AGU střelka

Agu je písničkářka volbou i osudem. Vystudovala zpěv, akustiku nosila záhy namísto školní aktovky a také na ni před školou denně hrávala. Je jednou z mála písničkářek u nás, o nichž lze říct, že muzikou dýchá. Tím spíše, že její rodný jazyk je plný šumivých, třených, rozechvělých, dýchajících, skrze překážky proudících hlásek. Jejím atributem je peříčko, které se objevilo i na obalu desky i v teaseru k ní. Pírka nosí Agu stále u sebe. Působí nesměle, až plaše, než ukáže svou esenci – neřízenou střelu. Debutovou desku Ke světlu vydala loni u Yannick South. V kolekci křehkých písní v jazyce polském, českém i anglickém lze světlo i zaslechnout.

aguKdyby ti to nevadilo, začala bych úplně od začátku, v dětství. Jednou ses zmínila, že jsi vyrůstala u moře, že jste měli něco jako větrný dům.
Větrný, pohyblivý dům. My jsme mu říkali ‚bomboniérka‘, podle toho, že jsme tam byli naskládaní jako čokoládky. Ten dům ve Stegně má navíc takový kšilt, který vypadá jako víko bonboniéry. Byla to jedna z budov původních lázní. Pak se z toho stal domov důchodců. Tatínek tam dělal údržbáře a maminka recepční a jako méně majetní zaměstnanci tady dostali přidělené bydlení. Vyloženě se to jmenovalo: Hotel pro zaměstnance. Dům byl opravdu celý ze dřeva a klepal se. Byl dvoupatrový se třemi vchody a bydlelo v něm poměrně dost rodin. Byl tak nekvalitně postavený, že když se chodilo, všechno se klepalo. Mamka má dodneška ve zvyku dávat skleničky daleko od sebe, aby necinkaly. I ve Gdyni, v novostavbě paneláku, kde jsme potom od mých devíti let žili, to dělala. Pamatuju si, jak jsme první den v novém domě se sestrou skákaly po podlaze a křičely samým překvapením: „Mami, vono se to neklepe!“

Vítr, dech, otevřený prostor a chvění se objevují hodně ve tvých textech… to asi nebude náhoda?
Obrovská inspirace je samozřejmě moře, u kterého jsme žili. Vítr je jistě symbol svobody a symbol uvolnění – „já dýchám“. Ano, je tam hodně živlů, věci zpracované, i nezpracované. Většina mých textů se ale váže ještě na moje sny z dětství a mládí. Dnes to už až tolik nedělám, ale dřív jsem hodně sny řešila ještě v bdělém stavu. Neustále jsem se tázala proč, o čem… Bylo to proto, že jsem měla sny, které se mi vracely, a byly tak živé, tak reálné, skoro jako bych ve snu žila paralelní život. Ty sny se mi pak mísily s realitou a já nevěděla, jak je lapit.

Poznala jsi i lucidní snění?
Nejsem žádný velký esoterik, ani moc nevím, co si mám o nich myslet. Ale kdysi jsem měla spolubydlící, která se o esoteriku zajímala, a když jsem jí jednou vyprávěla, co se mi snilo, celá nadšená se radovala: „Vždyť ty úplně cestuješ!“ A asi měla pravdu. Úmyslně se mi to podařilo pouze jednou, naproti tomu samovolně se mi to stávalo často. Můj tehdejší přítel studoval chvíli ve Francii a mně se po něm hrozně stýskalo, strašně jsem chtěla být s ním, vidět ho, a skutečně jsem měla zcela realistický pocit, že se mi povedlo se tam ve snu přemístit. Nedostala jsem se až k němu, abych se ho mohla dotýkat, ale dostala jsem se za okno jeho bytu a dívala se na něho, co dělá. Pokud se mi to stávalo ve snech samovolně, neměla jsem z toho dobré pocity, naopak, bylo mi to nepříjemné a měla jsem strach, je to příliš neznámé. Byly i noci, kdy jsem se kvůli tomu bála usnout.
Velice často, v některých životních obdobích i každý den, jsem zažívala i spánkovou paralýzu, což je vůbec děsivé. To je stav, kdy je člověk částečně bdělý, ale jeho svaly a hlasivky jsou jakoby ochrnuté. Nemůžete se hýbat ani křičet… a víte o tom… a jste bezmocní k tomu, co se kolem vás děje. Moje máma, která je silně nábožensky založená, se dokonce jeden čas bála, že jsem posedlá démony. Měla jsem u toho tak děsivé vize, že jsem tím dělala starosti celé rodině. Kromě jiných zjevů jsem vídala známé a neznámé lidi ve svém pokoji a jejich tváře se proměňovaly v něco děsivého. Myslím, že touto poruchou trpěl třeba Francisco Goya… Dobře jsem si uvědomovala, že spím, že tohle jsou jen halucinace, a nemohla jsem se probudit. Pak jsme se naučila trik, který mi pomohl. Musela jsem se naučit rozkřičet se. Překonat paralýzu hlasivek. Když se to zdařilo a začala jsem řvát, můj vlastní hlas probudil i moje tělo. Nábožensky založený člověk ti poví, že bojuješ s ďáblem. Psychiatr ti řekne, že bojuješ se silnou úzkostí. Teď už to umím reflektovat…

agu2Jak ses dostala k hudbě?
U nás koluje taková rodinná historka, že jsem zpívala dřív, než jsem začala mluvit. Jeden ze společných večerů se prý naše rodina včetně prarodičů a strýčka dívala na oblíbený seriál. Já ležela v postýlce vedle gauče, ještě v dupačkách. V jednu chvíli se prý strýček zvedl a naklonil se nade mnou a zahlásil: „Lidi, ona zpívá!“ Broukala jsem znělku ze seriálu, na který se každý večer rodina dívala. Strejda to možná trošku přehnal, ale hudba byla ve mně vždycky. Od začátku jsem věděla, že hudbu chci dělat, máma se kolikrát za mě musela v autobusech stydět, když jsem si třeba vymyslela písničku o tom, kam zrovna jedeme, a hulákala ji.

A začala jsi hrát hned na kytaru?
Ne, první byly nějaké klávesky Casio, které jsem si vydupala. V Polsku je kladen velký důraz na svátek prvního přijímání, tato událost se slaví v každé rodině s velkou pompou. Řekla bych, že je to skoro jako svatba. A děti jsou štědře obdarovávány. Já měla dostat kolo, ale chtěla jsem hudební nástroj. Moc to nevypadalo, ale nakonec to dopadlo a dostala jsem klávesy, i kolo, o které jsem nestála, ale bylo takovým symbolem doby nebo manifestem, takže ho musel dostat každý.
Po pár letech jsem si vyškemrala i to, že jsem mohla začít chodit do hudební školy. Musela jsem našim slíbit, že kvůli tomu nebudu zameškávat školu. Na „zušku“ jsem začala chodit až ve dvanácti. Přijali mě na klarinet, ale já stejně nejvíc chtěla hrát na kytaru a klavír. A tehdy mně i mojí sestře naši koupili kytary. Týden jsem nevyšla z pokoje a učila se a potom jsem už kytaru nosila místo aktovky a kamarádi mi říkali: „Agu jukebox, zahraj tohle, zahraj tohle.” A tak jsme trávili většinu přestávek společným zpíváním písniček. A v patnácti jsme začali chodit za školu, na pláž to bylo deset minut… spolu s mojí kamarádkou, flétnistkou, jsme pokaždé koupily levné víno a šly hrát. Tak jsme trávili dny…

Jamuješ někdy v Čechách?
Teď už moc ne, ale v dobách Džezvice dost často. Obvykle po koncertech, kdy se lidem ještě nechtělo jít domů. Tady v Praze znám scénu kolem world music, řekla bych, že tahle scéna hodně jamuje. A ty stejné lidi potkáváš na různých místech v různých kapelách… Poslední dobou jsem ale tak vytížená prací a svými hudebními aktivitami, že už na to není čas. Naposledy jsem se takhle na několik hodin setkala s jedním klukem, který ovládal krabičky, to bylo úžasný.

Zmiňovalas někde i klub Paliárka, vlastní ho tuším René Starhon…
Na Paliárce jsem svého času často hrávala. Je to kouzelné místo, které už od vchodu voní hudbou. René měl jeden čas úžasnou ideu. Chtěl vytvořit uskupení, které by propojovalo irskou tradiční hudbu s balkánským folkem. Měli rozpracovaných pár písní, něco jsem z toho slyšela. A byla to bomba, neuvěřitelná fúze. Myslím, že z toho nakonec sešlo, ale to by ses musela zeptat Rendy. Je škoda, že René tak málo hraje, je vynikající muzikant.

Po lidušce jsi šla rovnou na konzervatoř?
Dělala jsem normálně gympl, třídu zaměřenou na angličtinu, a k tomu jsem chodila na konzervatoř. U nás je školský systém trochu jiný. Je dost časté, že studenti dělají dvě školy, aby měli hlubší znalosti, a s tím vůbec i šanci dostat se na vysokou. Na konzervatoři v Gdaňsku jsem dělala klasický zpěv, operu…

Aha, už jsem doma, máš tak prostorný hlas, že je to poznat…
Opravdu? Já doufala, že už jsem se toho zbavila. Po konzervatoři jsem si musela dát dlouhou dobu pauzu, abych se odnaučila všechny návyky operního zpěvu. Chtěla jsem zpívat civilně a moc mi to nešlo. Takže mi moc nelichotí, když to tam slyšíš. Ze začátku mi ten trénink určitě moc pomohl, základní technika zpěvu je totiž vždy stejná. Operní manýra mi ale vzala to, co mi bylo vrozené. K té naprosté přirozenosti bylo dost těžký se vrátit. Musela jsem odbourat spoustu psychických zábran. Hlavně zbavit se touhy po dokonalosti.

Foto: Petr Jedinák

Agu

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář