Nebožtíkem č. 1 v letním (i jarním) Londýně byl bezkonkurenčně Jim Morrison. Dvacet let, uplynuvších začátkem července od jeho tragické smrti, vyvolalo nebývalou vlnu konjunktury Doors, projevující se hudební záplavou reedicí i nově koncipovaných výběrů greatest hits, biografické literatury (nejméně 7–8 věcí), Morrisonových básnických sbírek, plakátů, triček, placek apod., všechno o 10–20 % dražší než zbytek. Dokonce i v „seriózních“ knihkupectvích, kde jinak o knížky s rockovou tematikou nezakopnete ani náhodou, vždy jeden dva morrisonovské tituly byly k mání. A pak je tu samozřejmě film Olivera Stonea Doors, který měl premiéru v dubnu a všechno to řádně přikrmil, ne-li rovnou odstartoval. Čerpá v maximální míře z asi nejlepšího doorsovského živočichopisu No one gets alive out from here od Dannyho Sugermana, který se Stone pokusil doplnit vlastní diskutabilní verzí rádobypsychologizujícího pozadí, odvozeného z jedné příhody Morrisonova dětství. Film vyvolává nejednoznačné reakce, od znechucených úšklebků „další americká sračka“, až po uznalé mručení „to je ono, takhle to přesně bylo“. Je fakt, že řada osvědčených klišé i průhledných nevěrohodných scének měla posloužit lepší prodejnosti nebo přitáhnout do kina poněkud tupější publikum. Na druhé straně především výborně zvládnuté davové scény na koncertech mohou dnešním teenagerům zprostředkovat kouzlo Morrisonovy nezvladatelné osobnosti i autentickou atmosféru 2. poloviny šedesátých let. Představitel hlavní role Val Kilmer střídá silná místa se slabšími, ostatní tři Doors (Kyle McLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon) mu v rozporu se skutečností pouze sekundují. K nejtrapnějším pasážím, kdy hanba člověka přímo fackuje, patří seznámení Jima s Andy Warholem a Nico, kteří ve filmu působí jako karikatury sebe sama, nebo patetické a hysterické výstupy Jimovy věčné lásky Pamely (Meg Ryan). Týden potom jsem zhlédl legendární dílo z roku 1968 Performance s Mickem Jaggerem a Edwardem Foxem, které si i v Británii nějaký ten čas poleželo v trezoru. Celý pan Stone vedle něj vypadal jako autor comicsových seriálů. Atmosférou se jedná o jakéhosi anglického křížence Easy Rider a Midnight Cowboy a především – to není o 60. letech, to jsou 60. léta.
Šedesátá léta zkrátka zase jedou – a co je nejlepší, v původním vydání, ne ve zpotvořených a účelových verzích všelijakých epigonů a mersey soundů. Tak mimo Doors se třeba skvěle prodával třídeskový sampler Children Of The Revolution obsahující Free, Jefferson Airplane, Marca Bolana a další protagonisty té doby. Comeback slaví také Jimi Hendrix. Virtuozitu a nedostižnou genialitu tohoto muzikanta jsem si připomněl ve filmovém klubu Scala Cinema, kde jsem strávil sobotní odpoledne s hendrixovskou trilogií – životopisný A Film About Jimi Hendrix a dva koncertní záznamy Jimi Hendrix At The Isle Of Wight (1970) a Jimi plays Monterey (1967) představovaly skvělé zhodnocení čtyř liber za lístek. Scala Cinema letos oslavila deset let trvání. Je to skutečně excelentní filmový klub, kde si můžete dát nohy na sedadlo před vámi a dopitou plechovku od piva pak hodit pod něj. Za jednotné vstupné lze každé odpoledne zhlédnout kolekci několika (!) filmů i s reprízami v různých cyklech, ať autorských, nebo tematických. V noci zase běží nonstop promítání oddechovek (Aliens, Predátor apod.).
Film Dandy režiséra Petera Sempela nesl v programu Scaly nálepku industriálního gothpunkového Německa, resp. Berlina, ale odehrává se i v Indii, Egyptě, nebo v Londýně. Údajně je inspirován putováním Voltairova Candida, ve skutečnosti je to pěkné zmatená a neorganizovaná pakárna, nepostrádající ovšem tajemství a magii nevyřčeného. Hlavním putujícím je Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten a kolega Nicka Cavea – ten je postavou č. 2. Ve filmu se také objeví švýcarský multimilionář Dieter Meier z Yello a dvě bývalé východoevropské emigrantky Nina Hagen a Lene Lovich či japonští průkopníci alternativy Kazuo Ohno a Sogho Ishii.
Hudba koresponduje s obsazením: Bad Seeds, Birthday Party, Einstürzende Neubauten, Yello apod. Předfilmem, na který jsem se velmi těšil, měl být neubautenovský Halbermensch, nakonec zůstalo u narcisistního a nepovedeného filmu Kennetha Angera Lucifer Rising.
Další filmový klub, nesoucí honosný název National Film Theatre a dramaturgicky silně připomínající naše bývalé Ponrepo, se nachází v kulturním komplexu South Bank Centre. Velká část běžné londýnské sítě kin patří firmě Cannon. V průměru se koná 1–2 premiéry týdně, ovšem, 90 % filmů pochází z Hollywoodu a 90 % z nich podle toho taky vypadá.