstít smrt manžela, následně se z ní stává spíše revolucionářka, která se postavila systému a hodlá družstvo zničit. Když už jí dojdou všechny možné argumenty, v závěru filmu vzpomíná opět na zesnulého manžela, kvůli kterému se vlastně do celé akce pustila. Inge má alespoň jistý charakter, na rozdíl od všech ostatních postav příběhu. Ty bohužel není lehké vyjmenovat, protože si žádnou z nich není možné pamatovat déle než po cestě z kina na tramvaj. Nezajímavé postavy, které ovšem Inge pomáhají s onou vzpourou, jsou absolutně upozaděné a věnuje se jim minimum času. Hákonarsonova novinka sice končí vcelku příjemně, ale je to spíše výsledkem toho, že jste už konečně dojeli do konce. A když pak vidíte, že sama hrdinka skutečně v posledním záběru jede po prašné kamenité cestě vstříc nejisté budoucnosti, možná vám ta metafora s dálnicí nepřijde tak dětinská jako dosud.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.