Anketa

Co pro vás osobně Bob Dylan znamená? Případně kterou jeho píseň, desku nebo období jeho tvorby máte nejraději a proč?

 

Jan Fic (písničkář)

Bob Dylan je pro mě samozřejmě naprosto zásadní osobnost moderní světové hudby. Jeho odkazy můžu vidět nebo slyšet každý den, je tak prorostlý do nejrůznějších žánrů, které taky napříč desetiletími spojoval a prostupoval, že je těžké na jeho dílo i život nepohlížet s úžasem a pusou dokořán. O jeho básnickém a performerském talentu jako takovém samozřejmě vůbec nevedu debatu.

Nejzásadnější Dylanova píseň je pro mě One More Cup Of Coffee. Ne snad proto, že ji (naprosto bravurně) přebásnil a přezpíval Robert Křesťan, ale protože v sobě spojuje všechno, co na něm mám rád. Příběh, slovní obraty, znepokojující, ale strhující atmosféru a trošku ulítlý, ale hrozně přitažlivý projev. Taky si na ni vzpomenu každý den několikrát u hrnku kafe.

Václav Láska Vaňura (hudebník)

Boba Dylana jsem začal vnímat už jako malé dítě, i když zpočátku jen zprostředkovaně bezpochyby díky Golden Kids a české verzi jeho The Times They Are a-Changin. S příchodem puberty a mým učením na kytaru přišla řada na jeho Knockin‘ on Heavens Door, i když tu jsem zase možná nejprve slyšel od Guns N Roses. Vlastně to asi bylo to neuvěřitelné množství umělců, kteří si nějakou píseň od něj zařadili do vlastního repertoáru, co mě přivedlo k Dylanovi. Abych se přiznal, nemám žádné období jeho tvorby, které bych měl raději než jiné mám rád jednotlivé jeho písničky bez ohledu na to, kdy vznikly. A co pro mě Dylan znamená? Pro mě je to velikán, superstar, chlápek, který to od hraní na kytaru v kampusové kavárně dotáhl na absolutní světovou špičku a během této cesty ovlivnil každého druhého, od Beatles přes Rolling Stones až po Bowieho. Neskutečný člověk, jsem rád, že jsem ho mohl vidět naživo.

Slávek Klecandr (Oboroh)

Když se mi zhruba ve čtrnácti dostalo do ruky album Songy Boba Dylana, vydané tehdejším Gramofonovým klubem a obsahující překlady textů, a četl jsem verše jako Tamhle stojí tvůj sirotek s puškou v ruce a pláče jako oheň na slunci (Its All Over Now, Baby Blue), úplně mě to porazilo. Otevřelo mi to dveře pro mě dosud nepoznaného světa a nebylo cesty zpět. Poslouchal jsem tu desku pořád dokola, a ačkoli jsem tehdy neuměl anglicky, texty jsem si nějak zapamatoval. Většinu z těch písní jsem byl schopen v rámci svých tehdejších schopností zahrát na kytaru a neuměle zahalekat. Některé z těch písní hraju a zpívám dodnes v příležitostné odbočce Oborohu s názvem The Fork.

Pokud mám zmínit jedinou píseň, bude to Desolation Row z alba Highway 61 Revisited. Je to jako procházka chodbou tajemné galerie. Deset slok deset obrazů. Strhující jízda až do rozuzlení v samém závěru. Mohl bych ji poslouchat snad denně a věřím, že by mě neomrzela.

Z alb na mě nejvíc působí Blood On the TracksJohn Wesley Harding, a to díky atmosféře, nádherným melodiím a úchvatným textům. První a závěrečné dva texty z John Wesley Harding jsou sice nějak až lidovkově“ prosté, ale slouží jako skvělé intro a na konci jakési rozhřešení“, vyvedení ze starodávně podivných a podmanivých chmur alba.

Robert Zimmermann je jeden, Dylanů několik a každý z nich stojí za pozornost. Na dosud posledním albu konec konců zpívá svým krásně poničeným hlasem: I contain multitudes…“

Martin Kratochvíl (Jazz Q)

První setkání s Dylanem někdy začátkem šedesátých let ve mně vyvolalo rozpaky: Ten člověk neumí zpívat, jen hýká, a ani jeho hra na kytaru nesnese přísnou kritiku. Jak strašně jsem se mýlil! Dnes bych na otázku, kdo ztělesňuje symbol těch nádherných plodných let, a kdo si tedy zaslouží určitě Nobelovku, odpověděl jednoznačně: Bob Dylan! Redefinoval muziku i poetiku, vytvořil si sám svůj hudební svět a ovlivnil mnohé. A můj emotivní vztah patří LP Blonde On Blonde.

Jakub Zbořil (Billow)

Boba Dylana řadím osobně k dalším velkým jménům, jako jsou David Bowie či Rolling Stones, ke kterým se mi i přes mnohé snahy nepodařilo proniknout natolik, abych si jejich tvorbu dokázal skutečně zamilovat. Samozřejmě ty nejznámější skladby jako The Times They Are A-Changin, Mr. Tambourine Man nebo Hurricane si rád kdykoli poslechnu, ale z období 60. a 70. let (ke kterému mám jinak velice vřelý vztah) dávám přednost jiným písničkářům, které Dylan nejspíš v mnohém inspiroval. Namátkou Joni Mitchell, Neil Young, Tim Buckley, Linda Perhacs, Jackson C. Frank nebo Dave Bixby. Pokud bych měl ale přece jen vypíchnout jednu Dylanovu oblíbenou desku, bylo by to Blonde On Blonde, kterou jsem rád poslouchal loni v létě při procházkách městem.

Ondřej Fencl (Hromosvod, 5P Luboše Pospíšila, Schodiště…)

Bob Dylan je pro mě největší písničkář všech dob, zásadní básník poválečné epochy, věčný hledač, svou ojedinělostí srovnatelný na hudebním poli snad jen s Beatles. Shodou okolností první kazeta, kterou jsem kdy poslouchal, byl výběr jeho hitů. Přirozeně to byla tátova kazeta a na druhé straně měl Johna Denvera. Pamatuju si, že jsem si tehdy Dylana představoval jako černocha to mi bylo asi pět let. Naživo jsem barda zažil desetkrát a pokaždé to bylo úplně jiné, což je u něj jediná jistota. Nikdy nezapomenu na svého prvního live Bobaříjnu 2003 na Spartě, kdy vedle mě na ploše stál pan prezident Havel v kožené bundičce, kapela spustila hymnu Like A Rolling Stone a mně se spustily slzy. Napadá mě asi dvacet mých nejoblíbenějších dylanovek, ale jako první mi dnes naskočila Dont Think Twice, It’s All Right.

Teď, v covid times, mám velký strach právě o tyto dlouhověké hudební velikány. Když vám krátce před osmdesátkou pandemie na dva, tři roky přeruší třicet let trvající turné…

Co pro vás osobně Bob Dylan znamená? P . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář