V roce 1984 sklidil americký nezávislý režisér Jim Jarmusch se svým filmem Podivnější než ráj veliký ohlas. Film se vyznačoval minimalistickým pojetím, statickými záběry, pomalým tempem a oddramatizovaným příběhem postrádajícím výraznější zápletku. Od snímku Podivnější než ráj uplynulo dvaatřicet let, takže by se očekávalo, že Jarmuschova poetika doznala radikálních změn. Jeho nový film Paterson však dokazuje, že Jarmusch zůstává svůj, nepodřizuje se svádivým okolním vlivům a pracuje s obdobnými prostředky, s jakými vytvořil Podivnější než ráj. U některých diváků mohou tyto prostředky vyvolat dojem, že se jedná o poezii. Stejný pocit se jich může zmocnit i u Patersona, ale s tím rozdílem, že dojem poezie nejen navozuje, ale také o poezii mluví a prostupuje celým filmem.
Snímek vypráví o řidiči autobusu Patersonovi (Adam Driver), který žije ve městě Paterson v New Jersey. Pondělí. Ráno vstane, políbí svou ženu Lauru (Golshifteh Farahaniová), nasnídá se a vyrazí do práce. Po skončení pracovní doby se vracídomů. Popovídá si s Laurou, navečeří se a jde vyvenčit psa. Svůj den zakončí v baru. Úterý, středa, čtvrtek a pátek jsou nám prezentovány takřka identickým způsobem, přičemž dochází pouze k malým obměnám. Víkend probíhátrochujinak než pracovní týden (jdou spolu ven na večeři a do kina), přesto ale do něj rámcově zapadá a odehrává se ve stejně rozvolněném tempu.Prostřednictvím vyprávěcí struktury, jejích částí (členění do kapitol, opakování událostí a jejich variování, jméno a povolání hlavní postavy, název města, přítomnost dvojčat, stále tytéž lokace) a výrazových prostředků (statická kamera, snímání ze stejných či podobných úhlů, shodné střihové postupy) buduje Jarmusch specifický svět. Není to svět, který by fungoval podlesoučasnéhovzoru hyperaktivního klikání. Žádné těkání, žádný ruch, naprosté vyloučení jakéhokoliv dramatu. Pomalý, tichý, soustředěný svět, v němž jsou moderní technologie odsunuty někam do pozadí. Obyčejný život dvou obyčejných lidí čelících každodennosti. Ale i v této každodennosti dokážou Paterson s Laurou hledat a nacházet krásu. Laura zvelebuje interiér domu, Paterson píše básně.
Právě poezieumídobře zachytit každodennost a přetavitji v něco jedinečného. Paterson je inspirován americkým básníkem Williamem Carlosem Williamsem a podobně jako Williams si všímá obyčejných věcía píše volným veršem. Nevzniká však poezie, jež by zneklidňovala, rozrušovala nebo provokovala, je přesně taková, jak Paterson vnímá své okolí. Každou kapitolu přitom můžeme chápat jako jeden volný verš. Ty se na sebe postupně vrství, objevují se motivy, které se opakují a variují, až se nakonec v poslední kapitolebáseň sepne. Proces psaní básně, jak Jim Jarmusch v tomto poklidném a kontemplativním filmu naznačuje, je vlastně důležitější než samotná báseň. Podstatné je umět hledat, najít a zachytit okamžik v každodennosti,třebažeto může být někdy dost obtížné.
Jim Jarmusch, USA-Německo-Francie, 2016