Služebníci: režie Ivan Ostrochovský

Letošní rok bylo na prestižním Berlinale promítnuto několik českých a slovenských filmů. Mimo úspěšného Šarlatána Agnieszky Holland, experimentálního dokumentu FREM Viery Čakányové nebo animovaného kraťasu Lístek Aliony Baranovy to byl také další režijní počin slovenského režiséra Ivana Ostrochovského Služebníci, uvedený v nové sekci Encounters. Snímek přesně odpovídá současným evropským parametrům, přesto se ale zdá být kalkulem. Majoritně slovenský projekt koprodukovalo Česko, Rumunsko a Irsko.

Jedním z nejoblíbenějších období, které Češi a Slováci v současné kinematografii mapují, je období normalizace. Služebníci své dění soustředí na bohosloveckou fakultu v Bratislavě, na jejímž pozadí sledujeme příběh dvou studentů – Michala a Juraje. Nejen oba chlapci, ale celá fakulta stojí před zásadním rozhodnutím: začít spolupracovat s komunistickou stranou, nebo nekolaborovat.

Co se nedá Služebníkům upřít, to je nádherná kamera. Kameraman Juraj Chlpík skutečně vytvořil jeden z nejlepších vizuálů slovenského filmu za poslední roky. Přesné černobílé kompozice v akademickém formátu jsou samy o sobě famózní a nedá se jim nic vytknout. Jestliže však o kameře přemýšlíme v širším kontextu (primárně evropského filmu), dostáváme se k filmům Pawła Pawlikowského, jehož snímky Ida (2013) a Studená válka (2018) byly Ostrochovského přiznanou inspirací. Tematicky se dotýkají zhruba stejné doby v Polsku, jejich příběhy jsou však mnohem silnější a uvěřitelnější, charaktery propracovanější a dlouhá ticha a pohledy do prázdna mají smysl – divák si za nimi umí promítnout pocity postav.

Ve Služebnících je toto zásadním problémem. Ostrochovský psal scénář ještě s Markem Leščákem (dvorní scenárista Martina Šulíka) a Rebeccou Lenkiewicz (scenáristka Idy Pawła Pawlikowského – náhoda?). Je tedy záhadou, proč se trojici zkušených scenáristů nepodařilo vystavět silné postavy s charakterem, o které by se divák zajímal, a když jedna z nich náhle zemře, projevil by alespoň nějaký soucit.

U scenáristické stránky je zároveň třeba zmínit, že ve Služebnících se mluví skutečně velmi málo a precizovat tak nějaké dialogy či monology nebylo příliš třeba – hlavní pozornost by měla být upnuta na příběh. Ten však není natolik zajímavý, aby pokryl plochu devadesáti minut (na rozdíl právě třeba od Pawlikowského filmů). Dochází tak k tomu, že postavy často civí do prázdna a divák se topí v sice krásných, ale nicneříkajících záběrech. Bohužel ani herecké obsazení nepomáhá tomu, abychom postavám uvěřili to málo, co během filmu řeknou.

Služebníci bohužel i přes některé klady působí jako předem vykalkulovaný artový evropský film, který byl natočený podle současných nepsaných pravidel, aby uspěl v cizině. Do slovenské kinematografie nepřináší nic originálního a pouze kopíruje osvědčené filmařské postupy, nastavené zahraničními kolegy.

 

Letošní rok bylo na prestižn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář