Nabarvené ptáče/Režie Václav Marhoul

Ambiciózní černobílé drama režiséra a scénáristy Václava Marhoula, se kterým strávil osm let svého života, si odbylo světovou premiéru na prestižním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jelikož se probojovalo až do hlavní soutěže, získalo si velký zájem festivalových návštěvníků. Hodně z nich prý během projekcí odcházelo, novináři psali o nadměrné a zbytečné brutalitě, na kterou se nelze dívat. Do českých kin vstoupilo Nabarvené ptáče 12. září pod společností Bioscop.

Bezmála tříhodinový snímek byl natočen na 35mm film, což je v dnešní době jednak nezvyklé, jednak finančně velice náročné. I to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč vznik Nabarveného ptáčete trval tak dlouho. Druhým a bezesporu hlavním důvodem bylo herecké obsazení. Ve filmu se objevují nejen hvězdy českého, ale i současného světového filmu, například Udo Kier, Stellan Skarsgard nebo Harvey Keitel.

Nabarvené ptáče vznikalo podle stejnojmenné knižní předlohy Jerzyho Kosińského, která byla mimořádně úspěšná a stala se světovým bestsellerem. Kosińsky ji totiž vydával za svou autobiografii, což se ukázalo jako podvrh. Pokud se Marhoul snažil přetavit knihu do filmu, nejspíše se to povedlo. Bohužel ne vždycky funguje knižní předloha opravdu jako předloha, mnohem častěji se spíše jedná o inspiraci. A zrovna v případě Nabarveného ptáčete je tento fakt stěžejní. Nevyvážené tempo nedoplňuje ani žádná hudební stopa a ve filmu se nachází několik momentů, které divácky opravdu vůbec neutíkají. Záměr je samozřejmě jasný – Marhoul chtěl ukázat, jak těžký život musel hlavní hrdina prožívat a vykreslit obraz doby, ale divácky to bohužel není záživné. Pomohlo by pravděpodobně více narativu. Drsné syrové scény pak občas rozvíří usedlý prach.

Tím se oklikou dostáváme zpátky k benátskému filmovému festivalu. Jedním faktem je, že takhle filmové festivaly prostě fungují – jelikož probíhá několik projekcí v jednom čase, lidé prostě odcházejí, když je film nezaujme po pár minutách. Na to je třeba brát zřetel. Je však možné, že lidé neodcházeli kvůli nadměrné brutalitě, ale spíše kvůli nadměrné nezáživnosti, kterou snímek produkuje.

Čemu nelze nic vytknout, to je bezesporu práce s kamerou, o kterou se postarala legenda české kinematografie Vladimír Smutný. Dokonalé kompozice a záběrování hned posouvá vizuál filmu na absolutně jinou úroveň a bez přemíry odvahy lze tvrdit, že Smutný má v kapse dalšího Českého lva. Minimálně nominaci by měl získat i představitel hlavní role Petr Kotlár, pro kterého se jednalo o první roli vůbec, a už teď můžeme tvrdit, že se režisérovi podařilo objevit hereckou naději nové generace.

Nabarvené ptáče je sice zdlouhavý a částmi nekompaktní film, což ale nemění nic na tom, že je výjimečný a Marhoulovi za něj patří velký dík. I když se jedná o klasický narativní příběh, mohli bychom se bavit o experimentu, vzhledem k tomu, že vznikl právě v České republice. Je to jeden z mála filmů, které se přibližují standardu evropského artového filmu, jaký vzniká například v Polsku (Studená válka) nebo na Balkáně (Lůzři). Díky Marhoulově Nabarvenému ptáčeti se tak o českém filmu začíná mluvit i ve světě, což je dobře. Ostatně sám Marhoul přiznává, že film natáčel s myšlenkou zaujmout nikoli český, ale světový trh.

 

Česká republika, 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *