V angloamerickém myšlení o kinematografii jsou již od 60. let 20. století silně zakořeněné mylné představy, estetické předsudky i kulturní mýtus, že italský western je „imitace“ amerického modelu žánru a že western obecně představuje svým původem ryze americký národní žánr. Odtud se tato zkreslená tvrzení mechanicky přebírala dále a automaticky se upevňovala v uvažování o filmu i v jiných národních kulturách, zahrnující tradičně i české akademické a žurnalistické prostředí. Tato domněnka byla intenzivně živena nejen neznalostí kritiků, estetiků a publicistů skutečné historie italského westernu v literatuře, kinematografii a jiných kulturních oblastech, ale také nedostatečnou probádaností populárního žánru v italském kontextu.
Pokud bychom pragmaticky a historickými zdroji vyvrátili obvykle opakované výroky filmových kritiků a použili jejich oblíbenou a často používanou nálepku „imitace“, byl to právě americký western, který se v době svého formování v 60. letech do značné míry inspiračně opíral o italské pojetí žánru. Jelikož měl western bohaté kulturní zastoupení v evropské beletristické literatuře již v první polovině 19. století, neměli italští filmaři vůbec potřebu vycházet z mnohem pozdějších literárních a filmových westernů v USA. Nebudeme se zde podrobně zabývat historií žánru v Americe, ale zaměříme se na proměnu amerického westernu pod vlivem Itálie a evropských koprodukčních projektů.
Italští filmaři mezi Cinecittà a Hollywoodem
Opomineme-li literárně pojaté deníky italského dobrodruha, cestovatele a objevitele Giacoma Costantina Beltramiho, který v první polovině 19. století cestoval po Americe a žil mezi indiány, začaly se v italské beletrii objevovat romány z Divokého západu v letech
