„Kola dějin skřípou v posledním tažení…“, prorokuje v písni Kainovo znamení naléhavým hlasem Petr Štěpán, vedoucí osobnost, zpěvák a kytarista jihlavské formace XIII. STOLETÍ. Její nejnovější goticky pochmurný pořad patří dnes mezi tu nejvýraznější a nejosobitější tvorbu, jakou můžeme na našich značně umrtvených rockových pódiích vidět a slyšet. I když hrát tento postpunkový směr v dnešní době je přece jen anachronismus, vždyť anticipátoři celého gotického stylu – skupina Siouxsie And The Banshees – vydali svá nejlepší alba již před více než deseti lety…
Při koncertech jihlavské skupiny se vzadu na pódiu majestátně tyčí jako středověký erb velký černý emblém s bílou římskou číslicí XIII. Vůbec celá atmosféra vystoupení kapely působí tak, jako by se diváci náhle ocitli ve třinácté komnatě nějakého prokletého zámku. Neboť z reprobeden se kromě drtivě potemnělé kytarové hudby valí spirituálně záhadné obrazy plné studených kamenných hradních zdí, otevřených hrobů vampírů, kouzelných amuletů, splétajících se pavučin strachu, pohřebních věnců, nesmazatelných Kainových znamení, skličující půlnoční samoty, rytířů ozbrojených křížem a růží i mrazivých pohledů krásných, leč děsivě chladných markýz z obrazů… Analogie s anglickým gotickým románem přelomu 18. a 19. století, plným hrůzostrašných příběhů a strašidelné romantiky, je očividná. Členové XIII. století si zpočátku říkali hodně provokativně HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY. Toto punkové trio, ostré jako břitva, prvně zazářilo v roce 1987 na druhém ročníku Rockfestu svým nadrženým programem Obyčejní hrdinové, který se vyznačoval vztekle ječícími kytarami, výborným stylovým a přesto srozumitelným zpěvem, neuvěřitelně rychlou rytmikou a náležitě rozzuřenými, ale přitom nikoliv jednoduchými texty. Na příští ročník Rockfestu přišli HNF s novým repertoárem Dům na demolici, který se od prvních dvou „válečných“ programů (ten starší se jmenoval Barikády nové fronty) lišil civilnější tematikou textů, hudebně však znamenal určitou stagnaci. Průřez repertoárem HNF, který byl značně ovlivněn americkým hardcorem Dead Kennedys, dnes posmrtně zachycuje album Válečný území. Poslední koncert HNF punkáči odpogovali v Lucerně 4. prosince 1988 – a pak začaly kolovat zprávy, že základní trio (Petr Štěpán – kytara, zpěv, Leoš Kostelecký – baskytara a Pavel Štěpán – bicí) k sobě přibírá dalších pět členů, mění název na XIII. století a začíná inklinovat k tzv. gotickému rocku, založenému na klášterně tajemnému soundu dvou kláves. Nicméně dlouho očekávaný návrat ex-HNF po celý rok 1989 nepřišel. Zavinily to jednak určité neshody v kapele, jednak autohavárie, která postihla několik členů skupiny. Až počátkem roku 1990 se XIII. století konečně objevilo – pouze ve čtyřčlenné sestavě se saxofonistou Petrem Komárkem – ve velice zajímavém pořadu Upíří písně. Číro i kožená bunda Petra Štěpána byly tytam. Místo toho se zpěvák objevil s dlouhými, rozevlátými havraními vlasy a ve vlajícím drákulovském plášti. Výrazné pohyby, naléhavá gesta, stylizace i hudba XIII. století připomněly britské průkopníky gotiky Bauhaus a jejich mírně šíleného zpěváka Petera Murphyho. Těžká, zádumčivá, dramatická (a přitom propracovaná) kytarová hudba znovu potvrdila instrumentální schopnosti všech členů XIII. století. Oproti předešlým anarchistickým pamfletům a apokalyptickým výjevům HNF se výrazně změnily texty skupiny, vycházející nyní ze starých legend a pověstí, ale také z Bible a navozující stísňující středověkou atmosféru plnou upírů, tajemných zřícenin, divokých obřadů čarodějnic a vyjících smeček vlkodlaků. Melodicky výrazná Agnes, dramatický příběh Starý hrabě a bolestně patetické Smutné časy patřily k nejzdařilejším kouskům tohoto upířího programu.
Dnes však hraje XIII. století již zcela jiný pořad – v trochu pozměněném obsazení. Bez saxofonu, ale zato s druhou kytarou a elektrickými bicími. Vnější stylizace kapely dnes spíše připomene gotické zaprášené kovboje Fields Of The Nephilim, černé brýle a „vřelý“ zpěv Petra Štěpána v některých momentech zase Husseye z pop-gotických Mission. Nový repertoár – přestože je pokračováním Upířích písní – se zdá být vyzrálejší. Vyrovnanější, ostřejší, dravější, a přitom melodicky přitažlivější. Punkovou, někdy až hardcorově se ženoucí rytmiku doplňují přehledné kytary, plné výrazných motivů a výborných sól. Určitou výhradu lze mít, stejně jako u Upířích písní, k textům. Opět vycházejí z náboženských příběhů, tajemných rituálů a vampírské tematiky. XIII. století v nich používá trochu jednotvárně velice efektní, symbolické obrazy, které však jsou na sebe někdy poněkud násilně (a povrchně) naskládány, takže celkové vyznění není tak přesvědčivé, jako jednotlivé textové části a obraty. To samé platí i pro „got-love story“, které rovněž v textu nevyužily plně atraktivních námětů (viz hudebně výtečná Justina). A to je určitě škoda. Nicméně písně jako Tělo na kříži, Kainovo znamení, Kníže temnoty, Bytosti, Demonia a další patří ke skladbám, jež se víc než jasně hlásí o gramofonovou desku. Takže až bude příště XIII. století zvát posluchače do tajemné země Transylvánie, rád se znovu dám zlákat.
Bytosti XIII. století
