Také česká jazzová historie si protrpěla temné období německé okupace. Hodinový dokument režiséra a filmového pedagoga Josefa Lustiga, žijícího a působícího v USA, který navazuje na témata svého otce Arnošta, se věnuje hledání stop krátkého života swingaře Bedřicha Weisse, zvaného Fricek. Spolurežisérem a spoluscenáristou je kameraman Marek Jícha. Weiss byl nadaný klarinetista, trumpetista a altsaxofonista, narozený v Praze (1919). Od studentských let hrál ve swingových kapelách, a především byl prvním aranžérem, který pochopil, jak psát moderní úpravy swingových písniček a instrumentálek.
Na počátku roku 1940 se stal členem proslulé kapely Emila Ludvíka. Ještě téhož roku začala platit protižidovská nařízení, a tak nemohl veřejně vystupovat – leda v utajení. O to více se soustředil na aranžérskou práci, nejen pro Ludvíka, ale také pro orchestry Kamila Běhounka či Karla Vlacha. Rok poté byl odvezen do Terezína. Tam působil v jazzových skupinách Weiss-kvintet a Ghetto Swingers; jejich činnost byla umožněna nacisty očekávanou návštěvou Červeného kříže a natáčením propagandistických filmů o „radostném“ životě v terezínském ghettu.
Průvodcem děje je sám Lustig, jeho zvídavým partnerem je Jan Onder, herec a tanečník. V první části filmu se oba snaží dobrat tehdejší situace naší swingové scény, pátrají po místech, kde se swing hrál, padne i dotaz, proč tato hudba nacistům ideologicky vadila. Film krátce představí taneční swingovou školu divadla Ypsilon, právě s protagonistou Onderem. Dostaneme se do některých sálů, v nichž se swing hrál – v hledišti divadla ABC dojde k obsáhlejšímu rozhovoru se zpěvákem Ondřejem Havelkou, který je už od časů účasti v Originálním synkopickém orchestru 70. let dodnes oživovatelem swingové populární hudby. Připomenou se swingové párty na lodích vltavské flotily, místo, kde se hudba natáčela v holešovické Domovině.
Děj dokumentu se postupně přibližuje nejtragičtějšímu místu, terezínské pevnosti a tamním kasárnám, přestupní stanici Židů do plynových komor, hlavně v Osvětimi. Děj probíhající dosud v odlehčené atmosféře dneška se zlomí v dramatickou exkurzi do Terezína, dnes tichého svědka hrůz. Zde se průvodci filmu setkávají s pamětnicí paní Michaelou Vidlákovou – Lauscherovou. Onder prochází prázdnými prostorami budov někdejšího ghetta s historiky Petrem Kourou (autorem vynikající knihy Swingaři a potápky v protektorátní noci) a Šárkou Jarskou.
Jak známo, místa lidských tragedií mají svou paměť, jež na současníka tísnivě doléhá. Procházejí půdou, v níž se odehrávaly hudební produkce – což vše ukončil odjezd Červeného kříže – obnovily se transporty k plynovým komorám. Koncem srpna 1944 se týkaly také Bedřicha Weisse. Protože v Osvětimi nechtěl opustit svého otce, byli krátce poté zavraždění oba. Lustig se stává Onderovým průvodcem po terezínském ghettu, divák je seznamován s otřesnými událostmi, jež má také ze vzpomínek svého otce. Pro mě nejemotivnější je tichá scéna z místa, kde byl vysypán do řeky popel dvaceti tisíc mrtvých: Lustig v zamyšlení stojí na břehu nad řekou a nad svahem v otřeseném zahloubání stojí opřený o strom Jan Onder. Oba jsou na stejném záběru fyzicky oddělení vší tou hrůzou – a ptáci zpívají.
Ve filmu zazní mnoho dobových písniček tuzemské tvorby, s níž byl Weiss spojen, dokonce i jeho aranžmá několika amerických standardů. Jsou zde záběry Ghetto Swingers z nacistických dokumentů. Atmosféru Terezína dokresluje melodiemi klarinetista a altsaxofonista Radek Žitný. Jsou použity úryvky z filmu Transport z ráje podle povídek Arnošta Lustiga (1962). Tanec nad propastí vznikl za podpory Nadačního fondu Josefa Lustiga, Brémského spolku pro česko-německou spolupráci. V Brémách bude mít premiéru letos v dubnu. U nás měl premiéru 28. 9. 2025 v pražském kině Atlas. Autoři film promítají zatím jen svým studentům nebo pro zájmové publikum (Olomouc, Ostrava), a je také dostupný na internetu. Vím, že stopáž 63 minut byla limitní a že existuje další natočený materiál – úvaha o celovečerní verzi tohoto závažného dokumentu je oprávněná.