Začátek nevypadal špatně… Ohlédnutí za dalším rokem českého filmu

Rok 2019 byl pro tuzemskou kinematografii mimořádně úspěšný. Dcera Darii Kashcheevy vyhrála Studentského Oscara, Cenu za nejlepší krátký film v Sundance a byla nominována na ceny Americké filmové akademie. Nabarvené ptáče Václava Marhoula premiérovalo v hlavní soutěžní sekci Benátek a bylo součástí pre-selectu do oscarového klání. V Benátkách a Sundance byl uveden animovaný snímek Sh_t Happens Michaely Mihályi a Dávida Štumpfa. Česká set dekoratérka Nora Sopková, která pracovala na scénografii Králíčka Joja, získala nominaci na ceny BAFTA a Oscar.

Ani začátek roku 2020 nevypadal vůbec špatně. Po dalších úspěších loňských snímků následovalo přijetí očekávaného Šarlatána režisérky Agnieszky Holland, který se posléze stal bezprecedentně nejlepším tuzemským snímkem uplynulého roku, do speciální nesoutěžní sekce Berlinale. Uveden byl i animovaný krátký film Aliony Baranovy Lístek, v nové sekci Encounters pak také Služebníci Ivana Ostrochovského natočení v české koprodukci – umělé drama skoro kopírující snímky Pawla Pawlikowského.

Bezesporu nejdiskutovanějším českým snímkem roku byl dokumentární film V síti režisérů Víta Klusáka a Báry Chalupové. Stál za ním experiment, který se rozhodl zmapovat a odhalit temné zákoutí českého internetu: sexuální predátory. V síti je vtipné i empatické, z diváka však netahá emoce. Tvůrci věděli, jak téma podat vtipně, ale bez jeho zesměšnění. Díky propracované a masivní kampani, která probíhala již od minulého roku, se V síti záhy stalo nejnavštěvovanějším českým dokumentem historie. Poté přišla koronavirová krize.

Protahující se a nejasná vládní opatření byla zásahem pro celý český filmový průmysl. Kina nemohla týdny hrát, produkce musely zastavit a ani zahraniční štáby logicky nepracovaly (a neutrácely u nás své drahocenné peníze). Distributoři posouvali premiéry, se zpožděním se tak do kin dostal šíleně překombinovaný Bourák Ondřeje Trojana, tragický pokus o horor Poslouchej Davida Laňky a Martina Müllera, product placement zabalený do hávu zápletky 3Bobule Martina Koppa či koprodukční Šarlatán Agnieszky Holland. Někteří producenti se rozhodli posunout premiéry raději na příští rok (Chyby Jana Prušinovského, Zátopek Davida Ondříčka), i vzhledem ke zrušenému festivalu v Karlových Varech, který ambiciózní české filmy uvádí zpravidla v premiéře a otevírá jim cestu na světový trh.

Filmové festivaly jsou kapitolou sama pro sebe. Febiofest kvůli neshodám s majitelem komplexu CineStar Anděl přesunul své místo konání do centra Prahy a odehrál se na konci září, program pod novým uměleckým vedením byl však špatně uchopen a pouze se toužil zavděčit divákovi prvoplánovými sekcemi typu Soutěž komedií. Během jarních změn se navíc znatelně zhoršila komunikace festivalu na sociálních sítích, která dospěla svého vrcholu, když pořadatelé vyhlásili sbírku, kde nevybrali ani deset procent žádaného obnosu. Mnohem lépe si s přesunem poradily festivaly Jeden svět, AFO, Anifilm, Finále Plzeň, Zlín Film Fest či Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Nakonec snad jediným festivalem, který se nekonal vůbec (kromě týdenní štace po kinech) a byl přesunut na rok 2021, je MFF Karlovy Vary.

Svátek českého dokumentu, Mezinárodní festival dokumentárního filmu Ji.hlava, se odehrál na konci října online. Pořadatelé se již poučili ze „zkušebních“ verzí jarních dokumentárních online festivalů v zahraničí (CPH:DOX, Visions du Réel) a rozhodli se filmy zveřejňovat postupně, živě vysílat ze studia s tvůrci a nabídnout více exkluzivního obsahu – více navodit tolik specifickou a nezaměnitelnou atmosféru. Právě Ji.hlava tak načrtla cestu do budoucna – hybridní festival. Přestože tento svůj plán kvůli opatřením nedokázali pořadatelé zrealizovat, jedná se o způsob, kterým by mohly filmové přehlídky v budoucnosti fungovat. Část obsahu fyzicky v sálech, část online. Během roku se ukázalo, že pouhá online varianta nestačí.

Rok 2019 byl pro tuzemskou kinematografii mimořádně úspěšn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář