Dva a půl roku konopí aneb Já jsem ten zajíc

Při představování Petra Slabého si raději trochu vypomohu údaji uvedenými na www.rokkonopi.cz. Následující rozhovor totiž vznikl především u příležitosti vzniku celovečerního dokumentárního film 6_konopí_1Rok konopí, který režíroval. Ovšem vzhledem k šíři všech jeho aktivit a skutečnosti, že patří neodmyslitelně k české hudební publicistice v oblasti menšinových, alternativněji laděných žánrů, jsme témat k povídání našli více než dost. Vše nakonec vyústilo v rozhovor, který zároveň Petra Slabého představuje i z lidské, soukromější stránky.
V roce 1981 nastoupil jako asistent režie ve FS Barrandov (například na fi lmech Vesničko má středisková či S tebou mě baví svět). Studoval na FAMU na katedře dramaturgie a scénáristiky, kterou absolvoval v roce 1995 scénářem Beruškin na námluvách a teoretickou diplomkou o fi lmovém postmodernismu (David Lynch, francouzské neobaroko a Quentin Tarantino). Pracoval jako režisér a moderátor v hudebním televizním pořadu Trip, v jehož rámci dělal například interview s Iggym Popem, Motörhead a Nickem Cavem, pro pořad „60“ ztvárnil například témata židovská hudba, ženy v rocku, heavy metal či festival Alternativa. Pro televizní kulturní magazín Artefakta vytvářel portréty avantgardních umělců, pro cyklus Předčasná úmrtí natočil profil jazzmana Luďka Hulana a podílel se na scénáři o Mejlovi Hlavsovi. Pro cyklus Zblízka pak vytvořil dokument o vznikajícím Popmuseu. Pracoval jako kinodramaturg a hudební publicista. Společně se svým otcem Zdeňkem K. Slabým napsal dva díly rozsáhlé encyklopedie Svět jiné hudby, která navazuje na stejnojmenný rozhlasový pořad pro stanici Vltava. Pracoval pro multikulturní magazín ČT Kosmopolis, v jehož rámci natočil například několik reportáží z festivalu o lidských právech Jeden svět či mezinárodního dada festivalu v Kolíně. V podobném duchu vytvářel i drobné portréty nekonformních lidí pro cyklus City Folk. Pro nakladatelství Argo natočil portrét amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Dnes přispívá například do časopisů UNI a HIS Voice i denního tisku.

V případě rozhovoru s člověkem, který se věnuje tolika tématům zajímavým pro UNI, se otázky nabízejí samy. Ovšem minuty záznamu přibývají, počet znaků narůstá a nakonec zjistíte, že dvě třetiny musí pryč. Proto má tento rozhovor dvě verze, jednu tištěnou, která se přidržuje zmíněného fi lmu, a jednu internetovou, která má větší přesah. Už skutečnost, že Petr ani nečekal na otázky a začal sám, je dosti výmluvná.
Vždycky jsem čekal, že se mě novináři jako to první zeptají, jestli jsem to kouřil a jak často to kouřím. A já to kouřím tak jednou za čtvrt roku. Kamarád mi říkal, že když se na mě ti novináři podívají, že je to jasné, ale je to naopak. Na druhou stranu otevřeně přiznávám, že mám rád víno.

6_konopí_2Rok konopí je tvůj první celovečerní dokument. Jak to vlastně celé vzniklo?
Jednoho 23. prosince jsem seděl večer doma a měl zrovna období, že jsem si řekl, že nebudu čtyři měsíce pít, takže jsem nechodil téměř nikam. Najednou mi zavolal Jakub Balabán, který dělal manažera bezdomoveckému divadlu Ježek a Čížek, půl roku předtím jsem o nich natočil půlhodinový pořad, a říkal: „Musíš přijet do hospody! Mám pro tebe úžasný byznys! Pošlu pro tebe osobního taxikáře!“ Že prostě musím, i když je zítra Štědrý den. Ten taxikář mě přivezl do hospody Nad Viktorku, tam seděl on a Dušan Dvořák, který v tom filmu taky vystupuje, oba měli asi deset piv a dlouze rozprávěli. Za ten večer jsem vůbec nepochopil, o co jde, ale získal jsem pocit, že by to mohlo být zajímavé.
Až potom z Dušana Dvořáka vypadlo, že zná kluka, který by chtěl udělat film o léčivých účincích konopí. Někdy na začátku ledna jsme měli sraz s producentem Honzou Hrnčířem. Ten původně myslel, že sám natočí přednášky kanadského léčitele Ricka Simpsona a že je nějak sestříhá, ale zjistil, že to nestačí. A že by chtěl vidět pacienty v procesu léčení, aby vznikl objektivní film. O konopí jsem leccos věděl, ale vlastně to bylo novum a udělat celovečerní dokument byla výzva. Tak jsem řekl, že do toho jdu, ale mám dvě podmínky: nebude to agitka a budeme to zkoumat absolutně objektivně, a aby to mělo nějakou uměleckou úroveň, kameru bude dělat můj kamarád Jaromír Kačer, měsíc po tom čerstvý držitel Českého lva za kameru za film Pouta. Námět je Honzy a původně tam měly být jen tři hlavní postavy. Dušan Dvořák jako aktivista, lidový léčitel a psychoterapeut, profesor Lumír Hanuš jako vědec, který se danou tématikou zaobírá celý život, a nějaký pacient, který se bude léčit na bázi Simpsonovy metody. První pacientku jsme domluvili paní Šarounovou, která v průběhu natáčení zemřela, protože už měla příliš velké metastázy a byla příliš poničena chemoterapií. To byla hrozně milá paní. Na dalších setkáních s pacienty mě zaujal Milan Špaček a hned jsme se dohodli, že si na něj nebudu brát číslo, že se prostě potkáme.
6_konopí_3První natáčení proběhlo 5. dubna 2009, kdy byl v parlamentu oficiální seminář o tom, že je marihuana léčivá a že oni jenom chtějí zjistit možnost, jak ji dát pacientům. Myslím, že prvoplánově to nebyla věc úplně čistá, protože si připravovali, že to poženou přes farmaceutický průmysl, na který byli napojeni. Organizoval to Ivan Langer, který už věděl, že má politickou kariéru za sebou, tam mu pšenka nepokvete, a který je v tom průmyslu zaháčkovaný. Nepotvrzený je zatím jeho plán, že když to projde, bude mít někde na kraji Olomouce sanatorium, ve kterém se bude léčit konopím a které nebude pro Čechy, protože ti na to nebudou mít peníze. V parlamentu jsme potkali Čechokanaďana Philipa Polivku. Má roztroušenou sklerózu, byl tam za pacienty a já jsem okamžitě pochopil, že to je další náš člověk, který má k danému tématu co říct. Když jsme pak chtěli točit výrobu výtažku z konopí, Dušan říkal: „Mám pacienta, který přijede a přiveze pytel trávy.“ A přijel Milan Špaček, stal se nejvýraznější postavou filmu a posunul ho do jiné dimenze, která už zdaleka nebyla jenom o konopí. Ještě jsem oslovil svoji spolužačku z gymplu, která má roztroušenou sklerózu. Řekla, že do toho půjde taky, protože jí na to normální léky nefungují.

Jak jste se najednou ocitli v Izraeli?
Protože výzkum léčivého konopí v České republice skončil absurdně v roce 1990 odjezdem profesora Hanuše do Izraele, kde dostal možnost zkoumat ho na mnohem vyšší úrovni. Byl i na tom semináři v parlamentu. Podle mě je to největší český žijící vědec, byť žijící převážně v Jeruzalémě, a byla by škoda toho nevyužít. V Izraeli je taky výzkum trošku dál. Pacienti tam léčebné prostředky z konopí nedostávají zadarmo, ale platí paušál 370 šekelů, asi dva tisíce korun. Kdyby si to lidi tady měli platit sami, minimální částka je deset tisíc, a většina cílové skupiny má tak šest a půl tisíce invalidní důchod. Natáčení v Izraeli nám úplně otevřelo oči. Najednou to dostalo jinou dimenzi. Jaromírův nápad, že do toho vstoupí Pjér la’Šéz, přišel v Izraeli ve tři ráno na chodbě v hotelu. Pjérovy promluvy nejsou hrané scény. Spousta kritiků říká, že je to mudrlantství, že je chytrej jak rádio… Ale potkal jsem tolik diváků, kteří právě tuhle rovinu považují za klíčovou a pro ně skutečně filozoficky povznášející, že dostávám pocit, že mudrlanti jsou spíš ti kritici.

6_konopí_4Můžeš mi říct, na kolik celý film přišel?
Přesně nevím. Původní rozpočet byl 600 000 korun, což ovšem bylo mnohonásobně překročeno. Natáčelo se za hodně malé honoráře, pak v podstatě za žádné, protože se finance vyčerpaly. Nastoupila postprodukce a propagace a najednou to naskočilo o hrozný objem. Natáčení v Izraeli až tak velká položka nebyla. Podstatné bylo, že jádro štábu tomu filmu věřilo a přes nekonečné hodiny dokončování – jednou jsme ve střižně prakticky bez pauzy strávili 18 a půl hodiny – to vyšlo v pravý čas. Rozhodně nemám pocit, že je to v distribuci pozdě.
Jinak jsem předtím točil spoustu jiných věcí, ale lékařskými tématy jsem se zabýval taky. Pro mě to byla výzva, točit téma, o kterém jsem toho moc nevěděl. Musel jsem ho začít studovat… Bylo důležité potkat se s konkrétními lidmi a poznat danou problematiku přes ně. Ten film nemá být vědecký, není to návod. Je o lidech. Paní Šarounová byla úřednice. Milan je muzikant, začínal hrát s Laurou a jejími tygry. Zajímaly mě jejich příběhy. V nějakých recenzích píšou, že jsme odbíhali od tématu. Ale mě zajímá, kdo je paní Šarounová a že když jí byly čtyři roky, odvezli ji na žebřiňáku jako vnučku kulaka… Nemoc má nějaké své důvody. Každý si neseme nějaké křivdy. Film je o nemoci a o léčení. Myslím, že je hrozně důležité představit ty lidi jako skutečné osobnosti. Producent měl původně představu, že paní přečte anamnézu, v tom a tom roce jsem dostala tohle. Ale to lidi nezaujme. Já řekl: „Budu se vás ptát na absolutně všechno od dětství.“ To dělám i s muzikanty. První moje otázka je: „Co je vaše první vzpomínka?“ To je hrozně důležité, klíčové. Když jsou lidi nemocní, je důležité, jestli si uvědomili, proč jsou nemocní. Paní Šarounová sice už asi neměla šanci, ale natáčení ji bavilo a neměla problém se před námi svléct, protože chtěla ukázat světu svou nemoc. Milan to vidí tak, že je to nějaká karma… V průběhu natáčení jsme zjišťovali, že konopí není všelék. Hádal jsem se s jednou mladou aktivistkou, která neustále vykřikovala: „To ti vyléčí úplně všechno!“ Ale to je fanatismus a ten já nesnáším v jakékoliv formě. Nic není černobílé. Hlavní problém je v tom, že výzkum je strašně bržděný. Nějakým způsobem existuje všude možně na světě, ale ani v Izraeli není povolený úplně. My máme Státní ústav pro kontrolu léčiv… Léky, které se mohly před sto lety vyrábět během dvou měsíců, se teď musejí zkoumat dvacet let. Pak je dají pacientům a za rok je stáhnou, protože jsou škodlivé. Je to nesmyslný systém a tím se léčiva pochopitelně prodražují. Základní problém spočívá v tom, že nemůžeš patentovat konopí, protože to je rostlina, jako to nejde s břízou, olivou nebo bedlou jedlou. Pro ně je pochopitelně výhodnější z toho udělat lék a draze ho prodávat, jenže pak už to není bylinka, ale chemie. Nemáš tam ostatní léčivé látky, protože ty z toho vyrvou, a stalo se, že lidem to dělalo blbě. Jsou dvě hlavní léčivé látky – THC, to je ta omamná látka, a pak je CBD, ta povoluje třeba křeče. Je dobré, když s CBD je aspoň trocha THC, protože jde o harmonii přírody a ta funguje v celistvosti. Sofistikovaní bylinkáři, jako je třeba Philip Polivka nebo Bushka Bryndová, si vymyslí svůj princip.
6_konopí_5Navíc probíhá boj mezi aktivisty různého typu. Adiktolog Tomáš Zábranský je podle mě velice rozumný člověk, asi je v tom farmaceutickém průmyslu taky nějak zaháčkovaný, ale prostě se pro pacienty snaží něco udělat. Každopádně by aspoň chtěl, aby léčebné konopí proplácely pojišťovny. Ale i na něj řvou lidi, jako je Bushka, že mu jde jenom o ty prachy… Další problém je, že tady existují tři základní organizace – Konopí je ék, Konopa a Legalizace – které mezi sebou vedou neustálé boje, a pak mají ještě vnitřní boje. Adiktologové říkají, že aktivisti si berou pacienty jako štít, a tak jsem to rozhodně nechtěl dělat.

Dozvěděl ses v průběhu natáčení něco, nad čím jsi třeba i žasnul?
Konopí pro mě byla vždycky tráva, mařena, ale že lidem skutečně hodně pomáhá, o tom jsem nevěděl. Nejvíc jsem asi žasnul nad tím, že úplně první novodobý výzkum vzniknul v Olomouci v padesátých letech, v těžké komunistické diktatuře. Byli jsme jediná země, kde se to opravdu dělalo. Pak byly nějaké malinké výzkumy v Německu. Tehdy nebyly výstupy v angličtině, maximálně v ruštině, a tam to nikoho nezajímalo. Úplně absurdně jsme tady udělali nějakou sametovou revoluci a tenhle výzkum skončil. V roce 2000 nastartoval znovu, ale vůbec to nemá ty grády jako v padesátých letech. Nějak se to zkoumá v Brně, ale pro pacienty to nemá žádný přínos.

Co ti řekl klasický hulič, když se dozvěděl, že točíš film o konopí?
Na kontrolní projekci kvůli zvuku přišel kluk, kterému je osmnáct, a to byl hulič non plus ultra. Má dredy a ve svých osmnácti je ve druháku na nějaké střední škole, protože propadá, je hodně pomalý, pořád hulí. Říkal: „Na ničem neudržím pozornost, na filmy nechodím, a když na ně chodím, tak je nevnímám, ale viděl jsem tohle a čekal jsem na každý další záběr, co se bude dít. Uvědomil jsem si, že to dělám špatně.“ A na ten film šel potom ještě třikrát.

6_konopí_6Co když vás teď budou vyhledávat lidi a budou chtít kontakty?
Je to na webových stránkách. Ten film je primárně udělaný pro kino, kvůli tomu stál o stovky tisíc víc. Můj první film, který běží v kinech. V mých pokročilých letech, takže je to pochopitelně posun dál. Chodí na něj huliči, ale hodně taky starší lidi a pro mě je setkání se staršími lidmi mnohem zajímavější. Huliči přijdou a zeptají se mě, jestli si s nimi zakouřím, a já že ne. Ale oni to berou.

Co bys řekl, že se ti na filmu nepovedlo?
Mnohokrát jsme oslovili pana poslance Severu, který proslul jako démonizátor marihuany. Prostě se k tomu nechce vyjadřovat. A pohádali jsme se s producentem, protože já jsem tam chtěl veselou historku z vědeckého výzkumu…  Anandamit, to je endokanabinoid, který produkuje lidské tělo a poprvé ho izoloval právě Lumír Hanuš, chtěli izolovat z krysích mozků. A zjistili, že ty jsou strašně drahé a navíc děsně malé, a že prasečí mozky jsou větší a nejlevnější. Když řezník v Tel Avivu zjistil, že od něj odebírají dvě stě prasečích mozků měsíčně, výrazně je zdražil. Tuhle historku jsem obhajoval do krve a musel jsem při natáčení probírat poloshnilé prasečí mozky holou rukou. Nevešlo se, fi lm má devadesát minut a my natočili devadesát hodin.

6_konopí_7Bude se točit dvojka? Připravuje se něco?
Už se mě zeptalo víc lidí. Taky je úvaha ze zbylého materiálu udělat televizní seriál o jednotlivých tématech. Ale pokračování to má v projekcích, které jsou naplánovány i na podzim. Nejlepší pro mne bylo, když na jedné regionální premiéře přišla asi devadesátiletá babička, belhala se o berlích a říkala: „A budete o pouštět taky v Uherském Hradišti? Já tam mám o pět let starší sestru, tak jí musím říct, aby se šla na to podívat.“

Největší soda při natáčení?
Určitě když jsme natáčeli Million Marihuana March a byli jsme na plošině žižkovského vysílače, na nejvyšším místě, kam se v Praze vůbec můžeš dostat. Mně z toho bylo úplně hrozně zle, protože to bylo fakt vysoko. A Jaromírovi, našemu kameramanovi, je úplně všechno jedno a jde. Kameru měl na stativu, ale visel s ní přes zábradlí, které je vysoké necelý metr. Tam chodíš po ocelových plátech, které mají díry, vidíš pod sebe. Vyvezou tě tam, a když ti je špatně, nemůžeš pryč. Dvě hodiny jsem tam šílel a viděl jsem Jaromíra, jak tam visí, a říkal jsem si: „Ten normálně spadne. To není možný. A jeho manželka mě zabije.“ Já jsem věděl, že to má pod kontrolou, ale mně se na to nechtělo dívat. Měl jsem ještě jednu možnost – jít dovnitř toho tubusu. Jenže tam do tebe perou vibrace vysílacích signálů a to je ještě horší! Tak jsem to tak měnil, chvíli jsem se díval dolů… Druhý zážitek byl v Izraeli. Ze skleníku, kde to pekelně voní, je záběr pana Hanuše na žebříku. A kameraman, který je o padesát kilo těžší, tam kvůli dobrému záběru vylezl taky. Ten se fakt nebojí ničeho.

V případě konopí se člověk může dostat lehce do konfliktu se zákonem. Co Rok konopí a zákon?
Pro mě je důležitý člověk, jako je Philip Polivka, který říká, že je mu vlastně jedno, jestli to zlegalizují nebo ne. Aby mohl chodit, musí si vypěstovat svoje rostlinky. V lékárnách tady mají být holandské modely, on je zná a jsou mu úplně na prd. Rajčata od babičky je něco jiného, než když si je koupíš třeba v Tesku. Ale společnost je nastavená tak, že si musíš koupit rajčata v Tesku! Tak ať zakážou rajčata. To ani není moje myšlenka, to říká spousta lidí. Teď chtějí zakázat meduňku a třezalku. Jestli je zakážou, je to jednoznačně zločin. Já nejsem pěstitel ničeho, ale vím, že pro lidi, co si to chtějí vypěstovat sami, je to úplně to nejlepší. Ať to v těch lékárnách je, to by bylo skvělé, protože třeba Pražáci nemají většinou zahrádky. Přešel jsem na filozofii Philipa Polivky, že když to potřebuješ, tak to potřebuješ. Nejde ti o to se zhulit.

6_konopí_8Rok konopí je hotový… Už víš, co budeš dělat dál?
Úplně přesně ne, ale film mě navedl na jednu další cestu. Je jedno sídliště pro vozíčkáře, kde je rehabilitační centrum, které jim výrazně pomáhá a fungovalo jenom díky tomu, že mělo na poliklinice menší nájem. A po volbách nová radnice – ať platí plný. Takže jsme natočili malý dokumentík o tom, jak cvičení lidem pomáhá fyzicky i psychicky. Jaromír Kačer na tom taky dělal kameru a střihu se ujala Lucka Haladová, která je podepsána i pod Rokem konopí. Tak to snad něčemu pomůže, ale jak jsem se dozvěděl, radní se na vozíčkáře vybodnou, protože jsou zdraví a to, že spravují čtvrť, která byla postavena pro postižené, je jim fakt jedno.

Děláš toho spoustu, ale čím se živíš především?
Co přijde. Mě oslovují lidé kvůli recenzím cédéček, vidíš, ty obálky ještě nejsou otevřené, nestíhám to teď kvůli „turné“ s filmem, ale to rozhodně není k uživení. Bohužel neumím moc pracovat rukama, nejsem automechanik. Taky dělám v Českém rozhlase pořad Svět jiné hudby.

Co tvé psaní, děje se něco?
V životě jsem napsal několik scénářů a vždycky to nějak nedopadlo, i když jsem byl už jednou nominovaný na Českého lva, kdy jsem dodělal námět někoho jiného. Chtěl bych napsat autobiografický scénář o jedné hodně tvrdé etapě mého života. Začal jsem na tom pracovat před čtyřmi lety a tehdy jsem pochopil, že je to tak živé, že nemůžu. Normálně jsem u toho psaní omdléval. Snad v sobě najdu dostatečnou sílu a vrátím se k tomu. Určitě bych chtěl udělat autobiografický hraný film. Měl by se jmenovat Had požírá zajíce a byl by o téhle etapě, tomhle bývalém vztahu, který byl opravdu strašný. V závěru bych chtěl parafrázovat myšlenky Marcela Prousta, kterého považuji za jednoho z největších spisovatelů všech dob.

Ve filmu bys byl had nebo zajíc?
Já jsem ten zajíc. Stalo se to dávno, ale to téma je stále citlivé. Nejsem s nikým, kdo by mi to odbourával. Už mám chuť to napsat, ale bude to hrozně drsné. Tam by měly být strašné vize, víc než apokalyptické.

Člověka hodně ovlivní, kdo ho v době studií učil. Kdo ti dal nejvíc na studiích?
Po takzvané sametové revoluci tam měla jednorázovou přednášku Ester Krumbachová. Všichni znají jména Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Němec, ale hlavní člověk, který udělal novou vlnu, byla ona. Psala všechny nejdůležitější scénáře, dělala výtvarnou stránku všem – Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, první tři Němcovy filmy, napsala i scénář k fi lmu Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry. Byla scénáristka a výtvarnice a všichni znají jména režisérů. Ona byla úžasná baba. Dokonce vyšel rozhovor v Reflexu, že jsme snoubenci, ale já jsem tam byl jako „jeden mladý famák“. Nevím, jestli to Ester pustit nechtěla… No, byla o čtyřicet let starší.

Kdy míváš nejlepší nápady, když něco vytváříš?
Na chalupě ve Chřibské. Co se týká invence, což není o tom, že píšu nějakou recenzi, je skvělé, když jedeš na zahradu a pozoruješ ptáky a kytky… Já tam k tomu mám šílenou vazbu. Chalupa je částečně z pískovcových kamenů a funguje jako barometr, poznáš, že bude pršet. Nábytek starý dvě stě let a v noci praská.

Když natáčíš, jaké máš priority?
Když něco točím, snažím se někomu pomáhat, abych si nehonil jenom svoje ego. Třeba nějakému zajímavému umělci. Poslední tři roky dělám vlastně jenom o postižených a starých lidech. Vloni jsme točili reportáž z Jednoho světa, byla tam sekce „Stáří navzdory“. Jasně, existují nedemokratické režimy a válečné konflikty, ale mě vlastně zaujalo tohle téma. Když je ti přes osmdesát, tak můžeš být stále v něčem aktivní. Je to potřeba, ale ne že bych to chtěl mít jako doživotní téma. Chtěl bych se hrozně vrátit k hudbě, ale prostředky jsou bohužel hrozně malé.

Co bys označil za svůj největší životní úspěch a neúspěch?
Ten rozchod, to byla strašně blbá věc. Už jsou to čtyři roky… Kdybych ji potkal na ulici, tak ji snad… Když jsem se z toho vzpamatoval, hrozně mi pomohla Iva, bývalá spolužačka, spisovatelka, navíc velmi slavná. Přinášela vždycky strašně drahé konzervy pro mého psíka. A ta pak prostě upadla do komatu, našli jí nádor na mozku. Já se jí snažím nějakým způsobem pomoct, ale má to své meze a možnosti z mnoha důvodů.

A úspěch?
To je hrozně těžké. Možná Rok konopí. Narození mého syna. A že mé bývalé lásky jsou mými kamarádkami. Kromě jedné. Ale to jsme se zase dostali k Hadu, který požírá zajíce. Tak snad tuhle zapšklost ze sebe přes léto dostanu. A třeba dojde i na sequel Roku konopí – a na to se mě často diváci ptali – nebo i na můj jiný projekt Co cizinec, to muzikant.

Kolik ti dalo vydělat Konopí? Přiznáš?
Asi sto padesát tisíc za dva roky práce. Ale jsem producentovi stejně vděčný, protože celá věc měla smysl a to, že mi za ten film spousta lidí poděkovala, je k nezaplacení. Hlavně, že Ingmar, můj pes, má zatím co jíst. Kromě mnoha uměleckých rad mi totiž Ester vštípila, že nepotřebuješ mít na alkohol nebo cigarety, ale primárně na potravu pro zvířata.

Film Rok konopí bude promítán v rámci Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích.

Přidat komentář