Stejně jako label 4AD, který měl zásadní vliv na indie popovou a rockovou historii, tak o pár měsíců později, v roce 1980 vzniklo na severoamerickém kontinentu jiné vydavatelství mající dodnes kruciální vliv na tvrdou rockovou muziku. Postoje mnoha muzikantů k jejich tvorbě, vztah k fanouškům i tomu, čemu šíbři hudebního marketingu říkají „hudební byznys“, narýsoval Dischord Records zcela nově a překvapivě funkčně. V tomto roce slaví 35 let fungování v plné síle. Aby ne, když jejich fungování je od začátku založeno na nadšení pro společnou věc.
Už samotný vznik labelu vypovídá o povaze Dischord Records mnohé. Hrdinou jinak tuctového příběhu byli The Teen Idles, mladá kapela z Washingtonu D. C. Ti se po roce hraní rozhodli společné účinkování poslat do kopru a poslední, co bylo potřeba rozhodnout před definitivním rozchodem, byl obnos cca 600 dolarů ušetřených z 35 koncertů, které si kapela dohromady našetřila. Místo toho, aby si členové peníze rozdělili nazpět, rozhodli se vejít do studia a nejlepší kousky svého autorského snažení vydat na sedmipalcovém vinylu. Psal se rok 1980 a vzhledem k tomu, že nikdo nechtěl nahrávku vydat, se Ian MacKaye a Jeff Nelson, členové Teen Idles a později kultovních Minor Threat, rozhodli pro historický krok, založit jeden z nejkultovnějších labelů na světě – Dischord Records. Vydavatelství se stalo inspirací pro mnoho svých následovníků, díky povaze provozování a chodu labelu, postojům ke kapelám, které zde vydávaly nahrávky, výši prodejních cen desek a neposledně díky tomu, jak se postavilo k celé hudební scéně a životnímu stylu. Během prvních let nepřišlo pouze s novým hudebním jazykem, hardcorem, ale také s filozofií straight edge, ostře se vymezující svými asketickými pravidly vůči excesům rockového establishmentu.
Nebyli to jen Minor Threat, na kterých Ian MacKaye postavil budoucnost labelu. Zpěvák Teen Idles založil Young Brigade, bedňák téže formace Henry dal život legendárním S.O.A., bratr Iana vedl nabroušené The Untouchables a v úzkém kruhu přátel mladého vydavatele se vyskytli ještě nadějní Government Issue. Washingtonská hardcoreová líheň byla připravena a Dischord většině z nich vydal v prvním roce fungování debutový singl. A protože ohlas na tvorbu většiny spolků byl více než pozitivní, Ian se rozhodl pořádně šlápnout do pedálů. V říjnu roku 1981 se se stejně naladěnými kumpány přemístil na druhý břeh řeky Potomac, kde si pronajali bungalov, kterému říkali Dischord House, a zde rozbili přirozené epicentrum všech aktivit komunity. Nahrávaly se zde desky, zkoušelo se zde, kompletovaly nahrávky, dům sloužil ke krátkodobému ubytování i jako putyka bez zavíračky. Vše probíhalo takřka spiklenecky v blízkosti srdce politiky USA. Ian k tomu nedávno pro Guardian prohlásil, že Dischord se snažil využít tmy pod svícnem k rozšíření mezinárodního hudebního undergroundu. „V tomhle městě jsme si museli udělat všechno sami, protože je to v podstatě aglomerace nasycená vládou a federálními úředníky,“ řekl mi MacKaye v roce 2002. „Faktem je, že mnoha lidem ve Washingtonu je nějaká vláda úplně volná. Díky tomu se nám podařily akce, o kterých se mnohým ani nezdálo.“
První dva roky fungování nakoply washingtonskou scénu do nebývalého rozkvětu, a Dischord nebyl s to se všem dostatečně věnovat. Na vině byly i finanční problémy způsobené komplikacemi s nepružným a nesmírně drahým výrobcem a distributorem desek. Naštěstí se v roce 1984 objevil na scéně Angličan John Loder a jeho mladá distribučka Southern Studios, který nabídl churavějícímu labelu pomocnou roku. Na zkoušku vyrobil dotisky vyprodaných nahrávek pro evropský trh a pokusil se nabídnout z Londýna na severoamerický trh desky mladé hardcoreové americké krve. Podařilo se a byla to spása doslova na poslední chvíli, protože neúspěch labelu táhl ke dnu i samotnou scénu, kde se rozpadala jedna kapela za druhou. Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Krize jádro labelu utužila a zplodila druhou generaci kapel v čele s Rites of Spring, Lunchmeat, Beefeater, Fire Party a Ianovi nové formace Embrace. Ti všichni se vedle hraní vyhranili i politicky. Založili aktivistickou skupinu Positive Force DC, začali organizovat řadu benefičních akcí, protestů s politickým podtextem. Nejlepší obrázek o tom, kdo rodinu Dischord Records tvořil, podá i dnes kompilace The State Of Union, která se zdarma distribuovala na politických akcích. Se svou partou Scream na hudební scéně debutoval sedmnáctiletý Dave Grohl…
Konec osmdesátých let zrodil další generaci kapel Dischord a definitivně uťal pochybnosti o jeho budoucnosti. Vytvořil tak levicovou protiváhu podobně mohutné oi scéně. Jawbox, Shudder to Think a Nation of Ulysses. Tyto oslnivé kapely vmíchávaly do hardcoreové tvorby odkazy studené války, popkulturních teorií a nervnost free jazzu. Pak se ale na troskách Embrace a Rites Of Spring zrodili Fugazi a strhli na sebe veškerou pozornost. Devadesátá léta přinesla řadu nabídek Fugazi od nadnárodních koncernů. Všechny skončily v koši. Úspěch své kapely naopak Ian využil k masivnější propagaci svých dalších tehdejších koní – Bluetip, Circus Lupus nebo Make-Up.
Přelom století pak label oslavil ve velkém stylu. Dvacet let fungování připomněl masivním boxem 20 Years of Dischord přestavujícím zásadní singlové milníky labelu, ale i čtrnáct kapel, které v tu dobu byly nadějí vydavatelství. Mezi nimi například Q and Not U, El Guapo nebo Black Eyes, kteří se hlásí na veřejnosti jako první generace muzikantů vyrostlá na zvuku původních zběsilých washingtonských smeček. Myšlenka, jež se původně zdála být generační výpovědí, začala žít vlastním, více než silným vlastním životem. Myšlence, nastartované počátkem osmdesátých let, se dařilo i díky neskutečné skromnosti, s jakou Ian a jeho blízcí spolupracovníci vedli Dischord i v dobách největší hojnosti. A i když i dnes je nejprodávanějším artiklem vydavatelství kompletní diskografie Minor Threat, i tak jejich současní protagonisté jako Alarms & Controls, Slant 6 nebo nejnověji Radical Elite stojí za pozornost. Za labelem totiž nestojí pouze unikátní hudba, ale především jedinečná myšlenka a s ní související postoj.
