V obvyklém týdnu na samém konci července se v Uherském Hradišti konala týdenní Letní filmová škola, tak akorát velký festival v tak akorát velkém městě, kam z Prahy za hodinku nedojedete… a to je dobře. Návštěvy na skok se tu nenosí, kolonka V.I.P. chybí. „Filmovka“ otevírá náruč pro všechny, kteří chtějí otevřít oči.
Bez červených koberců
Atmosféra je nakažlivá, skupinky batůžkářů se přesouvají od kina Hvězda směr Masarykovo náměstí a po dalších úsečkách. Zatímco na karlovarské kolonádě potkáte nejnovější módní trendy, tady jsou lidi primárně kvůli filmům, které běží od osmi ráno do dvou v noci. Všude se dá dojít pěšky, spíše než červený koberec je symbolem LFŠ zelená tráva ve Smetanových sadech, kde den co den ve shodě polehávají dredaři, důchodci i mimina.
51. ročník si letos jako téma vybral současný africký festivalový film či třicetileté výročí dánského manifestu Dogma 95 (syrové natáčení bez technických vymožeností vůkol), mezi hosty se objevili třeba režisér Jan Svěrák, distingovaný rakouský chirurg lidských duší Ulrich Seidl, švédský pankáč Lukas Moodysson nebo Mahamat-Saleh Haroun z afrického z Čadu, z něhož sympatická hrdost na mateřskou zemi vysloveně čišela.
Neherci v hlavních rolích
LFŠ zahájil v sobotu 26. 7. celovečerní debut režisérky Zuzany Kirchnerové Karavan, díky němuž měla v květnu soutěžní přehlídka v Cannes české zastoupení, naposledy se totéž povedlo Švankmajerově Lekci Faust v roce 1994.
Zatímco poetická roadmovie v hlavní roli s Annou Geislerovou (též osobně přítomnou) líčí příběh unavené matky a jejího pubescentního, handicapovaného syna někdy až opatrně, další uherskohradišťská předpremiéra Nahoře nebe, dole já jde v tomtéž vztahu na dřeň. Režisérka Katarína Gramatová se do vesničky uprostřed Slovenska s názvem Utekáč na nějakou dobu přestěhovala, nasála ji do pórů a na opravdovosti snímku je to znát. Bezstarostný život vesnických kluků kontrastuje se zneužíváním bezelstných důchodců matkou jednoho z nich. „Fenomén profitování ze zranitelnosti starých lidí s těžkými osudy jsem chtěla podat ruku v ruce s krásnou krajinou, v níž se odehrává. Sama si ráda věci idealizuju, a to je další téma – idealizace matky,“ řekla režisérka na besedě po promítání. Stejně jako v případě loňského triumfálního Mordu Adama Martince dostávají prostor neherci, Gramatová nechala hlavní role klukům z vesnice, sama si je tam našla.
Lina, Tim, Ahmet a Ulrich
Šedou eminencí italského filmu, doma přehlíženou, ve světě uznávanou, je Lina Wertmüller, první žena nominovaná za režii na Oscara. Její díla s léty zrají, za všechny jmenujme svébytnou fresku s rozverným názvem Hříčky osudu uprostřed modrého srpnového moře. Jiskření mezi užvaněnou, nesnesitelnou buržoazní paničkou a obhroublým, vousatým námořníkem, sympatizantem komunistů, nabývá na síle, když spolu ti dva ztroskotají na pustém ostrově.
Sekce Ikona představila multižánrového Tima Burtona se slabostí pro outsidery a všemožné podivíny, z nichž dělá diváky milované postavy. Vedle klasik typu Střihoruký Edward se v Hradišti dostalo i na Eda Wooda, kde jeden z Burtonových dvorních herců Johny Depp fenomenálně zpodobňuje „nejhoršího režiséra všech dob“.
Další kapitola programu Východní přísliby dostála svému názvu. DJ Ahmet je konečně snímek, který přibližuje muslimskou komunitu jako lidi se smyslem pro humor, lásku, přátelství. Jak kdyby se Svěrákovi i s Obecnou školou přenesli do hor v severní Makedonii.
Z panelového sídliště v Litvě (takového, jaké známe od nás) naopak čerpá půvabná Šiauliaiská kronika. Nechce se až věřit roku výroby 2024, estetika a „vůně“ devadesátek je zpodobněna dokonale.
„Snažím se svou tvorbou říkat něco o nás a realitě kolem nás. Je na divákovi, jak si s tím poradí,“ řekl pro místní Filmové listy další host LFŠ, režisér Ulrich Seidl. Aktuální třiapůlhodinové Zlé hry: Rimini Sparta mají tak pomalý start a šedivou atmosféru, že si v kombinaci s ospalým počasím a dopoledním časem projekce ve Slováckém divadle (má nejpříjemnější sedačky z místních sálů) někteří i chrupli. A proč ne, i od toho jsou na světě filmy.
Jiří Suchý s cimbálovkou a dravé mládí
Kolorit LFŠ, to jsou také dvě večerní, volně přístupná letní kina a všudypřítomné cimbálové muziky. S tou nejvěhlasnější primáše Petra Mičky si přišel spontánně zapět i jeden z hostů festivalu Jiří Suchý. „Šarmantní jako vždy. Ve třiadevadesáti si stoupnout mezi diváky, zpívat, trpělivě se fotit, každému podepsat… pro mě velká inspirace,“ glosovala to dlouholetá ředitelka festivalu Radana Korená. Před lety na trávníku jen o kousek dál čutal s merunou režisér Emir Kusturica. Tahle setkání dělají Filmovku Filmovkou.
Kouzlo mají i zastavení u cimbálovek mladých kluků z okolních vesnic, bez krojů, časových mantinelů, prostě do noci a kde se zrovna zachce. Jak vidno, publikum v Hradišti nestárne s festivalem, v sálech, ulicích a vlastně i v teamu Letní filmové školy je k vidění stále více mladých tváří. „Reagovali jsme novou sekcí FRSH a vtažením studentů filmu do dramaturgie. S větším zapojením nastupující generace počítáme i v dalších letech s cílem dostat k nám ještě blíž aktuální trendy.“
Oáza normality
Hojně navštěvované jsou odborné debaty a lekce filmu ve Smetanových sadech, kde za tím účelem stojí několik volně přístupných stanů; probíhají přímé přenosy Českého rozhlasu, rozhovory (třeba se Zuzanou Kronerovou) autorská čtení (Miroslav Hlaučo, Kristina Hamplová…) či moderované diskuse. Hodně silná byla ta s podtitulem Jak se fotí válka, Lenka Klicperová a Vojtěch Dárvík Máca bolestně připomněli, že o pouhých tisíc kilometrů východněji pravděpodobně v tu samou chvíli umírají lidé pod palbou.
V uspěchaném eruptivním světě je LFŠ oázou normality. Větší město by jí neslušelo, je podmanivá taková, jaká je. Každý si najde svoje, filmový intelektuál i konzument běžné televizní produkce. Ten první se pravděpodobně bude méně mačkat, což ale neplatí o „půlnočních delikatesách“; zvrácenosti, horory a podobné pochoutky před spaním mají v Hradišti tradici a hojnou účast.
Velkolepá, ale rodinná
Celková návštěvnost se v posledních letech drží na hladině kolem pěti tisíc akreditovaných, což je na sedmidenní festival se sedmi sály a dvěma letními kiny v pětadvacetitisícovém městě někde mezi „tak akorát“ a „už skoro hodně“. Vloni se pořadatelům podařilo zavést systém, který předem odhadne, kdo ve frontě už nemá šanci dostat se do kina, v místě zlomu je instalována velká žlutá zmrzlina; vizuální symbol LFŠ se ovšem letos pro některé stával nenáviděným. „Měli jsme asi ještě důrazněji připomenout návštěvníkům systémy front, zejména pak, že není možné někomu držet místo. Občas tak letos docházelo k frustracím při posouvání žluté zmrzliny. Čeká nás detailní analýza, pak uvidíme, jak systém upravíme,“ říká paní ředitelka.
Letní filmová škola je po padesáti ročnících velkolepá, ale pořád něčím rodinná. Na semaforu u kina Mír téměř vždy potkáte někoho známého. Ať už je to spolužák, ministr kultury, váš sourozenec nebo Petr Čtvrtníček mířící se sklenicí domácích utopenců v rukou na předpremiéru snímku Pod parou, který LFŠ s vročením 2025 slavnostně ukončil.