Pianistka a zpěvačka Marcia Ball se narodila v Texasu a vyrůstala v Louisianě – sama definuje svůj styl jako Gulf Coast rhythm & blues. Zdařilý rozhovor Daniela Konráda s ní byl před lety publikován v časopise Crossroads, a proto jsme se před jejím loňským vystoupením na šumperském festivalu Blues Alive snažili tentokrát vést řeči hlavně kolem piana, pianistů a zážitků z hudební scény posledních padesáti let jak v Austinu, tak celém pobřeží Zálivu, které dalo vzniknout například neworleanskému pianovému stylu pro dvě pěsti, zydeku, swamp-rocku a samozřejmě i texaskému blues.
Na pódiu máte připraveny elektrické klávesy a koncertní křídlo – dělíte podle toho svůj repertoár?
Ne, celý večer budu hrát jen na klávesy. Hrávala jsem dříve na akustické piano, protože to mám ráda, ale když se hraju s kapelou, hraju na klávesy.
A nějaké sólové věci?
Ne, nic takového. Mám pár balad, pár sólových čísel, takových citlivějších věcí, ale dnes hrát nic sólo nebudu. Já akustický nástroj miluju, ale když hraje kapela, všichni začnou postupně zesilovat… A křídlo taky zabere celý střed pódia, takže jsem si už za ta léta prostě zvykla na klávesy.
Od pěti let jste chodila na klasické lekce piana. Byla to velká změna, přejít v technice hry na rhythm & blues?
To byl postupný vývoj, evolucí z mých dětských lekcí. Moje babička a tetička hrály na klavír, takže jsem mohla poslouchat jejich hudbu a k tomu se učit z not. S tím jsem vyrůstala, ale pak, když jsem byla na vysoké škole, asi v osmnácti, vypukla rock´n´rollová revoluce s Rolling Stones a dalšími takovými kapelami. A nám došlo, že když takoví odrbanci můžou být kapela, tak to už my taky. To najednou došlo všem, a tak taky začala naše garážová kapela. Chodila jsem do školy v Baton Rouge v Louisianě, na Louisiana State University, a tam jsem potkala určitou skupinu lidí. Byli jsme především hippies a takových zase nebylo moc, takže jsme hodně drželi pohromadě. A jedni, co navíc chtěli taky něco hrát, se mě tehdy zeptali, jestli s nimi nechci založit kapelu. Tak jsem se poprvé ocitla v kapele a od té doby už jen hraju a hraju.
Pak jste také prý v Austinu pracovala v univerzitní knihovně?
Tehdy jsem byla jen taková úřednice, byl to prostě job v univerzitní knihovně. Ale kdybych se pak nechytila s muzikou, vrátila bych se do školy a potom možná zpátky do knihovny. Protože knihy jsou něco, co prostě miluju.
V té době jste taky hrála na kytaru…
Jen trošku, folkové věci.
Hrajete na ni ještě?
Jen někdy, když píšu písničky, ale na koncertech ne. Protože s kytarou píšete jinak, s kytarou je jiný rytmus než na pianu, takže to generuje jiné pocity.
A píšete třeba úplně bez nástrojů?
Ano, ano, často, hlavně když řídím auto.
Kdesi jsem četl, že jste svého času kvůli tomu dokonce brzdila u telefonních budek a volala si nápady domů na záznamník…
No jasně, prostě hned úúúúúúúúúúúúúúúúúgggggchchcchrrrrr k chodníku. Dneska už stačí vzít do ruky mobil.