Ad hot

Nejen jaksi fyzické, ale i hudební staré lásky mohou navzdory úsloví korodovat. A nic pěkného to není. Jako pár nedávných setkání s tvorbou Vana Morrisona. Jehož mi coby teenagerovi objevila legendární pražská kapela The Matadors, hrající v druhé půli 60. let několik skladeb z repertoáru belfastské skupiny Them. Které byl Morrison frontmanem. Vzdáleně připomínající Erika Burdona z Animals. Také expresivního a poučeného černými vokalisty. Akorát že z Morrisona se o něco později vyklubal uhrančivý umělec, kombinující neslýchaným způsobem soul, rock, blues, jazz a poezii. A v dalším zhruba půlstoletí vydával album za albem, obsahující úžasné, často silně melodické songy, jimž se dostávalo coververzí a sahali po nich hollywoodští režiséři. A Morrison, plný až nezkrotné energie a stále žhnoucího vztahu k hudbě, na níž vyrůstal a kterou neustále všelijak transformoval, se stal jednou z neselhávajících ikon světové scény. Tedy zdálo se, že neselhávajících. Jenže pak, snad v důsledku nějaké osobní krize spojené s věkem, začal strašlivě prskat. Na protipandemická opatření, Mezinárodní měnový fond a na kdeco vůbec. Stupidní nahrávky se nedaly poslouchat a člověk se nechtěl vracet ani k těm překrásným starším. A byl vysloveně rozčarovaný. Morrison v téhle nepochopitelně stupidní chvíli měl navíc po boku komplice, generačního, hudebního a ještě slavnějšího, Erika Claptona. Společně kleli na poměry jak dva staří kokoti, až to dunělo. Clapton se pak vůbec vybarvil, když se dávno po ruském vpádu na Ukrajinu vyznal z obdivu k Putinovi a ze zklamání, že kvůli sankcím nemůže koncertovat v Moskvě! V tom s ním Morrison naštěstí nesouzněl, přestal brblat, aspoň veřejně, a po celkem slušných albech prastarých převzatých songů Moving On Skiffle a Accentuate The Positive (obě 2023) jako by se mu vrátila autorská jiskra a interpretační síla. Kterých je plná letošní deska Remembering Now. To, co od něho léta známe a milujeme. Sice nic nového, samé osvědčené postupy, ale pořád to má magii. Ty litanické nebo snad spíš raposodicky naléhavé vlny. Ona nostalgie a cosi mystického. Někdo by řekl transcendentálního. Když se Morrison vydává do starých, respektive jeho mladých belfastských časů. Když se mu zamlouvá nápad psát zase milostné písně. Nebo když nás i sebe ujišťuje, že neztratil „smysl pro zázrak“. A Sence Of Wonder se totiž jmenuje deska z roku 1985, tedy Morrisonova plodného období. Které příznačně nazvané Rememeber Now připomíná. Jakže je to s tím nerezavěním?