Pod pseudonymem S.d.Ch. se skrývá autor dramatických i prozaických textů, kolážista a lídr kapely Ruce naší Dory, Miloslav Vojtíšek, s nímž jsem si popovídal o jeho nejnovějších aktivitách, které jsou vskutku košaté.
Vydavatelství Polí5 právě vydalo nové album tvojí kapely Ruce naší Dory, přičemž sestava zůstala stejná jako na tom minulém, což není úplně obvyklé. Kolik vlastně prošlo Rukama hudebníků za celou dvaadvacetiletou éru kapely? A jsi s některými z nich ještě v kontaktu?
Vlastně ne moc. Když započítám dnešní sestavu tak dva bubeníci, jeden kytarista, čtyři basáci a jedna akordeonistka. S některými z bývalých členů jsem ve sporadickém kontaktu. Takže největší fluktuace byla na postu basové kytary.
Nové album Nositel laskavých představ bylo vydáno pouze na vinylu, přičemž digitální verze se dá stáhnout přes Bandcamp. Je to první vinyl v historii kapely, předtím jste měli vše na CD. Stál vás ten vinyl víc než kompaktní disk? Zaznamenal jsem na internetu, že na album zpětně vybíráte peníze od fanoušků přes Donio. V jakém nákladu to vlastně vyšlo?
Vydáváme 300 kusů našeho prvního vinylu a peníze vybíráme právě proto, že je jeho výroba výrazně dražší. Jenže CD už je pomalu na konci své cesty.
Osobně mi novinka hudebně i textově celkem plynule navazuje na předešlou desku Kráter po bazénu. Ostatně několik písní z Nositele hrajete na koncertech už docela dlouho. Vnímáš ty sám nějaký posun mezi dvěma posledními deskami?
Vnímám. Kapela zní vyhraněji. Do studia jsme šli se zavedeným repertoárem, který už prošel koncertním prováděním. A především jsme hostující hudebníky omezili na Ondřeje Ježka, který desku nahrával. Co tedy nenatočil on, natočil někdo z kapely.
Máš nějakou veselou příhodu z natáčení novinky? Mě nejvíc pobavila píseň Chata 131 o legendárním písničkáři Janu Nedvědovi, kterou tipuju na hit Rádia 1. V tom tracku jsou mluvené vsuvky harmonikářky Jany Viktorínové, že jste v jiné písni. Ty jsou autentické, nebo to je takto jen chytře stylizováno?
Je to chytrá stylizace od Ondřeje. Výhrada, že jsme v jiné písni, byla původně určena jemu, prostě se během nahrávání přehlédl či co, už nevím. V písničce to však působí, jako kdyby výtka směřovala na mě, já ji ignoruju a stále si jedu svůj rap o slavném folkařovi. Tyhle věci Ondřej ovládá. Když jsem poprvé slyšel jeho zvukařský proslov v Baumaxově parodii na Krajčovy hudební a textařské kýče, tak jsem spadnul pod stůl: „Tak ještě dvě tři kolečka toho tvýho úpění a bude to dobrý…“
Skloubit kariéru nekomerčního umělce s osobním životem a činností vedoucí k obživě není jednoduché. Ty jsi měl období, kdy jsi trochu tápal, teď ale pracuješ v knihkupectví a prodejně hudby Rekomando, které vlastní Pepa Jindrák, basák z tvé kapely a její vydavatel. Dá se říci, že tě tato práce konečně uspokojuje, a že se tak kruh uzavřel?
Já říkám, že pracuju jako příručí v knihkupectví, a doufám, že se tím nic neuzavírá, nejméně nějaký kruh. Nicméně napomáhat chodu kultovního prostoru, kterým Rekomando už léta je, beru jako privilegium svého druhu. Patřím mezi ty, kteří kritizovali zoufalství tuzemského kulturního provozu a jeho honorářovou kulturu, a dokonce jsem na tom vydělal nějaké peníze, protože jsem vytvořil řadu děl na tohle téma. V poslední době se mi ale věčné žehrání už hnusí, možná i proto, že se stalo jakousi požadovanou a běžnou agendou, nebo chceš-li folklorem. Člověk se musí zařídit jinak než mít trafiku jako užitečný idiot. Už proto, že na tom, jak ty říkáš nekomerčním umění, vydělávají někteří komerční duchové celkem pěkné peníze, přikrmené patřičným grantováním. A dokonce už jim není ani blbé parkovat svoje bouráky v blízkosti různých kulturních akcí a festivalů, kde se koncentruje veškerý umělecký prekariát.
Tím jsi mi nahrál na další otázku. Co říkáš na poslední dobou hodně propíraný status umělce? Jsi pro anebo proti, nebo tě to nechává chladným? Pokud by to opravdu zavedli, dokážu si představit tu nekonečnou frontu před úřadem, který by vydával potvrzení, že jsi umělec. A co my dva, taky bychom se v té frontě potkali?
A o to jde, že by podobné osvědčení neměl vydávat žádný úřad. Jasně, že nikdy nesestavíš ideální oborovou komisi a nenastavíš dokonalá kritéria, ale přesto jsem zastáncem statusu. Z vlastní zkušenosti vím, za jakých podmínek lidé v kulturním provozu pracují. A když ještě přijde k politickému veslu psychopatologická parta jako dnes, mohou se všichni ti bezesporu pracovití a mnozí i talentovaní lidé pást v nedůstojných grantových stádech. V primitivním prostředí, které neopouští myšlenku, že umělec je tak trochu parazit (pokud nefidlá v televizi), který se nemá mít příliš dobře, uprostřed tupého domnění, že investice do kultury jsou vyhazováním peněz, není status možností, ale vlastně nutností.
Kromě hudby seš aktivní na poli dramatu, literatury a komiksu, což je úzce provázáno. Co ti vyšlo loni za knihy a kde a co ti vyjde letos?
Vloni vyšly v nakladatelství Rubato dva svazky dramatických textů Metafyzická trilogie a Filmařská trilogie. A v nakladatelství Centrala kolážový komiks Varlén 10,11,12. Sto osmdesát šest stran bezprecedentního obsahu v barvě a na dobrém papíře. Příští rok vyjde v malém nakladatelství Jaryho Tvrdoně Piccola Praga sportovní povídka Moliérův učeň a snad bude dokončena dětská kniha, na které pracuju s Magdou Rutovou.
A píšeš ještě rozhlasové hry? Kolik jich vlastně bylo?
Naposledy jsem na objednávku Vltavy psal hru Můj vůz je před vraty k háchovskému výročí. Pak si ještě pamatuju tituly Pochodeň bez čísla, Ze všech sirek poslední zápalka a Poslední husička.
Varlén je takový tvůj nekonečný existenciální komiks. Už jednou jsi za něj dostal Cenu Muriel a nyní jsi byl na ni s novým dílem nominován znovu. Tuším s tím tehdy měl někdo problém, a tys tu cenu nepřevzal anebo ses nedostavil na ceremoniál? Je to tedy tak, že vytváříš Varléna kontinuálně bez myšlenek na to, že ho někdo vydá, a teprve v určité chvíli oslovíš nakladatele? Ivan Mečl z Divusu, který tě jako první začal vydávat, už není tolik aktivní? Nejméně tři knihy Varléna ti přece vydal právě Ivan. Proč ta změna?
Začnu od konce. Když drby, tak drby. Ivanovi jsem řekl, že tohohle posledního Varléna dělat nebudu, pokud ho nebude moct vydat, protože chápu, že je to drahá sranda, ale chtěl. Tím trochu odpovídám na podotázku, jestli ho vytvářím kontinuálně. To jsem dělal tak do čísla 6. Pochopil jsem, že kdybych to valil opravdu jako deník, měl bych vydavatelsky nezvládnutelná kvanta materiálu, a o to nestojím. Varlén vzniká pro jeho čtenáře. Ale zpátky. No, a když jsem byl s posledním číslem hotov, pomalu začalo vycházet najevo, že první barevný Varlén je nad jeho síly nebo ochotu. Počkal jsem necelé tři roky a svěřil se s bezprizorným materiálem dávnému varlénovskému příznivci Michalu Słomkovi, který provozuje nakladatelství Centrala. A snad že jsem se mu svěřil na pisoáru Horáckého divadla a snad že jsem mu vyložil, že tenhle Varlén musí vyjít barevně, nevyjádřil se hned, ale ozval se za pár týdnů, že by ho udělal. A Cenu Muriel dostal předchozí Varlén za lettering, ten současný byl nominován v hlavní kategorii. Sošku Muriel jsem převzal dodatečně, protože Ivanovi nepřišlo důležité si ocenění vyzvednout a já jsem měl ten večer koncert.
Vraťme se ještě k Filmařské trilogii. Pokud vím, tak jsi ji napsal vlastně na zakázku pro studenty FAMU, kteří tvou tvorbu mají rádi, což si myslím, že pro tebe musí být satisfakce i pozitivní motivace k nové tvorbě. Dokonce dotočili krátké filmové vstupy do tvého dramatu, pokud se nepletu. Můžeš to prosím tě upřesnit, jak to bylo a je, a kde můžou tví fanoušci toto multimediální dílo zhlédnout?
Přesněji Filmařská trilogie vznikla na zakázku filmové produkce GPO, která je tvořená absolventy i studenty filmové akademie. Ta stojí i za vznikem divadelního představení FA®MU!, což je název jedné z her trilogie. Nejprve ji ale knižně vydalo nakladatelství Rubato. Ony filmové vstupy jsou vlastně dva kompletní divadelní obrazy, které se odehrávají ve filmařském očistci, takže si o filmové ztvárnění vlastně říkaly. A o co jde? Objednaná hra měla reagovat na takzvanou hackerskou aféru, která právě probíhala na FAMU. Základem textu měly být uniklé e-maily některých členů profesorského sboru, ve kterých se nestandardně vyjadřovali o svých kolezích a studentech. Když jsem se s materiálem seznámil, bylo jasné, že e-maily nemohou být základem, ale jen doplňkem dramatického textu, který by mohl na poměrech v akademii ukázat něco z důsledků falešného mýtu našich novodobých dějin, který tu stvořili předlistopadoví umělečtí exponenti, kteří se hned po revoluci přimkli k vítěznému disentu a někteří i k výrazným postavám undergroundu. Někdy na přelomu února a března představení provedeme v kině Atlas a hledáme termíny pro další reprízy v A studiu Rubín. Na jaře se chystáme taky do táborské Truhlárny.
A jak je to tedy s divadlem? Ty jsi kdysi začínal jako loutkoherec a „loutkodramatik“ s Varlénovým loutkovým seminářem, což byla nádherná představení. Realizuješ ještě někdy nějakou loutkohru?
Těžko říct. Tady to rčení o dvojím vstupování do jedné řeky platí dvojnásob. Co by mě k tomu mělo vést? Touha po výdeji obrovské energie spojené se symbolickými honoráři? Já už jsem toho realizoval opravdu hodně, a opravdu mnoho jsem udělal za párek. Míra volontérství a kulturního spasitelství se naplnila. Už žádné kroužky kulturně-zájmové činnosti. V podstatě jsem realizoval a řekl, co jsem říct chtěl a teď už mě zajímá jen lákavá umělecká práce provázená dobrou a spravedlivou odměnou. Nejsem okoralý ani znechucený. Jen už chci šetřit silami a dělit čas svého života jiným způsobem než doposud.
Později jsi přešel od loutek ke scénickým čtením živých lidí a poslední léta se tu a tam objeví tvá hra na prknech, co znamenají svět. Naposledy jsem viděl v Divadle Orfeus tu parodii na Foglara Hostina pro jestřába. To jsem myslel, že spadnu smíchy ze židle, parádní provedení. Kde jinde se ještě v současnosti hrají tvá díla, případně kde je mají v plánu hrát?
V Kašparu hrají hru Politiku správcovny a hru 2084. A kde je mají v plánu provozovat, to bych ti říct mohl. Každý rok krouží kolem mých her upíři z předních divadel, aby z toho nakonec nic nebylo. Je to nějaký druh sadismu, který už naštěstí beru, jak říkal Václav Havel, sportovně. Věřím jen tomu, co pochází od Karla Krále, mého zásadního zastánce v polosvětě českého divadla. Kdosi řekl, že jsem knížetem divadelního podsvětí. To mi zní hrdě!
Mimochodem viděl jsem kdysi v již zaniklém divadle Perla scénické čtení tvého dramatu Jelení příkop a později jsem to viděl jako regulérní hru v Divadle Na Zábradlí. Musím se přiznat, že scénické čtení se mi líbilo víc než divadlo v provedení profesionálů. Jak ty vnímáš adaptace svých her na jevišti, nakolik se to protíná s tvou vlastní představou, jak by to mělo vypadat?
Naštěstí už jsem došel ke kýženému poznání, že protnutí jevištního ztvárnění s mojí vlastní představou není důležitým kritériem. Rád se v posledním čase nechávám překvapovat podobami inscenací, a pokud jejich tvůrci nepovažují můj text za surovinu či polotovar, ale za rovnocenný prvek inscenace, pak bývám s výsledkem spokojený. Poslední realizace v Divadle v Dlouhé, ve Studiu Kašpar i ve smíchovském Orfeu takové byly. Velmi si cením spolupráce s režisérem Davidem Pizingerem, který připravuje už třetí inscenaci mého dramatického textu, a jehož přístup k látce je naprosto ojedinělý svou citlivostí a pronikavostí.
Máš tři dcery, z toho dvě dospělé, přičemž jedna z nich vystudovala DAMU a viděl jsem ji ve scénickém čtení tvé funerální hry z Ruska v Kavárně Liberál. Dá se tedy říct, že jablko nepadlo daleko od stromu, a dcera se potatila? Hraje s tebou i v dalších projektech, nebo taky sama píše?
Prostřední dcera DAMU teprve studuje. Podle klauzur soudě, ovládá herecký obor na daleko vyšší úrovni než já. Umím obstojně zahrát starce a výborně nasrané číšníky, když je třeba. V mimoškolních projektech by studenti DAMU účinkovat neměli, takže o našem spoluúčinkování s dcerou nemám, co říct. Jako za Rakouska.
Chápu, spletl jsem se. To nebyla tvoje dcera, byla jí jen podobná. Každopádně ti děkuju za rozhovor.