Locarnské střepy na Febiofestu

Filmový festival Febiofest každoročně uvádí široké spektrum filmů z celého světa. Jeho pestrost se nyní ještě více projevila příchodem programové ředitelky Anny Kopecké a programového ředitele Michala Hogenauera, kteří do programu zakomponovali jak divácky atraktivní snímky,

Marija

tak formálně progresivní díla. V textu se zaměříme na některé snímky, které se promítaly na loňském filmovém festivalu v Locarnu a které byly letos uvedeny také na Febiofestu. Locarno totiž nabízí velmi pozoruhodnou směs filmů, které se mnohdy vzpírají nejen vyprávěcím či stylovým konvencím, ale též produkčním zvyklostem.
Mezinárodní filmový festival v Locarnu, jehož minulý ročník proběhl od 3. do 13. srpna 2016, není tak věhlasný jako jiné festivaly v Cannes, Benátkách či Berlíně. Nejezdí na něj nejznámější filmové osobnosti ani na něj není upřena taková mediální pozornost jako na tyto tři festivaly. Je to festival spíše lokálního charakteru, ovšem s mezinárodním přesahem. Lokální proto, že publikum se obvykle skládá převážně z domácích diváků, avšak filmy, které se na festivalu promítají, pocházejí z různých koutů světa a ty po skončení akce mohou obíhat další festivaly.
Jakou má Locarno zvláštní pozici v kontextu s dalšími festivalovými událostmi, vystihl jeho umělecký ředitel Carlo Chatrian v rozhovoru pro Českou televizi. Uvedl, že hned po založení v roce 1946 bylo hlavním cílem festivalu uvádět snímky, které se daly v některých jiných státech jen stěží promítat. Jednalo se zvláště o neorealistické filmy. Později se Locarno stalo útočištěm například pro íránské nebo čínské snímky. V současné době je podle Chatriana, který je ve funkci od roku 2012, kladen největší důraz na to, aby locarnský festival poskytoval prostor dílům, která budou objevovat nové cesty, jimiž lze vyprávět příběhy.
S novými cestami může jít ruku v ruce i způsob výroby filmu. Některá díla, která lze v Locarnu vidět, jsou realizována v takových podmínkách, že ne každý tvůrce by byl ochoten je akceptovat. Může se jednat například o financování z vlastních soukromých zdrojů nebo o dlouhé a značně komplikované období natáčení. Občas filmy, které se na festivalu v Locarnu objevují, bývají vzhledem k neobvyklému způsobu vyprávění či neotřelému stylu označovány za radikální. S tímto adjektivem se dá jistě v mnoha případech souhlasit, jen je nutné vnímat i podmínky, v nichž dílo vznikalo. A ty jsou dost často také v určitém smyslu radikální. Locarno se tak stává přístřeším pro velmi specifickou skupinu filmů, a to s sebou samozřejmě přináší i jistá rizika.
Tím největším rizikem je život filmu mimo Locarno, popřípadě mimo jiné festivaly. Ne vždy je film totiž zakoupen do kinodistribuce. Překážkou k tomu, aby se nějaká distribuční společnost našla, je právě určité specifikum „locarnského filmu“. Buď je snímek považován za nepříliš srozumitelný, nebo je zvolená forma moc komplikovaná, takže se distributoři obávají toho, že na tom prodělají. Jako příklad mohou posloužit čeští distributoři, kteří z loňského locarnského festivalu přivezli zatím pouze dva filmy – tragikomedii Glory režisérky Kristiny Grozevové a režiséra Petara Valchanova a drama Poslední rodina polského tvůrce Jana P. Matuszynského. To není příliš ohromující číslo na to, kolik V Locarnu běželo snímků a jakou kvalitu některé z nich vykazovaly. Navíc dodejme, že Glory je divácky přístupné dílo a Poslední rodinu vybrali diváci sami prostřednictvím projektu Scope100.
Na Febiofestu se letos promítalo celkem devět filmů, které se hrály rovněž v Locarnu. My se blíže podíváme na čtyři snímky: Marija (r. Michael Koch, Německo/Švýcarsko, 2016), Lidská vlna (r. Eduardo Williams, Argentina/Brazílie/Portugalsko, 2016), Cesta snů (r. Angela Schanelecová, Německo, 2016) a Mister Universo (r. Tizza Coviová a Rainer Frimmel, Rakousko/Itálie, 2016).

Chůze, kam se podíváš

Get

Locarnský festival dává tradičně příležitost pozoruhodným filmům mladých debutantů. Prvním debutem je Marija čtyřiatřicetiletého švýcarského režiséra Michaela Kocha, jenž může evokovat sociálně realistické studie z dílny bratří Dardennů. Soustředí se na ukrajinskou uklízečku Mariju (Margarita Breitkreizová) v německém Dortmundu, konkrétně v Nordstadtu, kde panuje vysoká nezaměstnanost a objevuje se zde i kriminalita. Marija je se svou prací hotelové uklízečky nespokojená a jediné, co ji pohání kupředu, je vidina toho, že si otevře vlastní kadeřnický salon a bude nezávislá. Toto dílo, jež se dokáže obratně vyhýbat mnohým klišé spojeným s přistěhovalci, sleduje velmi intenzivně cestu za Marijiným snem, třebaže ji jeho naplnění může stát lidskou důstojnost. Kamera se vyskytuje v její blízkosti a často snímá prostředí zpoza jejích zad, přičemž okolí zůstává rozostřeno. Neustále jsme jí v patách – na ulici, v hotelu, na staveništi, kdekoliv – a díky přístupu, kterým se chce Koch protagonistce co nejvíce přiblížit, můžeme dobře vnímat, v jakém prostředí se Marija vlastně pohybuje. Na tomto přístupu je asi nejcennější, že nám umožňuje lépe pochopit, čemu je Marija vystavena. Jde o snímek, který nabízí silné sociální drama, působivý herecký výkon Margarity Breitkreizové a zaujme také dlouhými komponovanými záběry.
Druhým debutem je snímek Lidská vlna argentinského tvůrce Eduarda Williamse. Film, pro nějž je příznačný komplikovaný způsob výroby, vznikal během několika měsíců na různých místech světa. Natáčel se v Argentině, Mozambiku a na Filipínách. Williams se nemohl spolehnout na státní grantovou podporu a zafinancoval jej hlavně ze soukromých zdrojů. V příběhu se tento režisér zaměřuje na tři mladé muže, přičemž v každé uvedené zemi sleduje jednoho z nich. V Argentině vystupuje Exe (Sergio Morosini), v Mozambiku Alf (Shine Marx) a na Filipínách Canh (Domingos Marengula). Všechny spojuje vztah k moderním technologiím a také nespokojenost s prací, kterou vykonávají. Williams dokumentárně zaznamenává jejich zmatenost v současném světě a zároveň je k sobě originálně spojuje. Byť je Williams pozorný pozorovatel, přistupuje k tématu jinak než Michael Koch. Uvolněně zachycuje život všech tří postav, nemusí se k nim přiblížit, jak to činí Koch, ale může je sledovat z větší vzdálenosti, nebojí se je ani ztratit z dohledu. Exe jde kupříkladu navštívit přátele. Kamera se drží nejdříve za ním, potom zvolní a nakonec zpomalí tak, že Exe zmizí ze záběru. Kamera si pomalu vykračuje, toulá se krajinou a po nějaké době ho objevuje, jak je s přáteli na sídlišti. Lidská vlna je originální snímek, jehož sledování ale vyžaduje určitou trpělivost a ochotu přijmout jiný způsob vyprávění i tempo. A je to ten typ filmu, který vynikajícím způsobem pracuje se závěrečnou pointou.

Morfium pomalosti

Cesta snů

Snímek Cesta snů zkušené německé režisérky Angely Schanelecové je rozdělen do dvou částí. První se odehrává v roce 1984. Sledujeme dva milence na cestě – Němku Theres (Miriam Jakobová) a Angličana Kennetha (Thorbjörn Björnsson), jak putují Řeckem a živí se pouličním zpěvem. Když Kenneth zjistí, že jeho matka měla nehodu, vrátí se sám domů. Matčin stav se časem nelepší, spíše naopak. Je natolik vážný, že jí Kenneth na přání otce, který je na tom také zdravotně špatně, píchne morfium a umírá. Theres odchází do Berlína, Kenneth také. Druhá část se odehrává v současném Berlíně. Zde má hlavní roli rodina složená z herečky Ariane (Maren Eggertová), jejího manžela Davida (Phil Hayes) a dcery. Manželství Ariane a Davida je však nefunkční. Ariane se proto cítí nešťastná a chce se dát nechat rozvést. Postavy z první části jsou přeneseny i do druhé a rovněž se s protagonisty druhé části střetávají a vzájemně míjejí. Film může připomínat díla francouzského režiséra Roberta Bressona, ale Schanelecová nadále zůstává ve své tvorbě osobitá. Přestože užívá Bressonovy typické prostředky (minimalismus, eliptické vyprávění, způsob snímání – časté detaily rukou, nohou, místa kolem pasu, záměrně ploché herectví), zachází s nimi jinak. Tentokrát to vypadá tak, jako by Schanelecová vyhnala to, o čem ve svých filmech obvykle vypráví (osamělost, odcizení, neschopnost komunikace) a jak to divákovi zprostředkovává, do extrému. Jako by zkoušela najít prostor, kam už se Bresson ostýchal vstoupit, důkladně ho mapovala, a nakonec se jí ho podařilo protrhnout, čímž dílo získalo na naléhavosti, ale zato je pro většinové publikum hůře stravitelné, zejména pro svou pomalost. To je samozřejmě podpořeno odpovídajícími formálními prostředky. Jedná se o výrazný posun v autorčině tvorbě a velmi zajímavé vykročení nečekaným směrem.

Cesta za ohnutým železem
Posledním filmem je Mister Universo italské režisérky Tizzy Coviové a rakouského režiséra Rainera Frimmela. Již třetí společný celovečerní snímek této dvojice je pozoruhodný svým produkčním pozadím i tím, o čem film pojednává a jak na to nahlíží. Snímek je natočen filmovým štábem, který se skládá v podstatě jen z obou režisérů. Coviová má dále na starosti scénář a střih, Frimmel zase kameru a produkci. To jim, jak oba zmínili v diskuzi po skončení filmu, poskytuje tvůrčí svobodu a rovněž to, že se nemusí nikomu jinému zodpovídat, pouze sami sobě. Mister Universo se odehrává v prostředí cirkusu a vypráví o pověrčivém krotiteli kočkovitých šelem Tairovi (Tairo Caroli), jemuž se jednoho dne ztratí talisman v podobě železa ve tvaru podkovy. Kdysi mu ho ohnul Arthur Robin (Arthur Robin), vítěz kulturistické soutěže Mr. Universe v roce 1957, a dosud mu talisman přinášel štěstí. Tairo se vydá na cestu, objíždí své příbuzné a vyptává se jich, kde může Robina najít, aby nakonec zjistil, že to největší štěstí na něj čeká tam, odkud se vypravil na cestu. Na snímku nejvíce upoutá, jak se dokumentární rovina mísí s fikcí až k hranicím jakéhosi magického naturalismu. To obzvláště vynikne na materiálu, na který Coviová s Frimmelem obvykle točí, tedy na Super 16mm. Dokumentárnost tkví například v tom, že film je natočen v duchu cinéma vérité a protagonisté hrají sami sebe. Pracuje se tedy výhradně s neprofesionálními herci. Podobně jako ve snímku Lidská vlna je i zde obtížné určit hranici, kde začíná film dokumentární a kde hraný.

Odvaha a péče

Mister Universo

Jak můžeme vidět, jedná se o snímky pestré co do tématu, stylu a způsobu výroby. Některé představují sociální dramata (Marija) či vyprávějí o míjení v mezilidských vztazích (Cesta snů), jiné se tážou po tom, co je štěstí a kde ho hledat (Mister Universo). Některé užívají dlouhé komponované záběry (Marija) nebo výraznou pomalost (Cesta snů), jiné stírají hranice mezi dokumentárním a hraným filmem (Lidská vlna, Mister Universo). Některé byly vyrobeny ve velmi obtížných podmínkách (Lidská vlna). Pokud bychom chtěli najít něco, co mají všechny filmy společné, je to zřejmě schopnost podívat se na určité téma z jiné perspektivy a tomu je rovněž přizpůsobeno zpracování. Všechny čtyři snímky jsou originální, tematicky i formálně sevřené, nebojí se experimentovat a hledat nové možnosti vyjádření.
Závěrem nezbývá nic jiného než vyslovit přání, aby čeští distributoři byli ve svém výběru odvážnější a nebáli se některý z obdobných filmů vpustit do českých kin. Cirkulují zejména na zahraničních festivalech, málokdy se dostanou do kin a běžný divák nemá možnost konfrontovat svůj filmový vkus s těmito snímky. A to je škoda. Nabízejí toho totiž hodně, byť není jednoduché je někdy uchopit. Především ukazují odvahu jít co nejdál. A bylo by příjemné, kdyby se touto odvahou inspirovali též distributoři a diváci.

Přidat komentář