Durman a Posejpal věrozvěstové české improvizační scény

Na počátku sedmého desetiletí se začaly zapouzdřovat veškeré svobodomyslnější kulturní projevy nadějně klíčící v druhé půli let šedesátých. Dotklo se to různých žánrů, ale někdy jen stylových proudů uvnitř nich.

3_durman_1Avantgardnější projevy se dostaly do rozporu s kulturní ideologií státu už jen kvůli své podstatě. Jedním z takových „kokonů“, kde vše přežívalo pro budoucnost, se staly nadžánrové klubové pořady dramaturga Miloše Čuříka v karlínském Labyrintu, jehož podíl na rozvoji alternativní scény není doceněn. Právě tam, někdy v průběhu let 1972–1974 se v různých sestavách objevili vedle sebe kontrabasista Miroslav Posejpal a saxofonista Jiří Durman. Pak se pokoušeli sestavit kapelu, ale nakonec se poprvé na veřejnosti představili jen v duu – a Posejpal udává přesné datum 7. 5. 1975. Hru v duu pak další dva roky zkoušeli ve snaze nalézt fungující model pro své improvizace. Před širší veřejností se nakonec představili až na 5. Pražských jazzových dnech Jazzové sekce roku 1977, kam byli ještě ke všemu přizváni mimo ohlášený program. Jednalo se o koncert 4. celopražské přehlídky amatérských jazzových a rockových skupin pořádaných v holešovické Domovině, která byla v tomto ročníku poprvé pod Pražské jazzové dny přiřazena a jejímž zakladatelem byl právě Čuřík. V denním programu 5. 4. tohoto festivalu se objevuje snad první písemná zmínka o duu Durmana a Posejpala v recenzi Josefa „Zuba“ Vlčka na koncert předchozího večera: „Neplánovanou vložku do programu učinilo duo kontrabasisty Miroslava Posejpala a altsaxofonisty Jiřího Durmana. Vřelý lyrický tón Durmanovy altky působil ve srovnání s hlasitými rockovými kapelami jako příjemná změna.“ Toto vystoupení Durman s Posejpalem považují za opravdový počátek své dráhy – své „alchymie tvoření, jehož MAGICO je smyslem a cílem naší cesty“, jak se svěřují v příloze svého tuzemského CD debutu. Tehdy byla jejich hudba uprostřed amatérských jazzových skupin zaměřených v duchu doby na doznívající klasický jazzrock zjevením, u něhož zbystřili uši spíše zkušenější posluchači. Durman s Posejpalem byli významně ovlivněni norským avantgardním saxofonistou Janem Garbarkem, který svou originalitu vystavěl ze 3_durman_2syntézy lyriky norské hudby, folklorní i klasické, s free jazzem. A tímto směrem po svém a s vlastními hudebními zkušenostmi se začala ubírat jejich hudba. Jak se rozšiřoval okruh jejich inspirací, jejich pojetí free jazzu se měnilo v čirou improvizační hudbu. Pro zvukové zpestření se začali měnit v duo multiinstrumentální, Miroslav Posejpal začal hrát častěji na violoncello, Durman rozšiřoval arzenál dechových nástrojů, samozřejmostí byla baterie perkusních prostředků. Zazněla kytara, akordeon i piáno. Protože měli plné ruce práce s vlastními nástroji, začali časem spolupracovat s perkusistou Miroslavem Kodymem. Ten navíc do jejich improvizací vnesl ukázky asijských bojových umění, jichž je ctitelem. V tomto období se o duo začal manažérsky starat významný aktivista Jazzové sekce Tomáš Křivánek, rovněž dramaturg amatérských přehlídek na Pražských jazzových dnech a až do zrušení také proslulého klubu U Zábranských. Tam byla nezávislá alternativní amatérská scéna jako doma. Duo Durman a Posejpal se stalo „kmenovým“ tělesem na akcích spjatých s Jazzovou sekcí, podobně jako kapela Chadimova Miroslav Posejpal & Jiří Durman (Foto Karel Šuster) nebo Free Jazz Trio z Olomouce. Křivánek tyto časy dokládá slovy: „Tehdejší scénu alternativní hudby jsem znal dokonale – i ty muzikanty, kteří z různých příčin nevystupovali vůbec nebo téměř vůbec. Hráli muziku punkovou, jazzovou, rock´n´rollovou, folkovou a všemožnou další. Když mám zavzpomínat na dobu druhé půlky sedmdesátých let a první poloviny osmdesátých, vybaví se mi jako první vždy ti lidsky nejlepší: Durman, Posejpal a Chadima. Je zajímavé, že z odstupu čtvrt století se mi zdá i jejich tvorba nejzajímavější a nejsvobodnější z celého desetiletí 1975–1985. Na muziku Durmana a Posejpala, a na ně jako na lidi strašně rád vzpomínám. Troufám si říci, že jsem v onom desetiletí viděl snad všechny jejich koncerty. Žádný nebyl podobný druhému. Vždy originál, vždy jedinečnost a absolutní svoboda.“ A právě tehdy, v půli osmdesátých let, se stalo něco neobvyklého – v Anglii byla u renomované značky avantgardního jazzu vydána deska s hudbou Durmana a Posejpala Hidden Voices: Leo Records vydalo v roce 1985 záznam koncertu v Žatci, který se konal 18. 4. 1984. S duem ještě vystupoval Kodym. Posejpal nejdříve nechal do Anglie propašovat pásku s průvodním dopisem, na nějž šéf vydavatelství Leo Feigin hbitě reagoval, a pak při výjezdu s orchestrem konzervatoře předal ještě další nahrávky k výběru. Improvizace této trojice se tak dostaly do jednoho katalogu s nahrávkami takových velikánů free jazzu a improvizované hudby, jako jsou Sun Ra, Cecil Taylor či Anthony Braxton – a právě ten pak hotové album přivezl do Prahy, když přijel zahrát na pražský mezinárodní festival. Absolutně poprvé se Durman s Posejpalem objevili na ofi ciální tuzemské nahrávce však ještě dříve – na sampleru Bratislavské džezové dny 1978 (OPUS), v jehož závěru zazní jejich tříapůlminutová improvizace.
3_durman_3Devadesátá léta nevnesla pro činnost dua nic nového. Živá produkce byla mizivá a duo prakticky utlumilo svoji činnost. Nadále se však oba pohybují v komunitě zajímající se o improvizační hudební projevy. V druhé polovině dekády se Miroslav Posejpal objeví v zajímavém seskupení po boku s perkusistou Alexem Švamberkem s dvojicí jazzmanů majících za sebou společné hraní v mnoha projektech na pomezí free jazzu, soudobé hudby a volné improvizace – Emilem Viklickým a fi nským trumpetistou Jarmem Sermiläm. Jejich hudba se ještě s dalšími spoluhráči objevuje na CD Neuro (Gallup). Následující Paraneuro, Sermilä, Posejpal, Švamberk a Romanowski (elektronika), má zajímavější kariéru, ale mimo demo CD (2001) se objevilo jen na sampleru časopisu HIS Voice (2004). Na duo Durman a Posejpal však nezapomínají pamětníci éry Jazzové sekce: když se další z jejich aktivistů Martin Řezníček stal fi lmovým dokumentaristou, začal jejich hudbu využívat pro svá díla. A tak se improvizace Durmana a Posejpala objevují ve fi lmu o malíři Alénu Divišovi Alén (2010, TV verze 53 minut a celovečerní 75 minut), o malíři a sochaři Janu Křížkovi Jan Křížek sochy a včely (2005), spolu s hudbou Šostakoviče a Mozarta zní ve fi lmu o ženách na východní frontě Fronťačky (2009) a ve válečném dokumentu Sarajevo‚ 94 (2002). Tam ještě v nahrávacím studiu využili vokál Alexandra Krestovského, který jejich hudbu geniálně doplnil. Řezníček k jejich společné tvorbě připomíná: „Spolupráce byla vždy jiná, pokaždé geniální, a s Jirkou, i když se vídáme málo, je to myslím přátelství celoživotní. S Jirkou jsme ještě nahráli fragmenty hudby pro fi lm RU, tematicky o koncentrácích, zde ale nakonec hudba není použita a v rámci jakési maximalizace úspornosti, jak obrazové, tak i zvukové, i Jirkova úsporná minimální hudba byla již příliš maximální a hudební složka se nakonec scvrkla na pouhé konkrétní zvuky – ruchy, různě stylizované ve zvukovou abstrakci. Takto je hudba principiálně použita i u Fronťaček, ale zde ještě fragmenty hudby – kromě „košatých“ symfonických autorů – Šostakoviče a Mozarta, právě v kontrastu k nim, jsou použity minimální hudební motivy, téměř integrované s ruchovou stopou: v tomto případě především zaznívá Mirkovo piáno. Ona vůbec válka je něco mezi středověkou až dávnověkou úsporností a barokní ornamentálností.

3_durman_4Za moment znovuzrození svébytného dua Jiří Durman a Miroslav Posejpal považují až rok 2004. Předcházela tomu v roce 2003 zahájená probírka a zpracovávání všech dostupných zvukových nahrávek vzniklých v nejrůznější kvalitě během dlouhé kariéry dua převážně na koncertech, od roku 1978 do konce osmého desetiletí. V předtuše, že jedině takto zůstane alespoň pro okruh zájemců zachován zvukový doklad o jejich existenci. Vznikla tak edice 11CD Forgotten Memories, která byla po obnovení činnosti rozšířena ještě o čtyři další CD zaznamenávající už současnost, tedy léta 2006–2008. Duo se začíná opět sporadicky vyskytovat v alternativním prostředí. Se Švamberkem se představí také v boskovické synagoze v mimořádně působivém vystoupení.Nadále působí také každý samostatně, připomeňme si alespoň něco. Jiří Durman nahraje sólové CD Vrškámen věnované památce fotografa Ivana Lutterera (2009). S kytaristou Alexandrem Krestovským a zpěvačkou Růženou Hejnou založili trio Opposite Land, s nímž doprovodili recitace veršů Miroslava Topinky, Claudia Magrise a Jana Skácela. V roce 2007 toto trio hraje na festivalu hudby střední Evropy v Moskvě, v roce 2008 koncertují s improvizačním bubeníkem a perkusistou Jaroslavem Kořánem. Durman si cení spolupráci se souborem amerického skladatele Arnolda Dreyblatterna. Miroslav Posejpal se s cellem zase představí v improvizační partě GAMe uspořádané basistou a elektronikem, newyorským rodákem, Georgem Cremaschim na 4. Free jazz festivalu 2009. A letos jim konečně vychází ofi ciální a reprezentativní tuzemské 2CD In The Circles In Time. Protagonistům jsem připravil řadu otázek týkajících se jejich přístupu k hudbě. Rozhodli se, že na ně souhrnně odpoví textovou impresí navazující a doplňující několik předchozích: Cesta improvizace – instantní kompozice (1987), Metoda improvizované tvorby. Hledání jazyka (1987) a Tomu, koho to může zajímat… (promo CD-R 2008). Pusťme si tedy libovolnou nahrávku a čtěme jejich následující vnitřní monolog.

3_durman_5

V KRUZÍCH ČASU

…méně je někdy více,
ale jen cílem se měří cesta
Málokdo dojde bez oddechu
a pouze dojít nestačí …

Na začátku byl altsaxofon a kontrabas a touha zahrát na ně všechnu hudbu světa.

Jak zní tlesknutí jednou rukou …..?

Kolik jsou dva lidé? Je to málo nebo moc? Více nebo méně?

Kde leží hranice mezi „více“ a „méně“, co je v kterém okamžiku více a co méně?
Co nakonec převáží na vahách času: prakticky neomezená možnost komunikace ve dvou, možnost kdykoli se znovu zvednout a vydat se na cestu novým směrem anebo praktická omezení tkvící v tom, že dva lidé jsou také JENOM dva lidé?
Kdo dokáže zahrát víc hudby? Dva lidé nebo tři lidé? Nebo čtyři? Nebo pět…?
Co je víc hudby a co míň? Co je víc k věci a co míň?

„Více“ a „méně“?

Kde je cíl?

… Když je člověku dvacet let, zpravidla moc neanalyzuje, ale žije. Mnoho z toho, co pochopí – anebo nepochopí – později, mu zatím není moc jasné, ledacos je mu zase jasné až příliš. Hodně se řídí citem. Je nekompromisní a mnozí si myslí, že je to sobectví. Nezajímá ho příliš, co si o něm myslí jiní, a nevím, zda ho zajímá, co si bude myslet o sobě sám, až mu bude víc než dvacet.
A když mu potom opravdu je více než dvacet a ohlíží se zpět, často zjistí, že je schopen na mnohé si vzpomenout, mnohé pojmenovat – pravda, mnohé už pochopil – anebo nepochopil –, ale mnohé, a kupodivu právě to podstatnější a nejpodstatnější, že se pojmenování a uchopení vzpírá. Není snadné nalézt pojmenování pro to, co je pro člověka podstatné ve dvaceti, když mu už dvacet dávno není. Je dost těžké přehlédnout čtyřicet let života, po kterém zbývá pár různě kvalitně nahraných magnetofonových pásků a paměťových karet a vzpomínky, které tak rády klamou…

…………………….

V kruzích času probleskují
odrazy vzpomínek
Útržky melodií,
zlomky myšlenek
Tóny a ticho
Světlo a stín

Zapomenuté vzpomínky
Skryté hlasy
Osamělý oheň

Jakými cestami se mohou dva lidé vyrovnat s omezenými možnostmi svých dvou nástrojů, chtějí-li zahrát co nejvíc hudby?

Po jakých cestách kráčet, aby člověk nepřestal slyšet své srdce?

Jak zachytit to, co v sobě člověk cítí a nedokáže to pojmenovat? Jak zachytit nezachytitelné? Polapit nepolapitelné? Osedlat neosedlatelné? Osvojit neosvojitelné? Podmanit nepodmanitelné?

Jak udržet aspoň pár posledních uhlíků osamělého ohně, když je kolem mráz a fujavice? Co je více a co méně?

Až časem a po dlouhých a mnohdy marných pokusech jsme zjistili, že jediná možnost je zavřít oči a skočit. Zapomenout na to, co se člověk naučil a pokusit se plavat.
Improvizovaná hudba se tomu začalo říkat až později. Pro nás to byla cesta srdce, ale neříkali jsme tomu zpočátku nijak. Dodnes si pamatujeme ty první pocity, kdy se to začalo rodit a nám nezbylo než následovat.

Pak jsme začali zkoušet plavat obklopeni čím dál větším počtem nástrojů. Více zvuku, více barev. Více nálad, více energie. Některé z těch nástrojů existovaly, jiné jsme si postavili. Na některé jsme uměli hrát více, na některé méně – nakonec jsme potřebovali na koncert odvézt nákladním autem.

Ještě že těch koncertů bylo tak málo.

A pak zase stahování do ulity. Vztyčte palisády! Odhazování přítěže. Všechen balast přes palubu! Jenom tyhle čtyři struny … jen tenhle plátek a hubička … jen těchhle pár klapek. Alchymistův tyglík. Hledání Alefu. Soustředit se. Výš a výš. Skočit a letět.

Nádech a výdech.

V kruzích času … Tóny a ticho … Světlo a stín …

Zapomenuté vzpomínky
Skryté hlasy
Osamělý oheň
Je to zvláštní, vidět čtyřicet let života namačkaných na dvě malé stříbřité placičky. Všechny ty tóny, všechny ty vzpomínky.

… Ale vždyť …. to bylo jen pár koncertů
… Ještě že jich…?

…………………….

Škoda že jich bylo tak málo.

Zdeněk K. Slabý, Petr Slabý: Svět jiné hudby, 2.díl (Volvox Globator)
časopis HIS Voice: Petr Ferenc: rozhovory v č. 5/2006, 1/2007

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *