Titan / Titane, režie Julia Ducournau

Francie / Belgie, 2021, 108 min

Zlatou palmu si z letošního Cannes odvezla provokatérka Julia Ducournau. Ve svém druhém filmu Titan (2021) tematizuje tělesnost, násilí či postavení ženy v dnešní společnosti, a činí tak drásavou, surovou, mimořádně vtahující formou.

Jako malá dívka přežila autonehodu bez velkých zranění. Nad pravé ucho jí ale byl voperovaný malý titanový plíšek, který jí bude událost navždy připomínat. O několik let později ji nacházíme ve striptérském klubu. Trauma z rodinné tragédie si vybíjí na sexuálním styku s řadící pákou auta, s otcem si nemá moc co říct, lidi ráda nemá. Občas někoho zabije, jen tak. Když se ale oběti nastřádají, začíná po ní pátrat policie. Převleče se za svého ztraceného bratra a přichází zpátky domů načerpat trochu otcovské lásky.

Titan je rozhodně provokativní film, ale jeho prezentace pod pojmy šokující nebo skandální mu ubírá na hloubce a zjednodušuje ho. Pod snůškou divností totiž otevírá témata, která stojí za to rozebrat, která se skrývají mezi řádky. Odkazuje třeba ke vnímání žen v současné společnosti. Poté, co se hrdinka začne identifikovat jako muž, sledujeme změnu v reakci okolí. Najednou k hlavní postavě nepřistupují jako k někomu, na koho se může jen tak sáhnout, na koho se může pořvávat, ale více rezervovaně, s větší důstojností. Jako muž začne u svého otce pracovat na požární stanici a vcelku rychle se zařadí do kolektivu. Jak se vlastně identifikuje, není až zas tak důležité, gender je fluidní. Nechybí trans tematika, nechybí ani queer tematika, nechybí dokonce ani incest. Titan je trochu předurčený k tomu rezonovat na současném festivalovém poli – otázkou je, nakolik byla volba témat čistě programová a nakolik osobní, autorská.

Zlatou palmu si z letošního . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář