A Vijna Vijnoju: (Spivanik)

Album A válka válkou není žádné zjevení, které by otevíralo písničkářskému světu nové dimenze. Taky to není jeho úkolem. Deska je součástí zpěvníku, který vydal pro ukrajinské vojáky a dobrovolníky z Národní gardy Lvivskyj lycar (Lvovský rytíř), což je ukrajinská dobrovolnická organizace, která se zabývá sháněním prostředků a nakupováním vojenského vybavení pro dobrovolníky i pohraničníky. Chtěla ale nabídnout klukům na frontě i něco víc, proto obstarává kytary a vydala také zpěvník s texty i akordy. Pojetí alba je tomu do jisté míry přizpůsobené, kytara hraje čistě doprovod bez jakýchkoliv vyhrávek, aby se vojáci na frontě snadno písničky naučili. Podání zpěváka Andrije Chavunce je ovšem silné, tomuto zasloužilému umělci, který jezdí na frontu hrát vojákům, se podařilo vystihnout náladu všech písní, ať už to byly národní písně včetně ukolébavek, typické romansy, balady o lásce nebo vlastenecké nacionalistické či dokonce parodie na rock’n’roll Kolorovi olivci nebo na gospel s typickou „emerickou výslouností“ o vysněné zemi za Velkou louží s textem připomínajícím trochu Trumana Capota od Garáže. „Já na Floridu pojedu / popít visku, sníst rybu / a vykoupat se v Atlantiku,“ přičemž v refrénu –„Hamerika / everybody – nahý baby / dlouhý žvára / černý brejle“ nechybí dokonce ani soulový sbor.
Zajímavější je výběr písní, který hodně vypovídá o pocitech vojáků, o životě na frontě i o tom, za co bojují. Z jednadvaceti písní je jich šest národních, jedna je z animovaného filmu Brémští muzikanti, ovšem přetextovaná Chavuncem do ukrajinštiny, většina je jich však autorských. Všudypřítomný je obraz smrti, což dokumentují závěreční Čornji kruky: „Černí krkavci, nekružte nade mnou / chtějí mou krev, má muka / sil nemám, abych se zvedl / posekali mě v boji.“

Skoro každá píseň nějak zmiňuje kozáky, což je pochopitelné, protože v ukrajinské historii mají klíčovou roli. Dokázali si vybojovat nezávislost, postavit se nájezdníkům, ať to byli Tataři nebo Rusové. Akcentován je pochopitelně boj proti Rusům, označovaným spíše za Moskaly. „Do Černého moře krev Dněprem teče / tam Sič naše, hej hop, tam Sič naše / tam Sič na Moskala jde // vepředu ataman vede / pod ním koník, hej hop, pod ním koník / pod ním koník smutně jde // Jak mám být veselý, jak mám být veselý / když stepí hej hop, když cestami na Ukrajinu jdou Moskali,“ zpívá se v lidové písni V Čorne more krov Dniprom teče.
Jednou z nejpůsobivějších písní je Čornyj voron, která ve zkratce přibližuje kozácký život: „Být či nebýt, přežiješ, nebo ne? / Budeš žít svobodně, nebo ujařmený / žehná máma synovi- kozákovi / je u hajdamaků ataman // Na širé stepi, v širém poli / hledal kozák lepší osud / prolétla ostrá kulka vestou i blůzou / Nelekl se ataman Černý havran / kozácká duše – studený jar // černé kabátce a černé čuby / na vraných koních jedou kozáci / zranění šavlemi, několikrát postřelení / pamatuje, kluci, Ukrajina na vás.“
Zmiňován je i hrdina ukrajinských nacionalistů Stepan Bandera. Novodobá vlastenecká lidová píseň Išly my do boju začíná slovy: „Šli jsme do boje temnými lesy / šli jsme za Ukrajinu, za rodný kraj / ukrajinská armáda Stepana Bandery / za ukrajinské obyčeje.“ Končí verši: „Ukrajina byla v slzách a ruinách / toužila po synech / ale ještě nezemřela, neklesla na kolena / překrásná naše rodná země // Na daleké Sibiři umírali hrdinové / museli položit život. / Na naší vlajce svaté barvy / to barva nebe a lánů klasů.“ Zmiňovány jsou samozřejmě i banderovské barvy černá a červená, které ovšem mají mnohem starší historii. Zpívá se i o ručně vyšívaných ubrusech černou a červenou barvou, které matky dávaly synům, když odcházeli na cestu. Patrný je ale také stesk po rodině, po mámě nebo po dětech: „Spi malinký kozáčku / otoč se na bok / spi synáčku, matinka usíná // Spi kozáčku tvůj kůň ještě počká… spi kozáčku na boj je ještě brzo.“
I když texty mohou někdy působit naivně a jsou hodně nacionalistické, nejde o žádný agit-prop, ale o vyjádření niterných vlasteneckých pocitů a ty nejlepší písně v Chavuncově podání svou působivostí nezaostávají příliš za tvorbou Okudžavy nebo Vysockého, i když nemají takovou hloubku a trochu je sráží doprovod.

Lvivskyj lycar, 2015, 72:45

Přidat komentář