Filmový poutník Václav Kučera zašel za onou v obzoru skalinou.

Málokdo z českých filmařů toho udělal tolik pro českou nezávislou hudební scénu jako Václav Kučera. Jeho rukopis lze najít v mnoha hudebních videoklipech, reportážích či filmových dokumentech. Jeho nejzásadnější kinematografické dílo je pomník Filipu Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety. Václav zemřel po dlouhé nemoci 10. března 2019 a zanechal za sebou bohatou dokumentární kariéru, ale také rozpracovaný film Rozsviť světlo, ať je vidět o skupině Už jsme doma, Martinu Velíškovi a Miroslavu Wanekovi.

Václav se mezi námi objevil hned na začátku 90. let, kdy se vrátil z emigrace z Ameriky. Byl to ten krásný čas krátce po revoluci, kdy bylo všechno možné, všichni jsme byli natěšení na svobodu a česká hudební scéna se drala z podzemí na povrch. Byl nepřehlédnutelný. Vysoká výrazná postava, černé havraní vlasy s takovým jakoby indiánským účesem, chodil oblečený zásadně celý v černém, aristokratičnost mu dodávala vonící dýmka. Navíc, na rozdíl od nás, muzikantů, byl v tom našem rockerském světě jediný opravdu galantní, v takovém aristokratickém i rytířském smyslu slova. Byl nadán velice vzácným druhem zdvořilosti. A empatie. Zájmem o druhého, o jeho život, o jeho radosti i starosti. Měl jednu výtečnou vlastnost, která se často nevidí. Uměl naslouchat. Naslouchal druhému, a nebyla to jen vrozená zdvořilost, byl to skutečný zájem o druhého. Jeho zdvořilost a jemnost mu ovšem nebránila v průbojnějším jednání, když bylo potřeba. Mám rád tu historku, jak potřeboval do filmu přelet letadel na obloze, a tak zavolal na vojenské letiště, a umluvil důstojníka tak přesvědčivě, že mu ta letadla na nebe poslal ještě týž den. Sám jsem zažil situaci, kdy nám nechtěli povolit natáčení v Chrámu svatého Mikuláše, a já se začal smiřovat, že Václavem vysněná scéna s Mozartem na kúru se do filmu nedostane. Václav ale nehodlal ustoupit. Obraceli jsme se postupně na stále výše situované instance, kde jsme byli vždy odmítnuti, až jsme doputovali v hierarchii úplně nejvýš, a nakonec nám natáčení povolil sám kardinál.

Václav byl ryze český tvůrce a vždy vycházel z českého prostředí. Dokonce i v emigraci ve Spojených státech, kdy byl jako herec členem místního divadelního spolku Smiksmak, prosadil uvádění her Václava Havla.

 

Já osobně, a nejsem sám, jsem zažil v první polovině devadesátek nejšťastnější muzikantské období. Václav to už se vrátil z americké emigrace domů se objevoval snad na všech akcích. Brzy se na koncertech začal vyskytovat i s kamerou anebo rovnou s celým filmovým štábem a točit reportáže. Byla to taková nadšená doba vzletu, kdy v (České) televizi prošlo snad úplně všechno. Václav často vzpomínal, jak přišel za producentem ČT Čestmírem Kopeckým s nějakým nápadem, a Kopecký řekl: „Jasně, super a kolik na to potřebuješ? Díky tomu mohly vzniknout skvělé dokumenty, jako třeba Utíkej, všechny cesty vedou ven (Zuby nehty), Teplice na talíři aneb Už jsme doma, a především první velký Václavův film Jaro, peklo, podzim, zima. Zorientoval se úžasně v celé české scéně a vždy nějakou intuicí našel to zajímavé, smysluplné a nadčasové. A tuhle linii držel celou svoji kariéru. Každé jeho dílo, ať už trvalo pár minut nebo hodinu, není jen profesionálně odvedené řemeslo, ale nese v sobě charakteristický rukopis, náboj, poselství a sdělení. A nadčasovost. Já osobně za podstatu tvorby a za podstatu umění vůbec, považuji odkrývání tajemna. A vím, že to je to, co Václav ve svých zásadních filmech hledal. Jsem opravdu hrdý na to, že jsem s ním mohl spolupracovat, a to tajemno společně hledat. O jakém tajemnu to mluvím? Nedá se to popsat. Jen cítit srdcem. Je to vlastně jen takové ševelení listů, anebo taky jen ticho.

 

S Václavem jsme za sebou společně zanechali kus práce. A škoda té práce, kterou už spolu nebudeme mít příležitost udělat. V šuplíku mi zůstala spousta skvělých společných nápadů. Hodně jsem se od něj naučil. Jeho styl, nasazení a tah na branku byly neuvěřitelné. A ta jeho pečlivost. Té jsem se od něj potřeboval naučit nejvíc. Spoustu dobrých zvyků a postupů jsem si přenesl i do jiné svojí práce. Dokonce i takové zdánlivé maličkosti či možná lépe řečeno rituály, hraničící s pověrčivostí, jako třeba tento: všechny důležité texty psát písmem Times New Roman velikosti 12. V jakém fontu jsem si připravil tento text, asi všichni tušíte.

„Žádný jiný z filmařů se nám vlastně tolik nevěnoval jako Václav,“ řekl Míra Wanek z Už jsme doma, a myslím, že to samé může prohlásit dlouhá řada dalších kapel a umělců. Už jen samotný výčet jmen, pro která něco stvořil, je impozantní. Dovolte mi jmenovat aspoň ta nejzásadnější: Už jsme doma, Psí vojáci, The Plasic People of the Universe, Mejla Hlavsa, Monika Načeva, Václav Neckář, Zuby nehty, Waldemar Matuška, Ty syčáci, MCH Band, Petr Kalandra, The Residents, Tata Bojs, Divokej Bill, Václav Koubek, Fiction, Petr Skoumal, Garage, Hudba Praha, Dunaj, Dejvické divadlo, Slet bubeníků. Není bez zajímavosti, že v tom výčtu jmen se objevuje onen prvek nadčasovosti, který jsem zmiňoval. Řada ze jmenovaných od devadesátých let urazila kus cesty, stále tvoří, a to významně tvoří.

I když Václavovou doménou byla hudba a film, měl přesah i do ostatních forem umění. Výstavy se dočkal jeho fotografický soubor ze Spojených států. Byl také vášnivým milovníkem výtvarného umění. Jak moc vášnivým, dokazuje jedna historka. Pozval na rande dívku, a navrhl jí, že půjdou společně na výstavu. Tam se Václav zastavil u obrazu Modré tvary od Františka Kupky, který ho natolik zaujal, že na něj v úžasu hleděl dlouhé a dlouhé minuty. Dívka čekala a čekala, a nakonec to nevydržela, utekla mu pryč a bylo po lásce.

 

Smrt přítele bolí. Dá se s ním ale stále hovořit. Ti, kdo ho znali osobně, mohou tak činit ve vzpomínkách, všichni, kdo znali jeho tvorbu, se s ním můžou potkávat prostřednictvím jeho filmů, hudebních videoklipů, reportáží či dokumentů. Při práci na filmu Takovej barevnej vocas letící komety jsme společně takhle promlouvali s Filipem Topolem. Vím, že Filip sám nám dával odněkud znamení, kudy jít a vedl nám ruku. Naším prioritním kritériem, které jsme si nikdy netroufli překročit, bylo, že se ve filmu objevuje jen a právě to, s čím by se Filip sám ztotožnil, že se ve filmu objevuje Filip takový, jaký byl. Na práci na synopsi, explikaci a scénáři filmu jsme strávili mnoho společných pracovních týdnů. Skvěle jsme se doplňovali. Nápad jednoho inspiroval k dalším nápadům toho druhého. Kolikrát jsme se přeli o jedno slovo v textu. Kolikrát jedno synonymum posune text výrazně jinam. V tomhle byl Václav neuvěřitelný pedant. Razili jme zásadu, že se při všelijakém rozhodování musíme za každých okolností řídit tím, co je nejlepší pro film.

 

Stejně tak věřím, že i teď, při práci na rozpracovaném filmu Rozsviť světlo, ať je vidět, nám Václav povede ruku a bude nám dávat znamení. Jedno takové znamení jsem už dostal. Když jsme s produkčním týmem před pár dny seděli a zoufali si, co si počneme, a co bude s filmem dál, byli jsme napřed bezradní. Ale najednou, jako by filmovým střihem, přišlo znamení. Dostavil se pocit jistoty a absolutního přesvědčení, že i když ještě nevíme jak, tak my ten film dokončíme. My tu práci, kterou jsme společně rozpracovali, dotáhneme do cíle. A stejně, jako jsme byli před pár lety propojeni s Filipem Topolem, budeme teď takhle na dálku propojeni s tebou, Václave. Z cesty, kterou jsme společně nastoupili, neuhnu, neuhneme, a dojdeme, i s tebou, i kvůli tobě, Václave, do cíle.

 

Rozloučil jsem se ním několika řádky ze závěrečného, 4. zpěvu Máchova Máje.

 

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach
nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému ú
těchy jaké dá?
(Bez konce láska je!) –

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *