Jak moucha sežrala pavouka aneb Cronenberg v Praze

cronenVýstava filmaře? David Cronenberg (1943) v pražském Domě U Kamenného zvonu je samozřejmě (do 17. července) silný magnet, ale taky mýdlová bublina. Když tu před časem hostili Tima Burtona, bylo na co se dívat – Burton je totiž vedle filmaře aktivním výtvarníkem s širokou paletou technik. Cronenberg ne. A tak si návštěvník přijde ve výstavních sálech jako ve vetešnictví. Vidí před sebou „mrtvé“, nepotřebné kusy, co provázely dílo na jeho cestě na plátno. Výsledek, tedy Cronenbergova bohatá filmografie, je stokrát záživnějším soustem.
Třeba hned debut Transfer (1966), který ukazuje, jak důležitou roli hraje u Cronenberga psychoanalýza. A s ní spojená lidská sexualita. Vesměs vychýlená, přeshraniční, sahající do zakázaných území. Jednou androgynní, skoro andělská (Stereo, 1969; Zločiny budoucnosti, 1970; M. Butterfly, 1993), jindy dravá, agresivní, pandemicky pohlcující bytové komplexy, města, planetu (Shivers, 1975; Rabid, 1977). Nebo fetišistickosebedestruktivní (Crash, 1995), případně odsexualizovaná, teoretická (Nebezpečná metoda, 2011).
Cronenberg filmařsky vyrostl. Z nadšeného lokálního amatéra (konec šedesátých let) přes národního „béčkaře“ (sedmdesátá léta) po hollywoodského profesionála, u nějž si podávají dveře jedna celebrita za druhou. Z autora pro velmi specifické, vybrané publikum se stal autor masový, univerzálně stravitelný. Ne vždycky je to k dobru věci. Globální divák nesnáší změny. A tak proti pravidlům živočišné říše Moucha (1986) sežrala Pavouka (2002): první je mistrovou vizitkou, druhý propadl, ačkoli patří mezi Cronenbergovy nejlepší kusy.
Vedle sexuality, respektive paralelně s ní, pak Kanaďan otvírá další témata: třeba možnosti a meze zmnožené reality (Videodrome, 1983; eXistenZ, 1999), tajemné nemoci degenerativně hlodající člověku na duchu i na těle (Příliš dokonalá podoba, 1988; ale i Rabid, Shivers), supranaturální schopnosti, jako je manipulace s vědomím druhého (Scanners, 1981) nebo vidění blízké budoucnosti (Mrtvá zóna, 1983), případně lehce teatrální odmítání výt s vlky, s nimiž už nějaký čas žije (Cosmopolis, 2012; Mapy ke hvězdám, 2014).
croenn_2Cronenberg si samozřejmě většinu z metody i témat, s nimiž se vydal koncem šedesátých let na cestu, podržel – jen je dal „na volno“, naředil je, respektive podvolil se jejich kontaminaci zvenčí. Zůstalo mu nicméně dodnes pronikavé oko i jistá ruka (neuro)chirurga. Zůstala mu posedlost tělesnými i duševními abnormalitami a monstrozitami, kterými ostatně napěchoval svůj první román Konzumárium (2014, česky 2015). Jen v menší, méně „ujeté“ míře. Na rozdíl od pozdního Davida Lynche vyšel vstříc srozumitelnosti, čitelnosti.
A na rozdíl od Lynche si vyzkoušel víc žánrových kategorií než jen „horor“, jak mu bývá tradičně připisováno. Hned první Cronenbergovy celovečerní filmy Stereo a Zločiny budoucnosti, kde klinika vystřižená podle vzoru brutalismu hostí účastníky jakéhosi experimentu, mají blízko k parodii na vědeckou fantastiku. Dějiny násilí (2005) a Východní přísliby (2007) jsou kriminální thrillery střižené (zejména v druhém případě) filmem noir. Fast Company (1979) je drama o rychlých autech a Mrtvá zóna překvapivě typizovaná, až kýčovitá love story. Atd.
S výjimkou Mrtvé zóny se pak v Cronenbergových filmech soustředí, až zhmotňuje zvláštní chlad, odtažitost, jakási existenciální tíseň. Ale možná to není jen příznak jeho filmografie. Stačí vzít k ruce černobílé fotografie, které pořídil v Torontu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Viktor Kolář, a dojem je stejný: inscenované tváře i kulisy a nad hlavou šedá propast nebe. Nicméně Cronenberg ten chlad vyvažuje různými konfiguracemi komiky. Jestli zkraje kariéry sázel jasně na absurditu, dnes pěstuje spíš (lehce škodolibou) ironii. Pražská výstava má jako logo Mouchu (1986) a v titulu „evoluci“. Vývojově, lineárně pojatá přehlídka filmových rekvizit, fotografií z natáčení, smyček s klíčovou scénou atp. sází jen na výše zmíněné osvědčené kusy. Ty byly pro toho, kdo má zájem, snadno dostupné samozřejmě dávno před výstavním projektem. Pokud tedy výstavu, pak z méně známého okraje. V sedmdesátých letech točil David Cronenberg hodně pro televizi, existují dokumenty i monografie o jeho filmech, jsou tu knižní předlohy některých jeho děl, je tu Konzumárium. A jsou jiné možnosti zpracování než evoluce. Třeba příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *