Životaschopnost evropského westernu v 21. století

Mnohé knižní publikace i časopisecké studie často mylně tvrdí, že western je v rámci národních západoevropských kinematografií mrtvým žánrem, ale číselné údaje o počtu natočených filmů z posledních osmnácti let vypovídají o zcela odlišné historické skutečnosti. Western na evropském kontinentu nikdy nezanikl, stejně jako nevznikl až v 60. letech, jak se opět chybně uvádí. Tento žánr má v evropské kinematografii a kultuře velmi dlouhou tradici a kromě filmu ho nalezneme také v literatuře, divadle, výtvarné tvorbě i hudbě.

Western nalezl od počátku nového milénia až po aktuální současnost novou ikonografii, témata, zápletky a získal prostřednictvím neustále se proměňující filmové technologie divácky atraktivní formu odpovídající zájmovým preferencím širokého publika. Tento žánr není s měnícími se trendy již pouze doménou velkých produkčních společností, ale vzniká také jako nezávislá nebo intelektuální podívaná usilující o ideologické i stylistické inovace příběhů z amerického Západu či exotického prostředí Mexika. Současné westerny v jednotlivých národních kinematografiích západní Evropy se vyznačují podobnou žánrovou hravostí i formálním experimentováním, které byly příznačné především pro italské a španělské snímky z 60. a 70. let. Mnozí producenti, scenáristé a režiséři i dnes přistupují k westernu jako k žánrovým hybridům a kombinacím, které si pohrávají s vnímavostí diváka.

Osamělí komiksoví jezdci z Francie

Podobně jako v období 60. až 90. let, tak i v následujících letech 2000 až 2018 se mnohé westerny vznikající v kinematografiích západní Evropy většinou natáčely v koprodukcích několika států, v atraktivních přírodních lokalitách a s mezinárodním hereckým obsazením. Tento postup uplatňují i tvůrci francouzských westernů, které patří v novém miléniu k největším zástupcům západoevropského modelu žánru. Žánrová rozmanitost prostupující jednotlivými filmy vychází z pojetí westernu jako rafinované hry, sofistikované ironie i nostalgického návratu k filmové historii. Shodně s jinými národními kinematografiemi má ve Francii zavedenou tradici komediální western, který osciluje mezi spektakulární výpravnou podívanou a rozmanitými podobami humoru ve vztahu k charakteristickým žánrovým pravidlům. S těmito rozpoznávacími prvky nakládají například snímky Daltoni (Les Dalton, 2004) Philippa Haïma a Rychlejší než vlastní stín (Lucky Luke, 2009) Jamese Huthe, které se opírají o komiksové motivy tvůrčí dvojice Morris a René Gosciny. Oba filmy navozují dojem exotického koloritu volbou exteriérů ve Španělsku a Argentině, které zde vytvářejí mexické prostředí. Producenti a tvůrci při experimentování s žánrovými kombinacemi přizpůsobovali žánr i určitému typu diváka. Film Děti z Big City (Big City, 2007) Djamela Bensalaha, realizovaný v koprodukci s USA, je dobrodružně rodinným pojetím vyprávění s dětskými herci určený zejména pro stejnou věkovou kategorii publika.

Některé francouzské westerny se přímo či nepřímo odkazují na starší filmy téhož žánru natočené ve Francii v 60. a 70. letech. Z komediálních snímků je to zejména akční dobrodružství Sexy Pistols (Bandidas, 2006) Espena Sandberga a Joachima Rønninga realizované v mexických exteriérech v koprodukci s Mexikem a USA. Film se obrazem partnerství a rivality dvou ústředních ženských postav vrací ke dvěma podobně pojatým westernům Viva Maria! (Viva Maria!, 1965) Louise Malla a Petrolejářky (Les Pétroleuses, 1971) Christiana-Jaqua. Tvůrci zde uplatnili nejen motiv ženského přátelství a soupeření, ale také ironickou nadsázku při zobrazování různých kulturních narážek. S žánrovými pravidly experimentují i snímky vznikající mimo komediální pojetí. Mysteriózní western Blueberry (Blueberry, 2003) Jana Kounena prolíná příběh o pomstě, akční spektakulární podívanou, indiánskou mystiku a prvky fantastiky. Španělskými a mexickými exteriéry, zahrnujícími i křesťanskou lidovou architekturu, Kounenův film nostalgicky připomíná éru italských westernů 60. a 70. let. Ve španělských a rumunských exteriérech vznikl i nejnovější francouzský western Les Frères Sisters (Bratři Sistersové, 2018) Jacquesa Audiarda, který rozvíjí příběh dobrodružného putování dvou sourozeneckých zabijáků. I v tomto snímku tvůrci propojují obraz násilí se sarkastickými prvky a ironickými replikami ústřední dvojice postav.

Francie vždy přistupovala k westernům se stejnou fascinací, nostalgií a ironií jako jiné národní kinematografie západní Evropy a vtiskla žánru svá kulturní specifika i humor. V novém miléniu se mnozí francouzští filmaři zaměřili nejen na experimentování s žánrovými pravidly a překračování jejich hranic, ale také na nové stylistické možnosti přinášející rozvoj moderní filmové a digitální technologie. Zatímco některé snímky jako argentinský Jauja (Jauja, 2014) Lisandra Alonsa vznikají v širokých mezinárodních koprodukcích, jiné filmy se často realizují ve spolupráci s USA nebo Kanadou jako Síla života (The Homesman, 2014) Tommyho Leeho Jonese nebo Forsaken (Forsaken, 2015) Jona Cassara. Americké produkční společnosti a hollywoodští producenti investují finanční prostředky také do projektů režírovanými přímo francouzskými nebo jinými evropskými tvůrci. Tento koprodukční model je patrný u snímků výše zmíněných režisérů jako Jacques Audiard, Espen Sandberg a Joachim Rønning. Westerny realizované ve Francii představují v tematické, ikonografické i stylistické rovině spektakulární podívanou konkurující filmům stejného žánru v Hollywoodu. Přestože francouzští tvůrci – podobně jako italští a španělští režiséři – věnují velkou pozornost výpravě, rekvizitám a kresbě prostředí, udržují si ironický odstup od autentického obrazu amerického Západu a zaměřují se na variabilitu napínavého vyprávění.

 

 

Mexické pláně mezi Itálií a Španělskem

Italský a španělský western, jehož největší produkční intenzita se vztahuje k období 60. a 70. let nikdy nezanikl, neboť producenti a tvůrci projevovali zájem o tento žánr i v následujících obdobích. Přestože pozdějším titulům konkurovaly dřívější již divácky osvědčené a kultovní snímky, nalezl western v Itálii a Španělsku od 80. let po nové milénium nové žánrové a ikonografické podoby. Zejména v italské kinematografii je jeho produkce od roku 2000 bohatá, protože na něj zacílili pozornost také nezávislí filmaři často se odkazující na filmy z 60. a 70. let.1 Nostalgický návrat k žánru rozvinul ve svých westernech Nejlepší vyhrává (Doc West, 2009) a Střelec (Doc West: La sfida, 2009) ve spolurežii s Giuliem Basem režírující herec Terence Hill, který se zde přímo odkazuje také na své herecky ztvárněné filmy produkované Sergiem Leonem.2 Jedná se o Mé jméno je Nikdo (Il mio nome è Nessuno, 1973) Tonina Valeriiho a Génius a dva pomocníci (Un genio, due compari, un pollo, 1975) Damiana Damianiho. Zatímco Valerii a Damiani prolínají dramatický a spektakulární model italského westernu s jeho komediální variantou, Hill se zaměřil především na propojení romantického, nostalgického a melancholického pojetí tohoto populárního žánru. Konkrétně ve vizuální stylizaci kostýmu a rekvizit ústřední postavy se Hill vrací k postavám potulných pistolníků, které ztvárnil ve výše uvedených snímcích.

Kulturní nostalgie a filmařská pocta italským westernům z 60. a 70. let nalezly největší odezvu ve tvorbě nezávislých režisérů, z nichž se někteří dostali od krátkometrážních snímků až k dlouhým celovečerním filmům.3 Patří k nim zejména režisér, scenárista, producent a herec Emiliano Ferrera, který se ve všech těchto profesích věnuje tvorbě westernů. Po několika krátkých filmech a snímku Inferno bianco (Bílé peklo, 2007), situovaném do zimního horského prostředí, který spolurežíroval Stefano Jacurti, se Ferrera zaměřil i na produkci spektakulárních westernů. Zatímco v Sangue dallʼinferno (Krev z pekla, 2016) prolíná indiánskou mystiku s hororem, v nejnovějším filmu Oro e piombo (Zlato a olovo, 2018) vychází z historických událostí masakru domorodého obyvatelstva v Americe.4 Ferrera, který vzhledem připomíná Clinta Eastwooda, se přímo stylizuje do podobného ikonografického stylu, v jakém americký herec vystupoval ve filmech Sergia Leoneho. S různými žánrovými rovinami italského westernu experimentují i jiní italští tvůrci. Například Gianluca Sodaro pojímá svůj snímek Cuore scatenato (Odpoutané srdce, 2000), kombinující ironii s násilím a krvavými efekty, jako kulturní odkaz na tvorbu Quentina Tarantina.5 Mauro Aragoni rozvíjí v mysteriózním příběhu Quella sporca sacca nera (Ten špinavý černý pytel, 2015) epizodickou strukturu vyprávění evokující literární styl deníkového románu.6

Rozmanitými cestami směřuje také současný španělský western, který zobrazuje vedle variability příběhů o pomstě také legendy Divokého Západu. Například mezinárodně koprodukční snímek Butch Cassidy: Bez osudu (Blackthorn: Sin destino, 2011) španělského tvůrce Matea Gila přetváří historický obraz bankovního lupiče a desperáta Butcha Cassidyho, který přežil v Bolívii střetnutí se zdejší armádou a vede utajený život v jižní Americe. Některé snímky v souladu s tradicí populárního žánru v 60. a 70. letech nadále rozvíjejí explicitní formy násilí a sadismu, které slouží jako autentický obraz krutosti v rámci vyhrocování vztahů mezi jednotlivými postavami. Tento model španělského westernu představují např. filmy Nubes rojas (Rudá oblaka, 2016) Marina Darése nebo Parada en el infierno (Přehlídka v pekle, 2017) Víctora Matellana, v němž si zahrál menší roli také jeden z tvůrců italského westernu 60. a 70. let Enzo G. Castellari. Filmařskou poctu italským westernům vzdávají také některé hollywoodské westerny realizované ve španělské koprodukci a ve španělských exteriérech Almeríe a Tabernasu. Snímek Six Bullets to Hell (Šest kulek do pekla, 2016) Tannera Bearda a Russella Quinna Cummingse variující téma zločinu a pomsty, kde tvůrci použili také archivní skladby Ennia Morriconeho a jiných italských skladatelů. I ve Španělsku western často slouží k nostalgickému oživování filmové historie.

 

Pistolnické příběhy z Německa & spol.

Německá kinematografie má v produkci westernů podobně dlouhou historickou tradici jako Francie a Itálie, přičemž i zde je tento žánr bohatě zastoupený také v literatuře. Ve srovnání s obdobím 60. a 70. let se již nejedná o kontinuální tvorbu napínavých příběhů z amerického Západu, ale western je v Německu z produkčního, filmařského i diváckého hlediska stále atraktivní podívanou. Na počátku nového milénia vznikla parodie na západoněmeckou koprodukční sérii z 60. let podle románů Karla Maye Manituova bota (Der Schuh des Manitu, 2001) Michaela Herbiga, ve které tvůrci s nadsázkou ironizují rozpoznávací atributy jednotlivých postav, prvků a situací. Podobně jako v případě Francie a Itálie, tak i některé současné německé westerny jsou prezentovány na mezinárodních filmových festivalech. Snímek Gold (Zlato, 2013) Thomase Arslana natočený v kanadské koprodukci v Kanadě prezentuje žánr jako psychologické drama zlatokopů v období zlaté horečky na Klondiku. Film Temné údolí (Das finstere Tal, 2014) Andrease Prochasky realizovaný ve spolupráci s Rakouskem a Itálií v exteriérech italské horské oblasti Val Senales v regionu Trentino-Alto Adige variuje téma pomsty osamělého jezdce za dávné vyvraždění své rodiny. Konkrétně Prochaskův snímek evokuje zimním prostředím, explicitním násilím i filmovým stylem podobně pojatý italský western Velké ticho (Il grande silenzio, 1968) Sergia Corbucciho.

Rovněž ve Velké Británii se natáčejí westerny v mezinárodních koprodukcích a v atraktivních přírodních lokalizacích, které spoluvytvářejí ikonografický rámec napínavé spektakulární podívané z amerického Západu. V Kanadě natočené Vykoupení (The Claim, 2000) Michaela Winterbottoma rozvíjí na pozadí příběhu spojeného s minulostí dvou žen historický a sociální obraz prostředí zlaté horečky v Kalifornii. V jihoafrických exteriérech vznikl akční snímek Hooded Angels (Zahalení andělé, 2002) Paula Matthewse, který z feministického hlediska nahlíží na skupinu žen mstící se bývalým konfederačním vojákům za vraždu malého dítěte. Matthews zde navazuje na trend feminizace westernu v národních kinematografiích západní Evropy, který byl pro tento žánr příznačný zejména v 60. a 70. letech. Snímek Slow West (Slow West, 2015) Johna Macleana realizovaný v koprodukci Velké Británie a Nového Zélandu v novozélandských exteriérech představuje žánr western ve stylu road movie. Tento příběh o putování mladíka ze Skotska na Divoký Západ rozvíjí obraz nerovného partnerství mezi dospívajícím chlapcem a nájemným zabijákem, který v přenesené rovině představuje kontrast civilizované Evropy s americkou divočinou. Britský western inklinuje oproti francouzským nebo italským filmům více k dramatickému pojetí žánru s důrazem na osudové příběhy postav.

Western nalezl specifickou národní podobu také v severských kinematografiích, kde tvůrci inovují tento žánr důrazem na tradici literární dramatizace vyprávění a stylotvornými prvky příznačnými pro skandinávský film. Mezinárodně koprodukční dánský snímek Spása (The Salvation, 2014) Kristiana Levringa natočený v jihoafrických exteriérech rozvíjí dvojí motiv pomsty u ústředního hrdiny a jeho antagonisty. Tvůrci zde prolínají individuální příběhy postav se spektakulárními akčními scénami násilí a zabíjení vytvářejícími vizuálně atraktivní rámec napínavé podívané. V rozsáhlé mezinárodní koprodukci, v níž je zastoupeno i Švédsko, vznikl nizozemský film Brimstone (Brimstone, 2016) Martina Koolhovena, který podobně jako některé výše zmíněné snímky stylizuje western do žánrové polohy thrilleru. Tento snímek ozvláštňuje napínavou podívanou z amerického Západu tématem náboženského dogmatismu a postavou fanatického kněze, který se mstí obyvatelům městečka za jejich hříchy. Tyto prvky se objevovaly ve westernech jednotlivých národních kinematografií již mnohem dříve. Námětovou paralelu s Koolhovenovým filmem lze nalézt například v italském detektivně pojatém westernu Cena smrti (Il venditore di morte, 1971) Lorenza Giccy Palliho, kde zakuklený reverend během nocí vraždí obyvatele městečka. Na italský western se Koolhoven odkazuje i přírodními španělskými lokalizacemi Almeríe a Tabernasu, kde se v 60. a 70. letech natáčely mnohé filmy tohoto populárního žánru.

 

 

Několik poznámek závěrem

V kontextu současných národních kinematografií západní Evropy nalézá western stále nové cesty, jak oslovit publikum tematickými a zejména stylistickými inovacemi. Producenti, scenáristé a režiséři se podobně jako v jiných historických obdobích i dnes často uchylují k rozmanitým žánrovým kombinacím, které ozvláštňují napínavé vyprávění a přinášejí do spektakulární podívané atypické prvky. Výtvarnou stylizaci žánru nalezneme například v polském snímku Letní láska (Summer Love, 2006) Piotra Uklanskiho, realizovaném v koprodukci s USA, kde v hlavních mužských rolích vystupují Polák Boguslaw Linda, Čech Karel Roden a Američan Val Kilmer. Zejména vizuálním stylem a pojetím kostýmů se odkazuje na italský western portugalský film Estrada de Palha (Slaměná cesta, 2012) Rodriga Areiase, natočený v koprodukci s Finskem, který využívá křesťanskou ikonografii a románskou kulturu ke zvýraznění národních rozpoznávacích prvků žánru. Někteří tvůrci se potýkají s realizačními problémy a nedůvěrou producentů v tento žánr. Například italský režisér Enzo G. Castellari už od devadesátých let hledá producenta pro svůj projekt Gli implacabili (Neúprosní), který zamýšlí natáčet s mezinárodním hereckým obsazením a v rozsáhlé koprodukci ve Španělsku. Western má v rámci dlouhodobé kulturní tradice v evropských zemích silný tvůrčí potenciál i v současnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *