Paradoxy českého filmu aneb Unáší nás proud?

Další rok v české kinematografii je za námi. Na Českých lvech si všechny ceny rozdělilo sedm celovečerních filmů, protože víc dobrých jich tu prostě nevzniklo, naopak se peníze utopily v dalších několika otřesných českých komediích a nových epizodách stupidních pořadů a nekonečných seriálů. Vánoční šílenství plné reprízovaných pohádek komunistické éry pominulo a bizarní silvestrovské pořady s Pavlem Zedníčkem bohužel nechyběly ani tentokrát. Všechno, co se mělo stát, se stalo. Rok 2019 skončil, rok 2020 začal. Co tedy dokázal český film, respektive televizní tvorba, v uplynulém roce? Posunuli jsme se někam, anebo nás unáší proud?

Na začátek by se patřilo říct, že česká kinematografie patří mezi evropské outsidery. Je tomu tak bohužel už několik let. Zatímco naši okolní sousedé začínají být čím dál populárnější díky rezonujícím autorským snímkům, Češi stagnují. Když se podíváme na to nejdůležitější z české kinematografie uplynulého roku, zjistíme, že právě ty nejzásadnější počiny zapadly nejvíce – zato ty, kterými bychom se rozhodně prezentovat neměli, byly vidět všude.

Československo vs. Česko

V dnešní době se nejvíce skloňují hesla typu „ty nejlepší filmy už byly natočeny“, „dneska se netočí jako dřív“ nebo „druhý Forman už nebude“. Ano, jistěže se netočí jako dřív, doba pokročila. Ano, jistěže druhý Forman nebude, ten byl jenom jeden. Nikdo nechce, aby někdo jiný točil filmy stejně jako Forman, jelikož by jeho tvorba byla označena za kopírování Formana. Nebo Passera. Nebo Chytilové. Celá československá nová vlna, tedy výrazní tvůrci československé kinematografie 60. let, už se pravděpodobně znovu nezopakuje, a to je dobře. Nikdo znovu nenatočí Černého Petra, Intimní osvětlení, ani Ucho či Všechny dobré rodáky. Ty snímky nepoputují do trezoru. Doba se změnila. S ní i film.

Otázkou tedy je: byla česká, potažmo československá kinematografie kvalitnější tehdy než teď? Ano i ne. Dnes se točí dobré i špatné filmy. Tehdy se točily dobré filmy, ale také řada špatných, které si ovšem již nikdo nepamatuje. Druhým zásadním srovnáním je počet natočených filmů. Produkce s dobou rapidně stoupá, a tak začíná spíše převažovat kvantita nad kvalitou. Pokud by ale někdo chtěl zavzpomínat na odpadné produkce padesátých let, může si pustit třeba hudební komedii Vladimíra Vlčka Zítra se bude tančit všude. Samozřejmě nutno přiznat, že velký podíl na nekvalitní tvorbě 50. let měl komunistický režim, který filmovou tvorbu reguloval a cenzuroval po vzoru sovětského Ruska, tudíž byla ze snímků silně cítit snaha o komunistickou propagandu. V Rusku ale naopak občas vznikly propagandistické snímky, které svými kvalitami vynikaly. Vzpomeňme na mistrovské dílo Sergeje Ejzenštejna Křižník Potěmkin.

Dnes už propaganda není potřeba, a tak vznikají špatné filmy spíše žánru komedie či romance. Loňské české filmy lze rozdělit do několika kategorií. Zatímco některé zastupuje vícero snímky, jiné pouze solitéři.

Pět kategorií celovečerního českého filmu

První kategorií je průměrná romantická komedie od průměrných až podprůměrných tvůrců beze stylu. V této kategorii se činil Karel Janák s LOVEním (nejedná se však o žádný posun v tvorbě, Janák sice začínal na komediích Snowboarďáci a Rafťáci, které docela zlidověly, ale poslední dobou jeho tvorba zamrzla), Jiří Adamec a jeho Léto s gentlemanem (scenáristický debut Jaromíra Hanzlíka, díky němuž si přejeme, ať už tento herec nikdy nepíše scénáře), dále Ženská na vrcholu Lenky Kny (tvůrkyně moru každých Vánoc Přijde letos Ježíšek?) a otřesný Román pro pokročilé režisérky Zity Marinovové, kde je už označení průměrný docela hraniční.

Petr Kolečko, Radek Bajgar, Jiří Mádl a Jiří Havelka zastupují druhou kategorii, reprezentující české filmové komedie se zajímavým námětem a autorským stylem. Kolečko se dosud prosadil jako scénárista Okresního přeboru, Čtvrté hvězdy, Masaryka nebo Lajny – vloni natočil režijní debut Přes prsty, ze kterého lze cítit silný identifikační prvek, pro tvůrce typický vulgárnější humor a silné zapamatovatelné charaktery, ztvárněné Kolečkovými oblíbenými tvářemi. Radek Bajgar je naopak typický pro svůj absurdní a černý humor, mix žánrů v jakousi dramedii, kdy na úspěšnou Teorii tygra navázal letos Teroristkou. Mezigenerační a mezirasový střet zpracoval Jiří Mádl v povedeném svižném snímku Na střeše, kde dokázal svůj potenciál nejen prací s herci, ale také tématem neobvyklým v českém filmu. Hitem podzimu se stal režijní debut Jiřího Havelky Vlastníci, který byl mnohými označen za film roku. Námět se odráží z Havelkovy divadelní praxe, a lze vidět také další postupy odpozorované právě z prken, která znamenají svět. Dále je možné do této kategorie zařadit Vejdělkovu Poslední aristokratku nebo Horského Ženy v běhu, které se staly bůhvíproč mainstreamem loňského roku, a protože si to vůbec nezaslouží, nebudeme snímek rozebírat dál.

Třetí kategorií jsou otřesné filmy, u kterých nechápete, proč vznikly. Některé z nich se prolínají s kategorií první, každopádně sem lze zařadit snímky, nevyhraněné žánrem komedie. Vznikly totiž i pokusy o současné či historické drama. Cena za štěstí Olgy Dabrowské, Narušitel Davida Baldy, Úhoři mají nabito Vladimíra Michálka a Abstinent Davida Vignera. Více radši nemluvit.

Následuje kategorie kvalitních autorských dramat či dramedií, které v Česku nejsou příliš divácky populární. I přesto letos vznikly takové, které stojí za zmínku. Martin Dušek a Ondřej Provazník natočili Staříky, kteří působí jako severská revenge road-movie, a i přes nepříliš originální námět se jim podařilo vybudovat atmosféru, v českém filmu nevídanou. Patří sem koprodukční Hra s Jiřím Mádlem v hlavní roli, dále také Pláč svatého Šebestiána autorské dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher. Posledním, ale zato nejvýraznějším zástupcem je debutující Bohdan Karásek s intimním komorním snímkem Karel, já a ty – právě Karásek je velkou nadějí pro český nezávislý film, dokázal svůj scenáristický a režijní potenciál a nechal v české kinematografii unikátní stopu. Společně s (ne)kameramanem Zdeňkem Eliášem vytvořil dvouhodinový konverzační snímek o třech hlavních postavách, který skýtá kromě skvělých hereckých výkonů a asociativního střihu také jedno velké kouzlo v podobě spontánnosti a přirozenosti dnešních životů, které se podařily Karáskovi vystihnout do takové míry, že chvílemi balancuje až na hraně dokumentárního filmu. Díky filmu Karel, já a ty vznikla dokonce distribuční společnost Marienbad Film, zaštítěná festivalem experimentálních a nezávislých filmů Marienbad Film Festival, která tento unikátní snímek dovedla v listopadu až do kin. Další nově vzniklou distribuční značkou je Queer Kino, opět zaštítěné festivalem, konkrétně Mezipatry, české filmy ale zatím nemá v plánu – queer kinematografie u nás v rámci celovečerního filmu není moc téma.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.