Z filmových komedií známe Dona Cheadlea coby slangem skoro až rapujícího odborníka na exploze Bashera Tarra ze série Dannyho parťáků – ve třetím díle mimo jiné simuluje razícím štítem zemětřesení pod kasinem. Ale podstatná je jeho kreace v genocidním dramatu Hotel Rwanda. Za niž byl nominován na Oscara. Jenže toho mu před nosem vyfoukl Jamie Foxx, čili Ray Charles v životopisném snímku Ray.
Jak známo, Charlese obdivoval a při startu podporoval sám veliký Miles Davis. No a do toho se momentálně převtěluje právě Don Cheadle. Přičemž poprvé stojí zároveň i za kamerou – film s patrně už definitivním titulem Miles Ahead je jeho režijním debutem (podílel se i na scénáři). O projekt usiloval delší čas, podle prvních zpráv z roku 2008 se pracovně jmenoval Kill The Trumpet Player. Proč tak podivně? Má jít totiž o vhled do pětileté etapy Davisova odmlčení v sedmé dekádě. Třebaže ve filmu zřejmě budou i různé časové odskoky. Zatím není známo, kdy má přijít do kin. Víme ale, že hudební stránku má na starosti Robert Glasper (poblíž je i Herbie Hancock), že se Cheadle kvůli autenticitě učil na trubku a že vybíral scházející peníze crowdfundingovou kampaní. Světová jazzová komunita je jak na trní. „Princ temnot“ ji stále fascinuje. A čeká, jak se podaří uchopit enigmatickou figuru právě skrze období totální nečinnosti. Během ní se geniální hudebník neobjevoval na veřejnosti (aspoň ne za denního světla) a domů za ním směl toliko úzký kroužek muzikantů plus dodavatelů koksu. A širší sortiment kurev.
Při té příležitosti přemítám, proč se velkým postavám jazzu film zatím spíš vyhýbá. Asi rozhárané a mnohdy neveselé příběhy hudebních průkopníků neslibují větší návštěvnost. A je také fakt, že se případné filmy o jazzu a jazzmanech, nutně zkratkovité a pro atraktivitu zahlušené vedlejšími postavami a motivy, málokdy povedly. Čestnou výjimku tvoří Eastwoodův Bird (1988); Charlieho Parkera hrál určitě ne špatný Forest Whitaker. Pře tehdy vyvolal soundtrack, neboť pod elektronicky vypreparovaná Parkerova sóla nechal režisér, jazzový afficionado a nadšený pianista, nově nahrát podklady, byť stylově věrné. Zvuk starých snímků se mu v kombinaci s technicky dokonalým obrazem zdál totiž plochý. Dost věrně životopisnému dílku to neublížilo. Ovšem ani Bird nebyl žádný trhák. Ale toho si byl v Hollywoodu skvěle postavený Clint Eastwood jistě dopředu vědom.
Podle mého je zatím nejvýstižnější jazzový film Round Midnight Francouze Bertranda Taverniera (1985). Vychází sice z knihy Francise Paudrase, který se během 50. let v Paříži stal přítelem i opatrovníkem vizionářského pianisty Buda Powella, těžkého adikta, už duševně asi skutečně nemocného. Tavernier ale natočil cosi obecnějšího – film o moderním jazzu a jeho typickém hledačském protagonistovi. Předlohu posunul, hlavní postavou je saxofonista inspirovaný osobnostně svérázným hráčem předcházející generace Lesterem Youngem. A hlavně: vsadil na neherce, vybral si skutečného jazzového velikána Dextera Gordona. Který také pobýval dlouhodobě za mořem (doma po typech jako on, 
Powell a dalších, šly tvrdě úřady, a Evropané jazzové věrozvěsty přímo hýčkali), a měl za sebou rovněž období tvrdých drog i alkoholismu. Gordon je coby fiktivní Dale Turner natolik opravdový, a hudba ve filmu tak intenzivní, že se tají dech.
A znáte Mo Better Blues (1990)? To je drama fiktivního trumpetisty, jehož pojal výborný Denzel Washington jako představitele právě nastupujících „Mladých lvů“. Vysoce jazzově studovaných, technicky vybroušených, draze elegantních, afroamericky sebevědomých, vracejících se k be-bopu a coltraneovsko-davisovské éře. K umění své rasy s velkým U. Na plátně je jako obvykle i režisér Spike Lee v roli paťatého spolužáka od základky, smolařského sázkaře a nemožného manažera. Jehož krajně ambiciózní, ale přesto nakonec kamarádsky věrný lídr kapely nepustí k vodě, ani když jde do nejtužšího. Muziku napsal a nahrál Terence Blanchard, který tak odstartoval úspěšnou dráhu filmového skladatele.
A než Don Cheadle dokončí Miles Ahead, těšme se na film o Jamesi Brownovi Get On Up. Můžeme na něj už od 13. listopadu. Samozřejmě nejde o jazz, ale skvělá hudba je skvělá hudba. Američtí recenzenti snímek režiséra Tatea Taylora v létě chválili jako celek, ale hlavně se úplně rozplývali nad výkonem Chadwicka Bosemana. Který velmi přesvědčivě zvládl v loňském filmu 42 roli jiné historické postavy, bourající všelijaké předsudky. Totiž prvého černého hráče baseballové Major League Jackieho Robinsona z mužstva Dodgers koncem 40. let. Podle zmíněných kritiků, a tím se kruh pomalu uzavírá, by za Jamese Browna neměla Bosemanovi pláchnout – jak jinak, oskarová nominace.
Mimochodem, Get On Up spoluprodukoval, tedy peníze do výroby vrazil, Mick Jagger. V memoárech Keithe Richardse se říká, jak se Mick třásl, když roku 1964 procházel zákulisím kolem Brownovy šatny v harlemském Apollo Theatre. Hezké, ne?
foto archiv