Tár – mytologie moci

text: Anna Šípová, Todd Field, USA, 2022, 158 minut

Lydia Tár je mezinárodně úspěšná dirigentka a skladatelka vážné hudby. Se svým berlínským orchestrem objíždí světová turné a učí mladé hudebníky. Nechává si říkat „maestro“ a striktně odmítá ženské přízvisko „maestra“. Je sice zakladatelkou asociace, která podporuje mladé dirigentky v jejich postupu do autoritativního prostředí hudebních matadorů, sama se ale nenechá shodit ze svého piedestalu slávy. Je přísná, organizovaná, vášnivá. Kolem vlastní profese „vůdce orchestru“ šíří vlastní, dá se říci, mytologii. Samu sebe v ní vidí jako vládce nad časem, bez kterého hudba nemůže začít a ani pořádně znít. Jako dirigentka se dokonce staví na pozici spoluautorky hudebního díla, když tvrdí, že pro každou skladbu hledá vlastní význam a klíč k jejímu pochopení. Jak jinak než skrze svou vlastní osobnost. Tár je nesporně talentovaná, ale její nadřazování se nad ostatní hudebníky z ní činí totalizujícího vůdce, který si vlastní vliv upevňuje i díky manipulaci a sexuální dominanci.

Tár žije na vysoké noze, všemi uznávaná. Její manželka je zároveň první houslistka v berlínském orchestru, má s ní malou dceru – to ale nejsou jediné ženy v Lydiině životě. Jako vlivná osobnost si Tár pěstuje mnoho vztahů se svými podřízenými hudebnicemi, studentkami a asistentkami – mladými ženami s ambicemi v hudební sféře. Udržuje s nimi emocionální pouto, které je činí bezbrannými a oddanými pro cokoliv, po čem jen může toužit. Tár vlastní moci zneužívá pro sobecké potěšení a neostýchá se pravidelně vlastní „miláčky“ obměňovat podle aktuálního rozmaru. 

Mezi novináři a jejími studenty se rozšíří zvěst, že jedna mladá dirigentka z organizace, kterou Lydia Tár založila, se z nešťastné lásky k ní rozhodla spáchat sebevraždu. Tár jedním dechem jakékoliv vazby na tuto nešťastnici odmítá a zároveň se zuřivě brání proti posuzování autorského díla skrze životní a (a)morální postoje jeho tvůrce. Fenomén cancel culture, kterému se ze všech sil snaží oponovat, ji nakonec přes všechnu její intelektuální argumentaci odzbrojí a odstaví od veřejného života: manipulace, sexuální vydírání a bossing v její kariéře vyplavou na povrch a ona musí opustit výsluní exkluzivních koncertních nabídek. 

Fenomén cancel culture je ve filmu Tár mnohokráte skloňován. Přesto nejde o příliš zajímavý komentář, který by dokázal přinést nové podněty do veřejné diskuse. Mnohem silnější a rozpracovanější linkou je celá aura moci, kterou charakter Lydie Tár zastupuje. Orchestr zde slouží za skvělou metaforu nedemokratického uskupení, kterému viditelně dominuje dirigent, stojící před mohutnou skupinou nástrojů, již dokáže ovládnout jediným pohybem ruky. Dirigent se takřka rovná všemocnému bohu nebo panovníkovi. Snímek Tár nepředstavuje pohled do světa vážné hudby (věřím, že v tomto ohledu jistě nebude příliš korespondovat s realitou), ale analytické zkoumání samotné moci, koncentrované v jediné osobě. Moci, která se zdá díky své pavoučí síti vztahů, závazků a manipulací neotřesitelná – ale možná stojí na hliněných nohou.

 

Přidat komentář